Politolog Petr Drulák píše, že cesty k posílení bezpečnosti poválečné Ukrajiny a Evropy nevedou přes fantasmagorie o rozkladu Ruska.
Zelenského režim a jeho evropští podporovatelé vzdorují Trumpovu úsilí ukončit válku na Ukrajině dvěma požadavky: Ukrajina se nevzdá ztracených území a potřebuje záruky, které ji ochrání před další ruskou invazí. Nesmyslnost prvního požadavku je natolik zřejmá, že i takoví podporovatelé Ukrajiny jako český prezident Pavel připravují Kyjev na bolestivé ústupky, které budou zahrnovat přinejmenším dočasnou ztrátu území, která Ukrajina nedokázal před Ruskem uhájit. Je zřejmé, že o Krymu a čtyřech oblastech na východě Ukrajiny Moskva jednat nebude, dnes už je považuje za integrální součást Ruské federace. O Krym Ukrajina přišla v roce 2014, kdy po majdanském převratu zahájila ostře protiruský kurz, a o zbytek na jaře 2022, kdy pod tlakem Západu odmítla pokračovat v istanbulských jednáních s Ruskem.
A záruky? Ukrajinský požadavek je pochopitelný. Je i legitimní do té míry, že Ukrajina nechce, aby několik let po uzavření míru čelila další ruské invazi. Ale přestává být legitimní v okamžiku, kdy je vystupňován do nesplnitelné podoby a stává se překážkou míru. Žádná definitivní záruka, kterou by Západ mohl Ukrajině poskytnout, totiž neexistuje. Nebylo by jí ani členství v NATO, které USA od nástupu Trumpa vylučují a které patřilo k hlavním rozbuškám současného konfliktu. Členové NATO se zavazují, že pokud je jeden z nich napaden, ostatní podniknou kroky, které uznají za vhodné na jeho obranu. Nikde není psáno, zda půjde o tvrdou nótu nebo vyslání vojáků. Američané navzdory předchozí rétorice, nebyli nikdy připraveni poslat kvůli Ukrajině své vojáky do války s Ruskem; ostatně není zřejmé, zda by to udělali třeba kvůli Estonsku. A Evropa, která se dnes stává šampionem siláckých řečí, k tomu nemá, a podle všeho nikdy nebude mít vojenské schopnosti. Pokud by je snad někdy měla, válku s Ruskem kvůli Ukrajině by si rozmyslela, bez ohledu na předchozí veřejné sliby či smlouvy. Ukrajina nepředstavuje nic, zač by Evropa či USA byly či měly být ochotny přijmout náklady války s jadernou velmocí.
To, že Západ sám mocensky neučiní nic, co by Rusku jednou pro vždy zabránilo vojensky jednat na Ukrajině a jednou pro vždy ji ochránilo před ruským zásahem, neznamená, že neexistují žádné cesty k posílení bezpečnosti poválečné Ukrajiny. Nevedou však přes fantasmagorie o kolapsu či rozkladu Ruska, jimiž se část evropských a amerických představitelů ukájela, když po ruské invazi přesvědčili Ukrajinu o tom, že může zvítězit. Ruská politika i ekonomika se ukázaly odolnějšími než očekávali. Nevedou ani přes další ekonomickou kolonizaci Ukrajiny podle bilaterálních smluv, které v posledním roce vnutily Ukrajině nejprve Velká Británie a pak USA. Viceprezident Vance sice při neslavném, prvním přijetí Zelenského v Bílém domě, ukrajinskému představiteli po obchodnicku vysvětloval, že pokud Amerika získá na Ukrajině významná ekonomická aktiva, Ukrajina tím dostane implicitní bezpečnostní garanci, neboť Američané si tato aktiva budou chtít ochránit. Ale každý obchodník ví, že pokud se aktiva začínají propadat do ztrát, jednoduše se odepíší.
Cesta k posílení budoucí ukrajinské ale i evropské bezpečnosti vede přes dohodu s Ruskem. Taková dohoda musí brát v potaz, že nejen Ukrajina, Polsko či pobaltské státy se cítí ohroženy Ruskem, ale že i samo Rusko se cítí ohroženo vojenskými či zpravodajskými akcemi Západu, zejména pak jeho aktivitami v geograficky blízkých zemích. V prvním kroku by si USA, evropské mocnosti a Rusko měly dohodnout, mezi sebou a pak i s Ukrajinou, taková pravidla jednání, která zajistí, že se na Ukrajině nebudou navzájem provokovat. Tak jako se po druhé světové válce hlavní hráči dohodli na Finsku či Rakousku, a to nejen k vlastnímu prospěchu ale, jak se ukázalo, i ku prospěchu Finů a Rakušanů.
V druhém kroku bude na místě širší dohoda o evropské bezpečnostní architektuře, která nahradí organizace, jež dnes Evropě bezpečnost zajistit nedokáží, jako kdysi nadějná Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), či jí dokonce škodí jako NATO. Pouze širší dohoda na evropské bezpečnosti dává naději, že se ukrajinský konflikt po vyřešení opět nerozhoří či se nezopakuje jinde. Vzhledem k rozložení sil a pozic je nevyhnutelné, aby základ takové dohody položily USA a Rusko. Nejvyšší představitelé Evropy, lidé jako Marcon, Starmer, Leyenová, Kallasová, opakovaně prokazují stejnou neschopnost strategické úvahy o vlastní i evropské bezpečnosti jako představitelé kyjevského režimu. Realistická dohoda Trumpa s Putinem dnes nabízí pro evropskou bezpečnost lepší východisko než manévry těchto zideologizovaných figurek a figur. Pokud se Trump s Putinem dohodnou, bude na místě, aby evropští představitelé, spíše nějací noví než ti stávající, vzali jejich dohodu jako realistický základ vlastních kroků. Budou stát před úkolem zajistit základní zájmy evropských národů, které zcela pochopitelně ani Američanům, ani Rusům na srdci neleží.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!