Jiří Málek píše o možnostech levicových uskupení, především STAČILO, získat podporu nových voličů a vymezit se vůči politické konkurenci ANO a SPD.
Docela výstižné je přirovnání volebního závodu s během, jak to zaznělo v obdobném minulém článku. Běžci, zde volební strany, probíhají poslední zatáčkou a již je na dohled cílová páska. Teď to teprve začne! Někdo ze sebe vydá poslední síly a ve volbách samozřejmě i peníze. Jiný přemýšlí, zda přichází ten správný čas pokusit se ještě podrazit nohu svému protivníkovi, nebo jen lehce přiškobrtnout, aby ten před ním ztratil rovnováhu. A hlavně nyní vydržet s dechem, zvážit, zda držet současnou taktiku nebo nasadit něco nového.
A jak si běží levice? Strana Levice s velkým „L“ je také v balíku běžců, ale zatím přes „komentáře“ sociologů i sázkařů není vidět. Motivace této strany, když s těžkým srdcem rozhodovala „pustit si“ žilou a zaplatit hříšných čtvrt milionu volební kauce, je očekávání za tyto peníze se zviditelnit v širší veřejnosti, přitáhnout hlavně mladší zapálené levičáky všech odstínů a takto se i morálně posílit, doplnit řady a něco se naučit a připravit se na další volební střety s lepší perspektivou. Tou jsou hlavně obecní volby v roce 2026. Zázrakem by bylo získání alespoň 1,5 %, protože pak to, sice jednorázově, zacinká ve stranické kase. A jak je známo, Levice je chudá. Pokud by to takto vyšlo, bylo by to na dání se na modlení. Jistě, jsou slyšet hlasy, že kandidatura Levice připravuje „perspektivní“ levici o hlasy. Ta je dnes soustředěna jedině ve STAČILO!, protože kandidátka ČSSD (pozor neplést si se SOCDEM!) je na tom s předpokládaným výsledkem stejně jako strana Levice. Ti, kdo hartusí, že přicházejí o voliče pracují s dojmy, nikoliv s pojmy. Kdo bude volit zmíněné menší strany, až malé výjimky, by stejně STAČILO! nejspíše nevolil, protože prostě dnes jsou téměř nekompatibilní.
Jak to je se STAČILO!, posílené o SOCDEM? Dosahované výsledky v průběžných průzkumech ukazují, že je (snad) šance dostat se do sněmovny. Původní součet STAČILO! a samostatné SOCDEM byl sice matematicky větší, ale bylo jasné, že část potenciálních voličů (z obou stran i když možná více z té „soc-demácké“) toto spojení nezkousne a s hlasem se přesune jinam nebo do skupiny nevoličů. Stále více se ukazuje, že pouhá kritika současné vládní koalice nové hlasy nepřináší. Je samozřejmě nutno tuto mantru opakovat, protože „opakování je matka moudrosti“, ale k výrazné jistotě parlamentních křesel by bylo potřeba získat ještě nějaké desetiny, nejlépe 1–2 % navíc. Kde je vzít? Že by se podařilo přesvědčit současné potenciální voliče SPOLU, STAN a Pirátů, aby volili STAČILO! je výrazem totální naivity. Takže zbývá ANO 2011, SPD, Motoristé sobě a Přísaha. Tady jsou přesahy v rámci volebního potenciálu významné – ANO 2011 okolo 10 % a SPD 9 %. Někteří to neradi slyší, ale tyto zmíněné subjekty si také brousí zuby na každou desetinu hlasů od STAČILO! a nebudou se rozpakovat si ji uloupnout. I když jinak mohou a mohli existovat v nedávné minulosti docela přátelské kontakty třeba mezi některými představiteli STAČILO! a SPD. Teď ale není na kamarádšoft čas. To samé platí ve vztahu k ANO 2011. Daleko lepší by pro toto hnutí bylo získání dostatečných hlasů přímo tak, aby mělo v parlamentu většinu, než se po volbách dohadovat s „mini“ partnery, jejichž hlasy ale budou potřeba k vládní důvěře.
Jak to ale udělat, aby se poslední údaj o voličském jádru STAČILO! (okolo až 5 %) nezmenšil, a naopak se na něj nabalilo ještě něco navíc? Tak nejprve by si měli uvědomit tváře STAČILO!, které v sobě probudily v posledním období levicovost, že to jádro je stále napojeno na „tradiční komunistické kandidátky“ z minula. Tyto osobnosti by měly pečovat o to, aby jí neutekly jejich příznivci, spíše „národoveckého“ zaměření k přitažlivější SPD. Celá kandidátka by měla nekompromisně ukazovat na to, že SPD je sice volební strana bojující o „české národní zájmy“, ale daleko méně se stará o posílení mezitřídní solidarity, o péči o ty nejzranitelnější (bez ohledu jakého jsou v konkrétním případ etnika). Jestli něco odlišuje levicovou komunitu od ostatních spoluběžců, pak je to daleko výraznější mezitřídní a meziskupinová solidarita, která je něco více než jen kamuflovaná charita, která se stará jen o to, aby budova liberálního kapitalismu evropského střihu byla zachována (třeba i s nejmenšími ztrátami a poškozeními). SPD zná samozřejmě základní pravidlo – nikdo ti nemůže splnit, to, co já ti mohu slíbit. A také s ním velmi efektivně umí pracovat. Ale levice by se měla ptát, jak tyto sliby realizovat a definovat, v jakých oblastech by chtěla a mohla pomoci a naopak, kde by byla v opozici, proti komukoliv. STAČILO! také má stále nižší podporu u žen než u mužů. To by snad mělo být co nejrychleji změněno a kdo by to měl spíše měnit než levice. U mladých do 30 let toto uskupení už žádné zázraky neudělá, ale nabídnout realistickou alternativu rozvoje společnosti pro frustrované občany a občanky „krásného“ věku, kdy již mládí uplynulo a do (bůhví jakého) důchodu je daleko, by jim mohlo jít na ruku.
Sliby neohraničeného liberalismu a teze, že jen jedinec je strůjcem svého štěstí je stále více jen prázdná floskule (a to je i narativ SPD!). S těmito lidmi by měla levice vést dialog tak, jak se to podařilo Die Linke v poslední době. Tito voliči jí to pak vrátili výsledkem téměř 9 %, i když jen několik měsícům před tím to vypadalo na politickou smrt. Spolupředsedkyně Die Linke Ines Schwerdtnerová před nějakou dobou na Volkstimmefestu v besedě řekla jednu podstatnou myšlenku – „Pokud se bojíte vynaložit úsilí, námahu, pak neformujte politickou stranu!“. Lze jen doufat, že i po volbách to bude myšlenka, kterou bude prodchnuta činnost všech levicových českých struktur.
Ještě jedna poznámka. Texty na téma nadcházejících voleb viděných zleva nemají za cíl provádět nějakou propagandu pro kohokoliv. To je věcí píárových firem koupených na vytváření co nejlepší image zákazníků (a řádně vyúčtovaných v hlášeních úřadům). V článcích je snaha ukázat některé aspekty těchto procesů, které z dobrých důvodů nechtějí nebo (podle zakázky) ani nemohou subdodavatelé obrazů stran či tzv. spin doktoři uvádět. Různé analýzy a fakta mají sloužit i levicovým subjektům k lepší orientaci v realitě, k úspoře určitých nákladů, které by jinak pro tyto poznatky museli zaplatit. Je ale na pováženou, jak takové „kritické“ názory ukazují stav politická naivity u některých lidí. Jaký ohromný propad politického vzdělání a poznání se nyní vyskytuje mezi i přesvědčenými levičáky. Někde zaznělo, že na STAČILO! není nechána niť suchá, že vlastně nikde se vedle kritických názorů neobjeví i „pozitivní světlo“. Pokud to nejsou schopni napsat lidé, kteří „mají respekt a úctu“ z příznivců tohoto hnutí, pak by to snad měli být schopni udělat placení píáristé. Pokud si to řídící složky hnutí nedovedou zajistit, pak to moc nesvědčí o profesionálním managementu volební kampaně. I mobilizovat masy se musí umět. Ale jsou i výjimky, mladý kandidát Vítek Prokop se nebojí jít se svými levicovými názory na mediální trh. Takových je ale málo. Kdyby někteří další překročili svůj stín spočívající v tom, že určitě nestačí jen „nadávat“ na Fialu a spol., ale že obyčejní lidé chtějí hlavně vědět kdo co chce udělat pro jednotlivé sociální skupiny a třídy, možná, že by nějaké ty desetinky procent narostly.
Snad není spor v tom, že STAČILO! se staví právě na stranu „obyčejných, pracujících lidí“. Pro „mlčící chudší většinu“ je ale stejným nebezpečím i koncepce SPD či ANO. V tomto smyslu to nejsou žádní kamarádi. Již zmíněná představitelka Die Linke také uvedla: v polovině minulého století šlo v keynesiánství o třídní kompromis, dnes ale i díky militarizaci, ale nejen jí, je prostor pro třídní kompromis velmi zúžen, ne-li nemožný. Ani současná levice vždy neví, o co jde. Přes deklarace o demokracii, se v praxi uplatňuje více síly a méně kompromisů. Kapitál řeší nově akumulaci na úkor pracujících. Proto mluvit o třídním boji není žádným historickým sentimentem (tolik citát).
STAČILO! by mělo říci, jak to vidí po volbách a především, když bude ve sněmovně. Mělo by říct ne s kým proti komu, ale pod jakým praporem. Většinové mínění to tlačí do „bipolárního“ ustavení – buď anebo (Babiš-Antibabiš). Ale levicová vize by mohla být i jakási „třetí cesta“, více sociální, možná i socialistická, více družstevní a komunitní ve smyslu „severského socialismu“. Severské země mají rozsáhlý veřejný sektor – pečovatelské služby, vzdělávání, zdravotnictví – vlastněný a řízený spíše veřejností než kapitalisty. To jen na okraj. Nezdá se, že by bylo nebezpečné otevírání dalších řešení mimo hlavní trendy SPOLU a ANO 2011. Nelze asi předpokládat, že by kdokoliv, i z neuspokojených subjektů po volbách, byl ochoten hned tlačit na nové (předčasné) volby namísto hledání kompromisu. Maně člověka napadá myšlenka Eduarda Bernsteina jednoho z mužů Druhé internacionály (marxistické) (1899): Demokracie je vysoká škola kompromisu.
A nyní je čas na kompromisy (i se socialismem) v rámci demokracie!