Spisovatelka a publicistka Ladislava Chateau se věnuje letos oceněnému dokumentárnímu filmu Hlas Hind Radžabové, který reflektuje téma genocidy v Gaze.
Na letošním filmovém festivalu v Benátkách vyvolal velkou pozornost dokumentární film Hlas Hind Radžabové, dílo francouzsko-tuniské režisérky Kaouther Ben Hanii, která je i scénáristkou. Už filmovou premiéru odměnili diváci dlouhotrvajícím potleskem. Film je zasahující, je rekonstrukcí krvavého incidentu, zavraždění palestinské rodiny, včetně malých dětí, z nichž pod mrtvými těly přežívají ještě dvě děvčátka. Marně prosí o záchranu. Nakonec umírají i ony. Snímek vyvolal velký mezinárodní hlas, informují o něm všechna světová média a tiskové agentury. V Benátkách přinesl svým tvůrcům Stříbrného lva – Velkou cenu poroty i Zlatého lva za nejlepší film. A na filmovém festivalu v San Sebastianu byl oceněn Cenou diváků za nejlepší film. Hlas Hind Radžabové je jen dalším potvrzením vražedných metod, které izraelská armáda používala v Gaze vůči civilistům. Pro úplnost dodávám, že i film Rachel v režii Simone Bitton, který měl ve Francii premiéru v roce 2009, se zabývá okolnostmi tragické smrti mladičké Američanky v Pásmu Gazy. Už tehdy vyvolala Rachel velký zájem. Pokud vím, zmíněný film se nedostal na české televizní obrazovky, tím méně do kin. Laskavý čtenář mne opraví, jestli se mýlím.
Odpoledne 29. ledna letošního roku, obyvatel Gazy, Bašar Hamídí uposlechl izraelskou výzvu k evakuaci, vydal se s rodinou v osobním autě příslušným koridorem do bezpečné zóny. V autě cestoval se svou ženou a dětmi, čtrnáctiletou Laján, třináctiletou Raghad, jedenáctiletým Mohammedem a šestiletou neteří Hind Radžabovou. Přibližně jihozápadně od Gazy se auto dostalo do hledáčku izraelských tankistů. Koridor se stal smrtelnou pastí. Tank zahájil palbu na civilní auto. Hned první zásah usmrtil Bašara Hamídia, jeho ženu, dceru Raghad i syna Mohammeda. Lajáně se ještě podařilo navázat telefonní spojení s Červeným půlměsícem, obdobou našeho Červeného kříže. S pláčem stačila říci: Střílejí po nás… Jsme v autě a tank je vedle… Její nářek zaniká v hluku střelby. Laján umírá spolu s rodiči a sourozenci.
Pod hromadou mrtvol žije ještě Hind, také se dovolá své matky. Ta se kvůli intenzivnímu bombardování a střelbě nemůže ke své dceři dostat. V nahrávce z 30. ledna uvedla: Hind mně řekla, že Laján je mrtvá, ona sama má poraněné ruce, nohy a záda, ale žije. Také říkala, že se moc bojí, ať pro ni přijedeme. Ze záznamu je slyšet, jak Hind zoufale volá: Prosím vás, přijeďte pro mě… Prosím tě… Přijeďte… Někomu zavolejte, ať pro mne přijede… prosím vás… Snažila jsem se svoji Hind uklidnit, říká zoufalá matka, profesí psycholožka, a dodává: Řekla jsem jí, že pro ni přijede ambulance Červeného půlměsíce, že se vše zařizuje, koordinuje.
Tři hodiny se podařilo udržet telefonické spojení mezi Hind a Červeným půlměsícem. Několik vět jsem zachytila z francouzské internetové ukázky:
Hind: Prosím vás, přijeďte pro mě…
Ženský hlas: Všichni jsou mrtví?
Hind: Ano.
Ženský hlas: Ty jsi s nimi v autě?
Hind: Ano.
Ženský hlas: Miláčku, zůstaň v autě, nezavěsím, zůstanu s tebou u telefonu. OK?
Hind: OK. Tank je už přede mnou.
Ženský hlas: Kde je tank?
Hind: Vedle mne…
Ženský hlas: Pohybuje se? Vystoupil někdo?
Hind: Ano, hýbe se.
Ženský hlas: Je hodně blízko?
Hind: Moc blízko.
Ženský hlas: OK. Neboj se!
Hind (zoufale): Prosím tě, zůstaň se mnou… Prosím tě, nezavěšuj…
Ženský hlas: Miláčku, jsem s tebou a zůstanu s tebou. Nezavěsím.
Hind (v úzkosti z toho, co se stane): Brzy bude tma. Strašně se bojím…
Další slova přehluší palba z automatické pušky. Hind je mrtvá. Její hlas je ještě tak živý, těžko tomu uvěřit.
Kvečeru vyjel pro malou Hind záchranný tým. Nedojel! Záchranáři Júsif Zeino a Ahmed al-Madhoun nepřežili vražednou střelbu, kterou izraelští vojáci zahájili na projíždějící sanitku. Zkrvavená a rozstřílená těla všech obětí směli záchranáři vyprostit z vraků až po dvanácti dnech. A jak plyne z filmové rekonstrukce a tvrzení Červeného půlměsíce, byla záchranná akce předem dohodnuta s izraelskou jednotkou operující v dané oblasti. Izraelská armáda však tvrdila, že v době tragédie v tom místě žádné vojenské operace neprobíhaly. Ze lži ji usvědčily satelitní snímky a mnoho dalších důkazů.
Šestiletá Hind Radžabová se nepodílela na masakru ze 7. října 2023, neohrožovala bezpečnost Izraele, přesto byla nelítostně zavražděna. Bezpečnost Izraele neohrožovala ani americká aktivistka, Rachel Corrie, která v roce 2003 umírá v Pásmu Gazy pod pásy buldozeru, marně se snažila zabránit demolici palestinského domu svých přátel, který nařídila izraelská armáda. A v lednu roku 2006 byl z antisemitských pohnutek zavražděn Ilan Halimi. Zločin se stal na pařížském předměstí Sceaux, Hauts-de-Seine. Všechny vraždy spojuje fanatická krutost, bez citu a respektu k lidskému životu. Jedno je však rozděluje, jméno Ilana Halimiho zná každý, jméno Rachel Corrie upadlo časem v zapomnění, jen palestinské oběti dosud jméno neměly, zprávy o nich vždy jen rychle vyšuměly. Symbolem všech bezejmenných obětí se nyní stal hlas šestileté Hind Radžabové.
Naskýtá se naléhavá otázka, zda bylo skutečně nutné, aby v Gaze přišlo o život takové množství civilistů? Opravdu muselo zemřít dvacet tisíc dětí mladších dvou let, jak uvádí Le Monde diplomatique z letošního října, aby Západ došel k závěru, že kolektivnímu trestu už bylo učiněno zadost, že je načase, aby političtí lídři změnili mediální rétoriku o právu Izraele na sebeobranu? A proč se mocní tohoto světa nezabývali také právem Gazanů na život? Bude hodně záležet na tom, kdo jednou na podobné otázky odpoví… I mrtví by měli mít své slovo.