Politolog Petr Drulák píše o rostoucím významu šanghajské spolupráce a o ztrátě smyslu pro geopolitickou realitu v západní Evropě.
Vrcholná schůzka Organizace šanghajské spolupráce v čínském Tchien-ťinu se zařadila k nejvýraznějším letošním událostem světové diplomacie. Dlouho podceňovaná organizace nabývá po pětadvaceti letech existence dříve netušený geopolitický rozměr rozhodujícího místa politické diskuse o hlavních otázkách Eurasie. Účast o tom svědčí. Na rozdíl od nedávného summitu BRICS, kde chyběl ruský i čínský prezident, se tchienťinského summitu zúčastnili nejvyšší představitelé všech členských zemí, na nejvyšší úrovni byla zastoupena i většina partnerů a hostů. Vzhledem k novému vývoji v politice globálního vyvažování Indie byla klíčová účast jejího premiéra Módího. Váhu šanghajské spolupráce zvyšují i slabost a chyby Západu.
Organizace vzniká začátkem našeho století jako místo koordinace zájmů a řešení sporů mezi Ruskem, Čínou a nově vzniklými středoasijskými státy Kazachstánem, Uzbekistánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem. Turkmenistán, který by sem také patřil, se z důvodů striktní politiky neutrality neúčastní a není ani formálním partnerem; jeho prezident přijel letos do Číny jako host. V prvním desetiletí se organizace věnuje koordinaci boje proti terorismu motivované sílícím islamismem, ale jinak zůstává pouze jedním z četných regionálních fór, jichž jsou po světě desítky.
Zásadní proměnou prochází od druhé poloviny minulého desetiletí. Se vstupem Indie a Pákistánu ztrácí v roce 2017 svůj výlučně středoasijský charakter a s loňským a předloňským rozšířením o Bělorusko a Írán se stává organizací eurasijskou, mezi jejímiž partnery dnes nacházíme státy od Egypta přes Turecko, země Perského zálivu, Indonésii až k Mongolsku a Vietnamu. Tento vzestup je poháněn stejným motorem jako vzestup BRICS: úpadkem americké hegemonie a vyplývající potřebou najít nový model mezinárodního řádu.
Podobně jako BRICS odmítá západní koncept mezinárodního řádu „založeného na pravidlech“ už proto, že k samotné formulaci pravidel Američané nikoho dalšího nepustí a především proto, že sám Západ všechna proklamovaná pravidla sám opakovaně porušuje. V Tchien-ťinu se namísto toho mluvilo o „spravedlivém mezinárodním řádu“. Na rozdíl od BRICS nestaví šanghajská spolupráce na globálním půdoryse, nýbrž se omezuje na nejdůležitější světový kontinent, což má svá omezení, ale také výhody.
Rýsuje se jako hlavní instituce eurasijské emancipace. V 19. století se o otázkách Eurasie rozhodovalo především v Londýně, ve 20. století ve Washingtonu, a po nějaký čas i v Moskvě. V tomto století se rozhodovací centra přesouvají z anglosaského světa, od atlantických, námořních velmocí, ke kontinentálním eurasijským velmocem Číně, Indii a Rusku. Každá představuje vlastní civilizaci, každá je bezpečnostně soběstačná a každá je schopna odolat americkým pokusům o izolaci či vydírání. Tím se liší například od Brazílie a Jihoafrické republiky, s nimiž jinak tvoří jádro zemí BRICS. Nejsou srovnatelně silné ani odolné, což omezuje manévrovací prostor nejen jich samých i celého BRICS.
Šanghajská spolupráce stojí právě na spolupráci těchto tří sebevědomých eurasijských velmocí. K politickému Západu přistupují různě. Nejblíže mu stojí svojí historií a kulturou Rusko, vojenská supervelmoc s ekonomikou sice nevelkou, ale mimořádně odolnou. Západní trajektorii sledoval zpočátku i prezident Putin, než zjistil, že USA a Evropa nepovažují Rusko za rovnocenného partnera a v obraně základních ruských zájmů se proti nim ostře vymezil. Expanzivní politika USA, od Bushe mladšího přes Obamu a Bidena vytvořila z přátelsky naladěného Ruska nepřítele. Trump se to ve svém předchozím období pokoušel zvrátit a neuspěl. Dnes to vypadá, že se situace opakuje. Německo a Francie, které se až donedávna pokoušely i proti USA vztah s Ruskem udržet, jsou dnes hlavními rozbíječi.
Naopak nejdále od Západu stojí Čína. Historicky představuje vůči Západu důslednou civilizační alternativu, která dnes má podobu ekonomické i vojenské supervelmocí s rozšiřující se vlastní globální sítí partnerů a klientů. Její vztah se Západem je ryze pragmatický; v minulosti bolestivě poznamenaný ekonomickou kolonizací, v posledním půl století přínosnou modernizací. Nevyhledává konfrontaci, ale trpělivě se připravuje na okamžik, kdy se střet může ukázat jako nevyhnutelný. Trumpova politika globálního zadržování Číny ji nejspíše přesvědčuje, že střet jednou přijde.
Nejvíce rozkolísaná je Indie, demografický obr, co do kultury vnitřně rozrůzněný, s nedostatečně rozvinutou ekonomikou a vojenskou silou, jejíž výbava závisí na dodávkách z Ruska i Západu. Politickým režimem je Západu blíže než Rusko, civilizačně je od něho stejně vzdálená jako Čína. Za větší strategickou hrozbu než USA považuje své šanghajské partnery Čínu a Pákistán. Na rozdíl od Ruska a Číny nemá globální velmocenské ambice a nevytváří exkluzivní spojenectví. Vychází z nehrúovské politiky nezúčastněnosti (non-aligned) a nestojí o svět multipolární, nýbrž „nepolární“ (non-polar) a „mnohopartnerský“ (multi-aligned).
Na schůzkách BRICSu vždy zdůrazňovala, že nejde o protizápadní blok, nýbrž o místo, které umožňuje nekonfrontační spolupráci zemí globálního Jihu. Pěstuje intenzivní vztahy s Evropou a USA. Rozumí si zejména z Francií, od níž kupuje dost zbraní. Na podnět Francie údajně vetovala i vstup Alžírska do BRICSu; Paříž má s Alžírskem spoustu problémů a Indy přesvědčila, že Alžírsko ovládají Číňané. Vždy stála také o přátelské vztahy s USA. Spolupracuje s nimi jak bilaterálně, tak regionálně ve formátu Quad, jehož se účastní ještě Austrálie a Japonsko. Letos v únoru byl premiér Módí jedním z prvních hostů v Trumpově Bílém domě.
V následujících měsících se Trumpovi podařilo americko-indické vztahy podstatně narušit. Nejprve se vychloubal, že zprostředkoval příměří v konfliktu mezi Indií a Pákistánem, což Indové podrážděné popřeli – považují ze nepřípustné, aby do jejich vztahů s Pákistánem vstupoval kdokoliv třetí. Mnohem vážnější bylo sankční zvýšení cel na indické vývozy na 50 %, které Washington odůvodnil indickými nákupy ruské ropy. Indové nechápali, proč se USA vměšují do jejich obchodu s Ruskem, zejména když od Rusů odebírají ropu a plyn i další státy, které zůstaly sankčních cel ušetřeny.
Západ v posledních dvaceti letech udělal hodně pro to, aby si všechny tři eurasijské velmoci znepřátelil a upevnil jejich spolupráci. Rusko posiluje strategické partnerství jak s Čínou, tak i s Indií. Jedním z výsledků Putinovy cesty do Číny je dohoda o novém plynovodu Sibiřská síla 2, který by měl zdvojnásobit ruské vývozy plynu do Číny; půjdou z ložisek na Jamalském poloostrově, odkud bývala zásobována Evropa.
Dochází i k oteplení v komplikovaném čínsko-indickém vztahu zatíženém sporem o hranice. Jeho výrazem je čínská podpora rozšíření Rady bezpečnosti OSN o Indii a také účast indického premiéra na summitu Organizace šanghajské spolupráce. Čínu navštívil po sedmi letech a s čínským protějškem se mimo jiné dohodli na obnovení leteckého spojení mezi oběma zeměmi. Dveře k USA si tím Módí nezavírá, ale dává Washingtonu najevo, že nemůže počítat s čínsko-indickou rivalitou, o níž Západ opírá své působení v Eurasii.
Ti západní komentátoři, kteří summit označovali za slet diktátorů, se křečovitě drží zcestné představy, že státy s jinými politickými režimy nepředstavují rovnocenné partnery a že politický Západ si vystačí sám. S morálním sebeuspokojením ostrakizují evropské lídry, kteří se do Číny vydali. Spíše zaslouží pochválit, neboť prokazují schopnost brát na vědomí geopolitickou realitu rostoucí Eurasie.
Samotného setkání v Tchien-ťinu se nikdo na západ od Běloruska neúčastnil, neboť šanghajské spolupráce se státy západní a střední Evropy neúčastní. Jinak tomu bylo na vojenské přehlídce, která po summitu následovala v Pekingu u příležitosti výročí konce druhé světové války v Číně. Na tribuně stáli mimo premiéra Fica také srbský prezident Vučič a maďarský ministr zahraničí Szijjártó. Není to poprvé, co tyto tři středoevropské státy prokazují smysl pro geopolitickou realitu, který se ze západní Evropy vytratil.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!