Komparativní historička Veronika Sušová-Salminen píše o hlavních mocenských obrysech posledního vývoje kolem rusko-ukrajinského konfliktu.
Od aljašského summitu Donalda Trumpa a Vladimira Putina lze sledovat aspoň nějakou diplomatickou dynamiku ohledně už přes tři roky trvajícího válečného konfliktu v Evropě. Výsledek není zaručen, ale hledání řešení jinak než zabíjením lidí a lavírováním na hraně celoevropské či dokonce světové (jaderné) války představuje aspoň nějakou naději. Summit byl výjimečný i tím, že u stolu konečně zasedly dvě nejdůležitější síly, které od počátku určovaly dynamiku celého konfliktu, tj. USA a Rusko. Pro všechny je to připomenutí toho, že velmocenská politika nikam nezmizela.
Od počátku konfliktu, který začalo Rusko napadením sousední země, bylo fascinující odmítání diplomacie ze strany západních politiků. Západní země po celé tři roky trvaly na tom, že válka se vyřeší vojensky, skončí porážkou Ruska a vyjednávání s Putinem představuje nový Mnichov. Jen sám jeho fakt byl tabuizován. V Evropě dokonce uvěřili opakování scénáře z jara 1945, ve kterém bylo nacistické Německo poraženo a kapitulovalo před spojenci. Evropané ale asi zapomněli, že války rozhoduje vojenský potenciál a vývoj na frontě. Konečná porážka jaderné velmoci, ve které se budou diktovat podmínky kapitulace a míru podle nás, je prostě oxymóron. Ostatně, proč se hitlerovské Německo snažilo, i když neúspěšně, vyzbrojit jadernými zbraněmi? Ukončit uprostřed války oficiální kontakty s válčící stranou, uzavřít cestu k hledání míru politickými prostředky, nebo si dokonce (jako tomu je na Ukrajině) zakázat případné jednání s protivníkem prostřednictvím zákonů, sděluje světu i vlastním občanům: zabíjení má přednost.
Nástup Trumpa patovou situaci začal chaoticky měnit, na což Evropané napřed reagovali iniciativou koalice ochotných, která měla sloužit k tomu, aby ukrajinsko-ruský konflikt mohl pokračovat ve starých kolejích. Na Ukrajinu měly dál směřovat dodávky zbraní, vůči Rusku měl nadále pokračovat tlak (hlavně) amerických sankcí bez další diplomacie, případná představa o míru měla odpovídat maximalistickému vidění suverenity Ukrajiny s Krymem, které nepočítalo s jakýmkoliv kompromisem s Ruskem. Koalice se také stala odrazovým můstkem pro další pokračování současného projektu militarizování Evropské unie (které je v ostrém rozporu s cíli údajně zeleného Green Dealu a samozřejmě i s původními ideály společenství). I když v jednom je EU konzistentní – Green Deal i zbrojení zaplatí občané, pokud možno ti nejobyčejnější, kteří žijí od výplaty k výplatě.
Koalice ochotných se však zformovala nikoliv z reálií současného světa, ale ze vzdušných zámků. Bohužel představy jsou něco jiného než realita – a tou je, že hlavními těžkými vahami v konfliktu na Ukrajině a o Ukrajinu jsou a vždycky byly USA a Rusko.
Vybraní členové koalice ochotných (chyběl například světový lídr Petr Fiala) se ve Washingtonu na jednání s Trumpem na nic samostatného nezmohli. S Trumpem mluvili až po setkání s Putinem, na kterém chyběli. Americká diplomacie se přiklonila k míru místo příměří, a především dala najevo, že bezpečnostní záruky pro Ukrajinu nebudou obsahovat její členství v NATO. Naopak se zdá, že všechny náklady na případné „bezpečnostní záruky“ pro Ukrajinu by měli především nést Evropané. Není ale jasné, jakou roli v jejich formulování bude EU vůbec sehrávat?
EUropa prý nyní spoléhá na to, že Trump ve svém úsilí selže, protože „Putin nechce mír“ a následně se USA vrátí do starých kolejí války bez diplomacie a protiruských sankcí, vyzbrojování vylidněné Ukrajiny a čekání na to, že se snad Rusko zhroutí nebo bude dokonce „nějak“ vojensky poraženo. Trump prý musí nyní dojít ke stejnému závěru: na Rusko se musí tvrdě, co nejtvrději, dál a dál tlačit, víc a víc eskalovat. A proto prý Trumpovi nyní členové koalice neodporovali a hrají podle jeho not… aspoň to tvrdí článek Politico. V něm také stojí, že evropští lídři „(b)udou rádi, když se ukáže, že se mýlili, pokud americký prezident dokáže vyjednat konec války na Ukrajině s významnými bezpečnostními zárukami, ale primárním plánem je odhalit bluf ruského vůdce a lobovat za přísnější sankce“. Zdá se, že Evropané věří tomu, že Rusku jde primárně o území a že tedy vede dobyvačnou válku. Na jednu stranu slibují Ukrajině členství v NATO, na druhou říkají s vážnou tváří, že Ukrajina brání Evropu před ruskou invazí, kterou nemá odradit ani členství dnešních členských zemí v NATO.
Ukáže se, jak moc krátkozraký či strategický tento postoj je. Nejde se totiž pořád zbavit pocitu či dojmu (nyní samozřejmě hovořím spekulativně jen na základě indicií), že Trump a Putin se dávno na něčem domluvili, i když třeba jenom rámcově, a celou dobu hrají divadlo, tak aby dohodnuté dotáhli do konce a všechny postavili před hotovou věc. Je tak možné, že pondělní washingtonské jednání Trumpa s Ukrajinou a koalicí ochotných zapadalo do tohoto aranžmá. Ostatně Trump si už Evropany (myšleno EU) vyzkoušel v rámci své celní politiky: ví, že se podvolí tlaku a kapitulují. Ví, že má silnější karty. Ví, že na něm závisejí.
Evropští reprezentanti nezklamali. Všichni do jednoho v Bílém domě „políbili“ prsten a Politico už jen ex post nabídl „vysvětlení“ pro všechny ty, kteří ještě věří, že v dnešním světě hraje EUropa hlavní roli. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová celkovou situaci brilantně, jak je ostatně jejím zvykem, shrnula: „Měli jsme fantastický summit NATO… Uzavřeli jsme největší obchodní dohodu v historii. A nyní jsme zde, abychom společně s vámi pracovali na… trvalém míru pro Ukrajinu. Zastavte zabíjení. Je to skutečně v našem společném zájmu.“ Další komentář netřeba.
Pokud něco post-aljašské jednání ve Washingtonu ukázalo, tak je to skutečnost, že EU a celá „koalice ochotných“ se bezzubě ocitá ve velmi slabé pozici mezi dvěma hlavními silami – mezi USA a Ruskem. V současném rozložení sil tak ale budou diktovat podmínky míru a bezpečnosti EUropě (a Ukrajině) USA a Rusko. Starý euro-atlantický systém bezpečnosti, jak jsme ho znali, pak nejspíš odchází do propadliště dějin.