Filosof Josef Šmajs se zamyslel nad ekologickými prioritami letošních parlamentních voleb.
Nepochybuji o užitečnosti svobodných voleb pro optimální fungování společnosti. Pochybnosti mám o jejich významu pro řešení perspektivních existenciálních otázek budoucnosti. Důvod je prostý. Nikdy v minulosti jsme jako lidstvo nestáli před nebezpečím, že současná globální kultura svým rozmachem rozbije příznivé životní podmínky naší mateřské planety.
Nemohu však přijmout námitky některých svých kolegů, že v dnešní globální civilizační krizi se nacházíme proto, že jsme byli už jako druh přírodou špatně vybaveni. Domnívám se, že příroda takové druhy, které samy sebe ohrožují, nevytváří, a že proto za osud naší kultury neodpovídá. Tento osud je plně v rukou lidí, protože krizi dnešní kulturní evoluce si přivodili sami.
Na počátku, po zániku pralesních ekosystémů v rovníkové oblasti východní Afriky, byla lidská kultura slabá a lokální. I když se udržela a rozšiřovala jako lovecko-sběračská a později zemědělská po celé planetě, vznikající myšlení už svým obsahem nutně přesahovalo omezený vliv lidského jednání.
Lidské sebezáchovné jednání, podobně jako analogická aktivita všech ostatních živých tvorů, bylo nejprve jen instinktivní, geneticky podmíněné, nastavené přírodou. Teprve v souvislosti se vznikem zárodků nové ekologické niky kultury v otevřené savaně, se počalo výrazněji opírat o naučené způsoby jednání, o novou strategii, jejíž součástí byla také negenetická informace. Tato nová kulturní informace sehrává dodnes určující roli v lidských dějinách.
Všeobecně se uznává, že formativní základy dnešní kulturní strategie kladla až řecká duchovní kultura. Založení vědy a filozofie v Řecku vycházelo sice z poznatků a zkušenosti neolitické společnosti, ale obsahovalo jak rovnost, tak nadřazenost myšlení nad bytím. Obsahovalo tedy něco, co nebylo samozřejmé pro lovecko-sběračské kultury. Ty totiž vedle snahy přírodu využívat a dílčím způsobem ovládat, byly charakteristické přítomností pokory a úcty k její převaze a nadřazenosti.
Pozdější kultura už pouze pokračuje v antické tradici. Po vzoru geometrie, matematiky a fyziky pevných těles nadřazuje myšlení nad bytím, vědu nad skutečnost. V novověku přírodu redukuje na hmotu a její zákony, přehlíží její velkolepou evoluci a jemné systémové uspořádání.
Nechápe kulturu, její odlišnost od přírody, její rozdílné evoluční směřování. Snad i proto dodnes považujeme kulturu za pokračování přírody jinými prostředky, jen za velkolepé lidské dílo, které rozvíjí lidské schopnosti.
Pravda je odlišná. Kultura jako produkt jedinečné lidské aktivity je plně umělou strukturou. Vzniká sice na stejné planetě, tj. z přírodní látky a energie, které zcizuje Zemi, ale její uspořádání a evoluce jsou protipřírodní. Struktury přírody a vzájemnou systémovou jednotu jejích prvků zatlačuje a rozbíjí, narušuje evoluci harmonického planetárního celku.
Je to vše samozřejmě složitější, než zde stručně naznačuji. Existenciální konflikt mezi kulturou a přírodou, jehož odhalení a analýze jsem věnoval celý svůj profesní život, a který je obsahem všech mých publikací od knihy „Ohrožená kultura“ před třiceti lety až po vloni promítaný televizní film „Válka se Zemí“, nebyl dosud ve společenských vědách, v politice a veřejnosti přijat. Praktická politika je v zajetí starých sporů o moc, území a válčení, společenské vědy jsou plytké, nedisponují pravdivou ontologickou teorií dnešního světa. Měly by být základem adekvátní politiky, ale zdá se, že nevědí, co se dnes se světem děje, jaký zásadní konflikt dnes prožíváme.
Planetu jsme už kulturou dobyli a obsadili, vyvoláváme stále obtížněji řešitelné civilizační krize nejen na úrovní fungování celé planety, ale i na úrovní podmínek zhoršujícího se lidského zdraví. Myslíme a jednáme tak, že se neohlížíme na své potomky, tak jako kdyby žádná globální krize, vyvolaná kulturou, nebyla.
Řeknu to raději znovu jen zjednodušeně. Dnešní kultura byla už v Řecku z lidské neznalosti založena jako protipřírodní a sobecká, jako vůči Zemi predátorsky nastavená. Tuto její podstatu jsme zatím nedokázali ani správně pochopit, ani jsme se nepokusili ji změnit. Zůstává to velkým úkolem politiky pro 21. století. Opakuji tu záměrně jen postřeh jednoho velkého myslitele, když jeho jazykem povím, že „nebude-li dvacáté první století stoletím společenských věd, nebude vůbec“.
Nedávám tedy vinu obyčejným lidem. Vidím ji na straně vědy, filozofie a politiky, které ani dnes nejsou s to ukázat svět takový, jaký je. Nebo přesněji, neumějí široké populaci vnutit jeho správné poznání. V politických otázkách se dovolávají demokracie, tj. přesouvají rozhodování o budoucnosti na postoje špatně vzdělaných lidí. Ale to odpovídalo životu na neporušené planetě. Tenkrát bylo hlavním úkolem politiky starat se o spravedlnost a lidské blaho. Tato etapa však skončila. S pomocí moderní vědy vedeme dnes klasické nesmyslné války mezi národy a státy, zvyšujeme výdaje na zbrojení, a přitom přehlížíme, že prohráváme nevyhlášenou osudovou válku kultury s planetou.
Složité otevřené systémy, k nimž patří příroda i kultura, se samozřejmě nedají řídit. Samovolně se však optimalizují v souladu se svým nastavením. Kultura, která byla kdysi z lidské neznalosti nastavena predátorsky, na boj a přemáhání přírody, musí být dnes změnou svého nastavení přinucena rozvíjet se jako propřírodní, jako kultura biofilní. Proto velkým úkolem filozofie a společenských věd zůstává vzdělávat a učit lidskou populaci planetu Zemi uctívat a obdivovat. Nutit její občany k tomu, aby byli pyšní na velkolepý a dokonalý systém, který život i je vytvořil, a který kulturu převyšuje, a bohužel může i zničit.
Na závěr proto vyzývám všechny občany, aby šli volit, ale aby si současně uvědomili, že jsou subjekty ohrožené globální kultury, že odpovídají za své potomky. Měli by si však uvědomit i to, že nejsou jedinými subjekty planety. Že nejvyšší nositelkou pozemských práv může být pouze sama Země. Té jsme však dosud nepřiznali subjektivitu. Právě proto by součástí jejich úkolu měla být i potřeba nutit vlády a parlamenty k formulaci a přijetí nejvyššího zákona planety – Ústavy Země. Možný filozofický koncept „Ústavy Země“ jsem v pětijazyčné knižní podobě publikoval v roce 2005.