Otázkou, jak nejlépe zabezpečit bezpečnost Ukrajiny po skončení války, se zabývá ve své poznámce Milan Daniel.
Morálka ukrajinských vojáků, kteří chrání dnes už notně děravou frontovou linii v Donbase, sice nutně poklesla, přece jen si však sotva dovedou představit, že by zbytek území, které si nárokuje Rusko, vzdali bez boje. „Co by tomu řekli naši mrtví kamarádi?“ ptají se. A má to svou logiku. Nelze se přece jen tak vzdát v konfliktu, kde bojuji za správnou věc.
Za správnou věc?
Nebylo by přece války, statisíců mrtvých a zraněných, nekonečných materiálních škod a milionů emigrantů, kdyby byla vůle k respektování občanských a politických práv všech lidí v zemi žijících. Všichni víme, že tomu bylo jinak, že na počátku celého konfliktu byly siločáry extrémního nacionalismu, který lidi nejen rozdělil, ale vzájemnou nenávist dále kultivoval až za pomyslnou hranu zničujícího, bratrovražedného boje.
Ne všichni jím trpí. Internet nabízí snímky aut zbohatlíků s ukrajinskými registračními značkami, kteří se producírují letovisky v západní Evropě, a i čeští občané mají takové příklady před očima. Vedle toho je dráždí tisíce mladých mužů, kteří rozumně uprchli před válkou a „nebojují za vlast“.
Za jakou vlast by měli bojovat? Za vlast, vlastněnou tu místními oligarchy, tu nadnárodními korporacemi, které si tímto vlastnictvím kompenzují vlastní investice do výnosné války?
Není divu, že evropským pohlavárům se do nějakého míru vůbec nechce. Co z něj budou na rozdíl od války mít? Trump možná aureolu mírotvůrce, ale oni, kteří klepali Zelenskému na ramena, posílali mu iniciativně kvéry a neúnavně jakož i unisono vytvářeli obraz nepřítele?
Co mají dělat teď?
Hledají, jak zachránit, co se dá. Horečně se radí, jaké režimu, který adoruje fašistické předky a zemi zavlekl do stavu svrchované nenávisti vůči přirozeným sousedům, režimu, který je prolezlý korupcí a závislý na jejich podpoře, stejnou nenávistí podložené, poskytnout „bezpečnostní záruky“. Myslí se tím pochopitelně „záruky“ ve formě zbraní, letadel, raket, vojáků. Důležité je zachovat penězovody pro spřátelené zbrojaře, od kterých přirozeně kape i pro jejich zájmy.
Jsou ale i jiné bezpečnostní záruky: cesta dialogu, respektu, vzájemného poznání. Místo stavění hradeb, jejich prolomení.
Začít se dá úplně jednoduše. A všude, tedy i u nás. Nabízí se možnost pořádat na různých úrovních akce pro společné poznání tradiční i současné ukrajinské a ruské kultury, umění, sportu. Jen štváči mají zájem znemožnit lidem poznat ty „jiné“, protože ti by mohli nedejbože zjistit, že i ti „jiní“ usilují v podstatě o to samé co oni, třebaže leckdy jinou formou a jinými cestami.
Věřme, že se přibližuje čas, kdy správa naší země přestane napomáhat štvát lidi proti sobě, a naopak přispěje k tomu, aby si více rozuměli a dovedli se pochopit. Nikdo z nás však nemusí na nějaký zásah shora čekat. Takový krok může ve svém okolí, ve své obci či kruhu přátel udělat každý z nás. A hned.
Ukrajinci a Rusové si mohou opět podat ruce. Dělí je moře hoře a bolesti, ale mnohé je spojuje, třebaže si to dnes nechtějí připustit. Musí si uvědomit, kdo je rozděluje a proč. My jim v tom můžeme pomoci – a nejen tady. Mnozí z těch lidí se budou vracet do své země a v překonání toho nejhoršího jim může napomoci vzájemná spolupráce.
A ta je tou bezpečnostní zárukou par excellence. Nevydělají na ní ani zbrojaři, ani ti pohlaváři, ale lidé. To je ta rasa, ke které patříme.
P. S. Autor zve čtenáře této poznámky na besedu nazvanou Rusko dnes, kde budou mít možnost spolu s Jiřím Medulou a Richardem Štěpánem diskutovat věcně o zemi, kterou nemáme mít rádi.
Beseda se bude konat dne 4. září 2025 v 17,30 hodin v restauraci U Švagerků v Hradci Králové. Akci pořádá spolek Svatopluk z. s. a Spolek proti tmě.