Politolog Petr Drulák míní, že cílem nových Trumpových sankcí na ruskou ropu nemusí být nutně Rusko.
Trumpovy sankce proti ruským ropným gigantům Lukoil a Rosněfť údajně překvapily i jeho blízké spolupracovníky. Není se co divit, pokud se jednalo o spolupracovníky, kteří mají na starosti Rusko a Ukrajinu. Sankce k dohodě s Ruskem nepomohou, Ukrajinu míru nepřiblíží a jsou tudíž v rozporu s Trumpovým velkým a nejspíše i upřímně míněným cílem ukončit konflikt. Skutečným cílem sankcí však nemusí být Rusko, nýbrž Evropa. Sankce představují další krok její ekonomické kolonizace a podkopání ambicí na samostatný evropský pól v nastupující globální multipolaritě. Pod stejný tlak se Evropa ze strany USA dostává i ve vztahu k Číně.
Ta část bruselské Evropy, která si zachovala alespoň částečný kontakt s realitou, se po Trumpově protiruském obratu musí cítit alespoň trochu rozpolcena. Jistě, oficiálně vítají, že Trump odkládá budapešťské setkání s Putinem na neurčito. Nelíbilo se jim, že by rozhodovali bez nich a že by mohli náhle ukončit válku, do níž Bruselané tolik investovali a která jim umožňuje s odvoláním na ruského strašáka manipulovat volby, likvidovat opozici, centralizovat EU a odbourávat svobody. Navíc sami Bruselané neustále vymýšlejí nové a nové sankce a Trumpa vyzývají k většímu tlaku na Rusko. Svým způsobem dostali, co chtěli.
Na druhou stranu americké sankce jdou podstatně dál, než by si sami Bruselané přáli. Pokud by byly důsledně uplatněny a Evropa by okamžitě přerušila obchodní a kapitálové vztahy s oběma ruskými společnostmi, evropské ekonomiky by se nejspíše zhroutily. Nejde jen o dodávky ropy, ale celou energetickou infrastrukturu. Netýká se to jen Maďarska, které v energetických otázkách dlouhodobě nejhlasitěji rozporuje sankční politiku. Naopak terčem se mohou stát země, které zatím všechny sankce podporovaly.
Německá dcera Rosněfti Rosneft Deutschland vlastní klíčové rafinérie země: 54 % rafinérie ve Schwedtu (s denní produkční kapacitou 230 tisíc barelů), 24 % rafinérie v Miro (310 tisíc barelů denně) a 28,6 % rafinérie ve Vohburg-Neustadt (215 tisíc barelů denně). Ve Finsku vlastní Lukoil skrze svoji dceru Teboil 400 benzínových pump, což je asi pětina finské sítě. Ruské firmy také kontrolují rafinérie v Nizozemsku (Flushing: 185 tisíc barelů denně), Bulharsku (Burgas: 115 tisíc barelů denně) a Rumunsku (Petrobrazi: 48 tisíc barelů denně). Americké sankce by pro ně mohly znamenat odříznutí od dodavatelů, zákazníků, bankovních účtů, tedy ekonomickou smrt.
Energetický armageddon zatím Evropě nejspíše nehrozí. Kancléř Merz ujistil, že Rosneft Deutschland bude ze sankcí vyňat. Němci už před časem vymysleli s Rusy právní trik, jímž byla firma převzata pod německou správu, což by ji navzdory ruskému vlastnictví mělo po domluvě s Trumpem uchránit. Podobná řešení půjde při troše dobré vůle nalézt i v dalších případech. Záleží však na Trumpově dobré vůli. Bude ji třeba jak pro další provoz rafinérií, tak i při případném prodeji, neboť výnosy nutně půjdou sankcionovaným Rusům. Bruselané si svým naléháním na pevný postoj USA k Rusku vymodlili americké veto nad fungováním podstatné části své energetické infrastruktury.
Zatímco ve vztahu k Rusku, dostávají Evropané z USA, po čem neprozřetelně volají, ve vztahu k Číně je to jinak, i když se stejným výsledkem. Proti svým bytostným zájmům (a částečně i proti své vůli) se nechávají zatáhnout do americko-čínské obchodní války. Posledním příkladem jsou události kolem čínské společnosti Nexperia se sídlem v Nizozemsku. Původně šlo o polovodičovou divizi nizozemského koncernu Philips, kterou před sedmi lety koupil čínský gigant Wintech. Dnes tento globální výrobce levných čipů s několika tisíci zaměstnanci v Nizozemsku, Německu a Velké Británii patří ke klíčovým dodavatelům evropských automobilek a výrobců spotřební elektroniky.
Nizozemská vláda se koncem září rozhodla čínskou soukromou firmu převzít. Využila zákon z doby studené války o povinnosti dodávek nezbytného zboží, zajistila si soudní rozhodnutí, suspendovala čínského generálního ředitele, jmenovala vlastního správce. Tento krajně neobvyklý krok v zemi, která jinak považuje soukromé vlastnictví za nejvyšší a nedotknutelnou hodnotu, odůvodnila nutností zajistit čipy nizozemskému i evropskému průmyslu. Údajně pojala podezření, že Číňané chtějí výrobu přesunout mimo Evropu a utlumit dodávky evropským odběratelům.
Proč by však Nexperia měla chtít vyklízet evropský trh? Odpověď není v Pekingu, nýbrž ve Washingtonu. Její mateřská firma Wintech je od loňského prosince na americkém sankčním seznamu rizikových firem, s nimiž nesmí americké firmy z důvodů ohrožení národní bezpečnosti jen tak obchodovat. Když od konce září eskaluje obchodní spor s Čínou, Američané restrikce rozšiřují i na dceřiné společnosti. Nizozemské vládě vysvětlují, že pokud v čele Nexperia zůstane zástupce Wintechu, dopadnou sankce i na ni, což by znamenalo nejen ztrátu amerického trhu, ale i klíčových dodavatelů. Vláda pak pod americkým tlakem přebírá kontrolu.
Číňané si však nizozemské převzetí nenechávají líbit. Čínská továrna Nexperia v provincii Kanton, kde se finalizuje 70 % globální produkce firmy, zastavila dodávky hotových čipů do Evropy. Volkswagenu a dalším hrozí omezení výroby. Jinými slovy, Američané Nizozemcům pohrozili koncem čipů, Nizozemci se podřídili, čímž naštvali Číňany, kteří jim čipy zastavili. Spor přesahuje Nizozemsko. Na dodávkách Nexperia závisí klíčoví evropští výrobci. Proto to dnes s čínskou vládou řeší Evropská komise. V Bruselu však také vědí, že co si s Číňany dohodnou, bude platit jen při dobré vůli Washingtonu.
Evropa má v nastupujícím multipolárním uspořádání světa dvě možnosti: buď vlastní pól, nebo účast na pólu americkém. První cesta znamená nezávislost vykoupenou tvrdými spory s Washingtonem: hrozbu obchodní války, odchod amerických vojáků z Evropy, konec NATO. Svoboda není zadarmo. Ale dává Evropanům možnost rozhodovat o ekonomice a bezpečnosti podle vlastních potřeb. Evropa se zatím vydává druhou, pohodlnější cestou: klíčová ekonomická a bezpečnostní rozhodnutí přenechává Washingtonu. Ten se však rozhoduje podle zájmů amerických, nikoliv evropských. Evropa tím nezíská ani bezpečí, ani prosperitu, a nakonec ztratí i to pohodlí.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!