Volby 2025: Veronika Sušová-Salminen píše o tématech a atmosféře letošních parlamentních voleb, které především znovu skloňují reálné i vymyšlené strachy, rozdělují voliče a problematizují demokracii.
Letošní volební kampaň opět vyniká hlavně obsahovou vyprázdněností a odváděním pozornosti od četných problémů k emocím. Především vládní strany se systematicky snaží odvést zájem od obsahu a kritiky své práce pomocí emocionálních hesel jako například „Teď jde o Česko!“ nebo „Ať se z cesty na Západ nestane cesta na Východ“. Ke slovu se samozřejmě už tradičně dostává i antikomunismus a strašení strojem času (návratem do minulosti). Hlavní vládní strategií je tedy strašení jakousi katastrofou, která nastane v případě, že by opoziční strany, a to jak Babišovo ANO, tak SPD a spojenci či hnutí Stačilo! získaly tak silnou podporu voličů, že by to znamenalo stopku pro současnou vládu.
Česko je pravděpodobně raritní ukázkou země, kde establishmentoví politici straší politickými subjekty, které evidentně splňují všechny zákonné podmínky k tomu, aby mohly v politice působit. Česko je také zemí, kde se „demokraté“ opakovaně bojí přesně toho, co je typickým znakem demokracie – totiž možnosti, že vládní strana(y) prohraje(í) volby a ve vládě bude nahrazena opozicí. A tento strach ze ztráty moci přenášejí v rámci kampaně na voliče. Zde je nutné si připomenout, že se jedná o jev, který českou demokracii doprovází od 90. let, takže nemá souvislost se současným nárůstem populismu a protiestablishmentové rétoriky.
V české politické kultuře se prostě možnost změny vlády (prohry ve volbách) spojuje s apokalyptickými vizemi budoucnosti: pokud vyhraje opozice, hrozí nám existenciální nebezpečí, dojde ke katastrofě nebo prostě k něčemu, čeho se volič má bát (a má tedy volit na základě tohoto strachu). Tento přístup je samozřejmě na prvním místě politickým marketingem, který umožňuje nemluvit o důležitých věcech, o konkrétních politických krocích a zapomenout na kouzelné slovíčko zájmy (jaké jsou moje zájmy a jak je daná strana reprezentuje, pokud vůbec?). Staví na emocích a jejich mobilizaci. Tato taktika dlouhodobě podkopává důvěru v demokracii jako institucionalizovanou praxi, která nabízí relativní stabilitu a (ideálně) poskytuje politickým aktérům (občanům i stranám a politikům) možnost vidět za horizonty dneška. Výsledkem je samozřejmě naprostá strategická impotence, která je typickým znakem české politiky.
Ukazuje se tak, že demokracie v české politice není ukotvená a zpochybňují ji především takzvaní „demokraté“, kteří se neustále vymezují proti „extrémistům“ a „autoritářům“ a moralizují z pozice monopolu (demokracie je jenom a jedině pravicově viděný svět a jenom politická pravice je demokratická). Jiné názory, politická přesvědčení a především alternativy jsou českými „demokraty“ považovány za „ohrožení“. Hrozbou je opozice, hrozbou jsou důchodci, hrozbou jsou lidé s jiným názorem, hrozbou je všechno, co by mohlo znamenat změnu vlády.
Ovšem ve volbách nejde o slova a emoce. Jde v nich o nové přerozdělení moci ve státě, moci nad veřejnými zdroji, moci nad státním donucovacím aparátem (monopolem nad legálním násilím), moci nad spoluobčany a jejich životy. Proto je velmi důležité si všímat nejenom slov, ale také činů a výsledků práce. A právě ty po čtyřech letech vládnutí musí před všemi voliči obhajovat současná vláda (a její jednotlivé strany, včetně Pirátů, kteří se do opozice odsunuli před nedávnem a měli vládní odpovědnost).
Vláda Petra Fialy vlastně vůbec v ničem nepřekvapila a potvrdila voličům staré známé: pravice v Česku dovede jenom škrtat, zvyšovat rozpočtový deficit a daňovou zátěž těm, kteří mají střední nebo nízké příjmy, případně ještě zatížit střední a menší podnikatele další byrokracií a platbami. Vedle toho už jen moralisticky žvaní a periodicky opakuje libreto psané v Bruselu nebo ve Washingtonu. Předvolební sliby koalice a jejích členů přitom s reálným vládnutím nemají skoro vůbec nic společného. Argument „jsme ve válce“, kterým zdůvodňuje legitimitu porušení předvolebních slibů, je přitom lichý, protože to, kde a jak vláda škrtala a odkud brala, vypovídá především o jejích prioritách a o tom, jaké zájmy reprezentuje a chrání, nikoliv o její bezpečnostní politice. Kromě škrtání, danění (v přímé úměře: čím více platíte, tím méně čekejte od státu) a škrcení domácí spotřeby se Fialova vláda předvedla jako velmi slabý krizový manažer, který více či méně nechává občany a firmy napospas energetické krizi, inflaci, deindustrializaci a hromadnému chudnutí z hlediska reálných příjmů. Sociální smír, snaha o vyrovnání nerovností a sociální spravedlnost jsou a budou pro českou pravici terra incognita. Zato dobře víme, že za Fialovy vlády skandálně bohatli energetičtí baroni a zbrojaři, reprezentanti dvou odvětví, která hazardují s budoucností nás všech. Dodejme pak, že tato forma vládnutí je přímo zodpovědná za současný populismus, kterého se tak moc obává…Proto jsou všechna varování před populistickými (či extrémistickými) hrozbami jenom vrcholem manipulace a hlavně naprosto neodpovědného pokrytectví a nabubřelého a hloupého alibismu.
Neznamená to, že proti současné vládě stojí ideální alternativy. Opozice to má samozřejmě „lehčí“, protože neobhajuje vládní politiku posledních čtyř let. Tím spíš, že současná vláda měla pohodlnou většinu v parlamentu a nemusela hledat příliš mnoho kompromisů se současnou opozicí.
Babišovo ANO je ovšem pevnou součástí současné české politiky a jeho jádrovou politikou je nepochybně podpora zájmů velkého (domácího) byznysu, který se pouze rozešel s ODS jako dřívějším politickým prostředníkem. ANO ale zároveň dobře ví, že sociální smír ve společnosti je významným aspektem ziskového fungování byznysu i státu, takže je mnohem pragmatičtější a flexibilnější vůči všem ideovým či ideologickým kotvám své politiky a zároveň i poněkud nevyzpytatelné. Nicméně jenom v rámcích možného – a to určují už shora řečené byznysové zájmy. Za poslední roky se ale hnutí posunulo konzervativnějším směrem, což zčásti odpovídá jeho voličské základně. ANO je i přes zmíněnou nevyzpytatelnost jasně hegemonem na opoziční straně, nicméně nepostačí mu to zřejmě k vládnutí. Bude potřebovat spojence. O tom, jaké spojence dostane, rozhodnou volby.
Další část opozice se sice stylizuje různě radikálně (lepší slovo je možná protestně), je ale velmi fragmentovaná. Podle dostupných průzkumů má podporu asi 25 % voličů. Pravicová SPD se v letošním volebním roce spojila s doposud politicky marginálními pravicovými subjekty, což ukazuje s ohledem na preference na jistou vyčerpanost původní SPD. Fascinující je do určité míry projekt Motoristů, který nabízí další a velmi zastaralý soubor neoliberálních politických kroků s nostalgií po 90. letech a jejich vrcholným neoliberalismem spojeným s vírou ve svobodný trh, bezohledný individualismus a tržní síly. Různé formy „skanzenizace“ neoliberalismu a x-tého hledání „autentické“ pravice si nicméně znovu a znovu nacházejí v Česku publikum a především politické sponzory.
Na levé straně spektra má reálnou šanci dostat se do sněmovny hnutí Stačilo!, které spojilo (kromě dalších menších subjektů) dvě jádrové politické strany, KSČM a SOCDEM, do jedné kandidátky a zároveň se k němu připojila řada sociálních konzervativců různých odstínů, kteří nijak výrazně nesdílejí levicové politické hodnoty. Hnutí je v něčem radikální, ale i nadále zůstává na prvním místě hlasem protestu (jak ukazuje samotný název – stačit má vláda Petra Fialy). Artikuluje program, který je kritický ke globalizaci neoliberálního střihu a k českému postavení v EU a ve světě, které se vyznačuje závislostí, kompradorstvím a omezenou suverenitou. Revoluční socialistickou změnu hnutí nenabízí, a to i vzhledem k řadě konzervativních rysů jeho vlastenectví. Na jednu stranu hnutí do značné míry úspěšně sjednotilo dvě hlavní levicové strany české politiky a dává tak k levici se hlásícím politikům šanci na návrat do sněmovny. Na druhou stranu očividně naráží na vlastní limity, nelehkou situaci české levice i na celkovou situaci v české opozici, kde reálně bojuje spíše o voliče s SPD i s ANO.
Populismus a politická polarizace jsou i nadále hlavními hybnými silami současné české politiky. Jinak tomu v dnešních podmínkách ani být nemůže. A současná vláda Petra Fialy se výrazně postarala o to, aby to tak i zůstalo. Česká společnost je reálně značně rozdělená z hlediska celé řady indikátorů, jako jsou bohatství (majetek), míra zdanění či daňové zátěže nebo potenciál kvalitního rozvoje. Je to společnost, ve které probíhá díky politikům generační válka, která narušuje soudružnost a solidaritu mezi generacemi. Je to země, kde se život v hlavním městě na hony vzdálil životu v regionech, a to v důsledku selhání národní rozvojové politiky i evropské politiky soudružnosti. Je to země, kde chybí statisíce bytů a kde na uspokojující nové bydlení dosáhne jenom málokdo. Je to země, kde si mnozí pletou zájmovou politiku s kulturními tématy a vedou věčné a neplodné kulturní války. Je to také země, kde politici všech barev nedovedou formulovat dlouhodobé politické vize, které by chápaly současné trendy. Je to bohužel díky politikům i země, kde je hlavní silou setrvačnost a zahleděnost do minulosti v různých podobách.
Vládní politici a média samozřejmě tvrdí voličům, že se mají dobře, že vláda vládla úspěšně a že opoziční kritika špatného vládnutí, hospodaření i skoro nulového krizového řízení je jenom další strašení. Voliči se mají bát něčeho jiného: Putina, návratu do minulosti nebo toho, že opozice ve vládě přinese katastrofu a vlastně vůbec všech alternativ. Strach je ale špatný rádce a ještě horší program. Uvidíme, co nám přinese v letošních volbách.