Historik Jiří Malínský se ve svém článku věnuje porovnání názorů a hodnot lidí ve dvou zlomových dobách, v době Pražského jara (1968) a sametové revoluce (1989).

Čas plyne velmi rychle; od událostí tzv. krizových let uplynulo téměř 60 let a od vzpomínek na konec komunistického režimu to bude v listopadu 36 let; tj. prakticky tolik, že se překrývají s délkou trvání komunistického režimu (1948–1989). A budu-li po časové ose postupovat níže, nemohu nezjistit, že se už jedná o dobu svým trváním více či méně totožnou mezi 7. březnem 1848 a 28. říjnem 1918. A – podobně – i mezi 28. říjnem 1918 a 25. únorem 1948. Proč jsem zvolil toto či tato srovnání? Uváděné údaje jsou ve svém souhrnu velmi zhruba časovou plochou našich moderních dějin. Bitvy a války se tu střídají s mírovými obdobími a hospodářskými krizemi, měnila se a vyhraňovala podoba naší země i republiky. Stovky a tisíce lidských životů, světlonošů svobody, toužících po novém životě, zápasilo s až vražednou tíhou svých údělů. Období, na které se zde soustředím, má ovšem jednu výhodu: při jeho charakterizování disponujeme jakkoliv problematizovatelnou zpětnou vazbou sociologických průzkumů.

Podkladem následujících řádků je útlá publikace sociologických výzkumů Sondy do veřejného mínění. Jaro 1968, Podzim 1989 (1990) vedoucích autorských kruhů Dragoslava Slejšky a Jana Herzmanna. Mají jednoho společného jmenovatele: horečnatost doby, snahu být účasten při jejím vzrušeném tepotu, přinášet ještě zatepla, nejlépe v řádu hodin a v krajním případě co nejnižšího počtu dnů tato fakta ještě zatepla veřejnosti. Zázemím těchto badatelských aktivit byly akademické ústavy Sociologický ústav ČSAV a Ústav pro výzkum veřejného mínění ČSAV doplněné řadou nadšenců, studentů sociologie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Drobná publikace pak zřejmě stále ještě v průběhu tepem převratu se vyznačující doby vedla nikoliv náhodou k vydání v komunistickém nakladatelství Svoboda na počátku léta 1990.

Její hodnotu nesnižuje vypjatá horečnost práce, někdy až velmi kvapné. Právě naopak: bezprostřednost záběru, snaha podat údaje ještě „horké“, spolupodílet se na společenském pohybu obou historických momentů vlastně její kvalitu znásobuje a zlidšťuje. Probouzela nejlepší stránku národních českých vlastností. Víru a optimismus, nadšení a elán, nebojácnou touhu přinášet oběti idejím, které kořenily nesporně v druhém odboji a budovatelském nadšení Třetí republiky.

Horké léto 1968

Jakkoliv byla okupace Československa armádami členských států Varšavské smlouvy po zveřejnění výhrůžného varšavského dopisu v polovině července očekávatelná, zdálo se, že bratislavská schůzka 3. srpna 1968 nastolila atmosféru dohody a srozumění. O to bolestnější bylo probuzení do 21. srpna 1968. Skutečný důvod – zmařit jednání prvního XIV. sjezdu KSČ prokazatelně demokraticky schváleného, se zvolenými delegáty, s urychleně dokončovanými jednacími podklady (podrobněji jsem o těchto věcech psal v článku Ideové průsečíky Pražského jara /Ledna 1968/ zveřejněném v Argumentu 6. července 2018) – zůstal tehdy utajen-neutajen (Moskevské protokoly si terorem vynutily jeho zrušení, které znamenalo počátek tzv. salámové restalinizační (sovětizační) politiky, jež byla počátkem normalizace.

Sociologové z pochopitelných důvodů nuceně zůstali omezeni na Prahu. Podmínky pro jejich práci nastaly až třetí den spojenecké okupace. Měli tři zdrojnice: pozorování chování bouřlivě protestujících zástupů Pražanů na ulicích a náměstích; nejinak tomu bylo v dalších sídlištích-obcích tehdejšího Československa. Tou druhou byly jejich cílené dotazy reagující bezprostředně na vznícené city tehdejších Čechoslováků. Mimoto se objevily v značném množství psané a tištěné projevy; pominout nešla ani elektronická hromadná sdělovadla. Československý rozhlas vytvořil celkem 21 fungujících svobodných vysílačů, které přispívaly do jediného celostátního okruhu, na němž si předávaly štafetu. Touto cestou se k lidem dostávala usnesení a závěry vysočanského sjezdu, západních hromadných sdělovacích prostředků a řada dalších zpráv a výzev často jen s 2–3hodinovým posunem. Konspirativní televizní studia v ničem nezaostávala; záběry televizních kamer zobrazujících následky okupace burcovaly a křičely.

Tyto práce byly živelně rychlé; procedury, obvykle s těmito úkony spojené, se nekonaly. Potřeba chvíle a hlad veřejnosti po ověřených informacích byly rozhodným imperativem dne (den co den se hlásila se svými dezinformacemi okupační rozhlasová stanice Vltava sloužící jako ozvěna oficiálních okupačních médií Varšavské smlouvy). Tyto výzkumy byly realizovány ve třech variantách.

Výzkumy

Výzkum A Byl proveden 24. srpna v době pobytu narychlo posbírané československé delegace v Moskvě; současně bylo sovětském vetem zastaveno v Radě bezpečnosti OSN projednávání agrese Varšavské smlouvy; bylo to také den poté, co se poprvé objevilo později často traktované heslo československé neutrality. V pražských ulicích probíhaly podpisové akce na jeho podporu. Na novinových stáncích se objevovala i několikrát denně mimořádná čísla novin a časopisů. Ve vzduchu byla i usnesení bedlivě sledovaného XIV. sjezdu KSČ, který se konal 22. srpna doslova na očích okupačních vojsk. Položené otázky se dotýkaly této škály doslova horkých témat dne. Tazatelé se pohybovali po Praze v párech a na ulicích oslovili na 300 Pražanů a hostí našeho hlavního města. (Tajemník ÚV KSČ doc. Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu /1978/ napsal, že určitou dobu pobýval spolu s Vasilem Biľakem na sovětské ambasádě, kde jednal s velvyslancem Červoněnkem; obsah těchto rozhovorů Mlynář telefonoval z nestínované linky spolehlivým adresátům, odkud se dostávaly do improvizovaných rozhlasových studií.)

Výzkum B sbíral nálady z 25. a 26. srpna 1968. Končily diskuse s okupačními vojáky a ubylo letáků a dalších vývěsek, které navíc strhávali vojáci Varšavské smlouvy. Okruhy pokládaných dotazů vycházely z názorů na okupaci, možné ústupky, očekávání dalšího vývoje. Dotázáno bylo tentokrát 507 občanů opět na podkladě nahodilého výběru. Výsledky se dodatečně dále třídily podle demografických a sociálně profesních skupin. (Schylovalo se k vydávání nikým neschválených okupačních Zpráv a k polokonspirativnímu zakládání prvních organizací kolaborantského Leninského svazu mladých na jaře 1969).

Výzkum C byl proveden 28. srpna 1968. Vliv Moskevských protokolů byl patrný na způsobu přijetí Svobodova a Dubčekova projevu veřejností. Dotázáno bylo tentokrát 208 občanů; získané výsledky zpracovávaly desítky dobrovolníků; byli řízeni desetičlenným štábem. Na otázky výzkumu B odmítlo odpovědět 39 dotazovaných; mezi muži odmítlo odpovědět 6,4 %, mezi ženami 7,9 %. Odpověď neodmítl ani jeden student. Výrazněji svůj názor nechtělo projevit 11,1 %. 98 % prohlásilo okupaci za nezákonnou a vůbec nikdo ji nehodnotil jako potřebnou pomoc Československu. To se víceméně zachovalo i 28. srpna: 93 % odmítlo tvrzení, že v ČSSR byla před 21. srpnem kontrarevoluce. Zhruba stejná část dotazovaných odmítla moskevské „ústupky“.

Hlavním důvodem nesouhlasících byla podle mínění sociologů šedesátých let nedostatečná informovanost. Obdobně tomu bylo i s názorem na obnovu cenzury. Byl tu i rozpor mezi jasně vyjádřeným vztahem k okupaci a postupně sílím vědomím reálných možností odporu vůči ní. V průzkumu A byly také zadány otázky týkající se očekávání výsledků moskevských rozhovorů. A ty už jednotný názor na okupaci vojsky Varšavské smlouvy dále strukturovaly.

Analytika

Na dotaz „Co očekáváte od moskevských jednání naší delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou? Na možnost bezpodmínečného odchodu okupačních vojsk odpovědělo 24,3 %; nutnost určitých politických ústupků připustilo 51,3 %; tvrzení, že moskevská jednání jsou připravenou pastí, 4,7 %. Navazující otázka průzkumu B, zda bude možné i po moskevských jednáních pokračovat v polednovém vývoji, v první odpovědi zaznělo, že v plném rozsahu 37,3 %; určitá omezení připustilo 36,3 %; podstatná omezení 17 %; konec obrodného procesu očekávalo 7,5 %. Neodpovědělo 1,9 %. Výsledky naznačily přetrvávající důvěru pražské veřejnosti v Dubčekovo vedení a v pokračování opatření reformního komunismu. Souhrnný soud tehdejších sociologů dospěl k závěru o prolínání a překrývání názorů a přání pražské veřejnosti. Bylo zřejmé (oprávněně tušené), že zbytek republiky uvažoval obdobným, místy až totožným způsobem jako Pražané.

Takto získané údaje se podstatněji neodlišovaly ani při prosívání těchto údajů podle pohlaví či věkových kohort. Jen ojediněle se objevovaly zřetelnější odchylky (důchodci 51 % v případě kontinuitního pokračování v reformním kurzu a 88,2 % v optimistických výhledech). Zveřejnění základních bodů plynoucích z disponibilních podkladů pro XIV. posléze vysočanský sjezd KSČ prokazují, že základní myšlenkou těchto materiálů byla kodifikace dalšího pokračování polednové diskuse, v níž všechny možnosti dalšího postupu společnosti měly zůstat otevřené; na jaře 1971 se měl sejít řádný XV. sjezd KSČ a rozhodnout jednoznačně o dalším směřování země.

Obdobně roztříštěné byly pocity pražské veřejnosti v odpovědi na dotazy, kdo by okupované zemi mohl nejvíce pomoci. Zhruba čtvrtina odpovědí, nejsilnější respondentské skupiny, se shodly na světovém veřejném mínění (28,4 %), Organizaci spojených národů (26,4 %), rozkolu ve vedení Komunistické strany Sovětského svazu (23,3 %) a určitou důležitost v tomto ohledu přikládali respondenti i světovému komunistickému hnutí (10,4 %).

Pražští doboví sociologové si povšimli dalšího pozoruhodného společenského jevu: kombinace aktuální střízlivosti a perspektivního optimismu (jako pamětník to mohu jen potvrdit). Svědčí o tom odpovědi na následující otázky průzkumu C z 28. srpna 1968.

Ještě zajímavější byla odpověď na otázku Co dnes pokládáte za rozhodující věc při řešení současné politické situace v daných podmínkách obsazení země cizími vojsky? Uveďte nejvýše tři hlavní problémy. Rozvrstvení reakcí vedlo k jejich následující diferenciaci:

Skutečnou předběžnou sondou byly odpovědi na otázky vlivu výsledků moskevských jednání na odchod okupantských vojsk a hypotetickou možnost svobodné volby zahraničně politické orientace Československa. V reakcích na první otázku Pražané odpověděli variantně, že na svých postojích nezměnili nic (33 %), změnili je pouze částečně (51 %) případně vyjádřili svou nevíru (11 %) nebo odpověděli jiným způsobem (5 %). Odpovědi na druhou otázku si opět vyžádaly určitou sjednocující strukturaci:

Pokles prestiže Varšavské smlouvy, která se – podobně jako SSSR – sebekompromitovala a doslova vysvlékla do naha – byl nesporný. Zůstávala však stále důvěra v politiky a KSČ, vedené Dubčekem, jejichž popularita v roce Ledna 1968 dosáhla mimořádné výše podobně jako v případě jejích protagonistů. Při výzkumu A se ukázalo, že jejich popularita ještě stoupla. To potvrdilo 87,2 % dotázaných; u 11,1 % se nezměnila, klesla pro 0,3 %, odpovědět nedokázalo 1,4 %. Jeho projev z 27. srpna slyšelo 92 % respondentů, neslyšelo 8 % (celkem 100 %); s jeho jádrovým obsahem souhlasilo 24 %, souhlas s ohledem na tehdejší poměry jich vyjádřilo 71 %, nesouhlasilo 5 %. Důvěru mu vyjádřilo 99 % dotázaných Pražanů. Postranní dílčí nesoulady s jeho vystupováním zmínilo necelých 10 % respondentů. (Během září 1968 se rozhazovaly na ulicích československých měst přihlášky do KSČ; mělo je podle dobových odhadů vyplnit kolem 40 – 50 000 lidí.)

Obdobných údajů se dočkala i Černíkova vláda a Smrkovského Národní shromáždění (90 a 86 %); vysloveně s těmito ústavními institucemi nesouhlasilo kolem 2,5 % dotazovaných. Obdobnou chválu sdíleli i žurnalisté. Pozoruhodně působí i hodnotové řazení odpovědí: vysoce kladně byli ohodnoceni 89 % dotázaných, kladně 9 %, záporně 2 %. Podle pořadí jménem uvedených politiků (průzkumy B a C) nejvíce hlasů dotázaných obdržel Alexander Dubček (83,8 %), následován prezidentem Svobodou (78,7 %), premiérem Černíkem (35,3 %) a Smrkovským (19,7 %). V tomto výčtu se tu objevily i přední postavy vysočanského sjezdu Miloš Hájek a Věnek Šilhán. Vzrůst sympatií v porovnání s předsrpnem se objevil u internovaných politiků. (V září 1968 Dubčeka před tehdejší budovou ÚV KSČ spontánně pozdravily a svou sympatii mu zvlášť srdečně vyjádřily Marta Kubišová a Iva Janžurová. Ještě v březnu 1969 se Dubček účastnil vyhlášení Zlatých slavíků 1968.)¹

Nadprůměrným hodnocením disponovali politikové Ledna 1968 u mládeže do 20 let a ještě mezi třicátníky Dubček, Svoboda a Císař, naopak nedůvěřivě byli vnímáni důchodci. Prezident Svoboda se těšil vydatným ženským preferencím. Čestmír Císař nezaznamenal oproti odvlečeným politikům ve svých před- a posrpnových preferencích podstatnější rozdíl. Podstatná část shromážděných údajů byla sevřená a rozdíly uvnitř takto získaných dat byly minimální.

Neméně zajímavá je sestava jmen politiků, v nichž tehdejší veřejnost spatřovala největší nebezpečí. Vévodila jí trojice Alois Indra (45,9 %), Drahomír Kolder (43,6 %) a Vasil Biľak (40,9 %), výraznější negativní ohlas měli ještě Antonín Novotný (10,4 %), Oldřich Švestka (8,4 %), Viliam Šalgovič (7,8 %) a neblaze proslulý Antonín Kapek (nevýrazná 2,0 %). U první trojky se nejmenší nepřízni všichni těšili u důchodců (kolem 20 %). Naopak nejméně populární byl u nich Antonín Novotný (29,4 %). 13,6 % respondentů uváděla výslovně příkré charakteristiky zrádce a kolaborant. Na profláklosti těchto jmen se podíleli žurnalisté srpnových událostí; zejména to platilo pro elektronická média.

Zaměření i způsoby získávání těchto údajů, byť omezených na pražský městský kraj, je reprezentativní a má poměrně vysokou vypovídací hodnotu. Domyslíme-li k tomu váhu hlavního města i celkovou společenskou atmosféru během prvních dnů okupace vojsky Varšavské smlouvy (dobově v pozdně stalinistickém ptydepu internacionální pomoci či druhém osvobození), není pochyb o tom, že základní tendence takto získaných údajů prokazuje plně legitimnost dobových demokratických tendencí, jež se mj. nepřímo projevila na volebních okresních a krajských konferencích KSČ před XIV. vysočanským sjezdem i krachem intervenčních vojsk při přípravě sovětizační zvlášť kolaborantské tzv. dělnickorolnické vlády.

Definitivně byl odpor sil obrodného procesu zlomen po půltřetím roce (poslední zástupci reformních sil byli z ústředního vedení země eliminováni na podzim 1970). Při tzv. pohovorech bylo z KSČ vyloučeno kolem 450 000 členů, dalších zhruba 50 000 z této strany vystoupilo. Mimoto kolem poloviny členů Charty 77 bylo bývalých členů KSČ a prvním českým europoslancem se stal exulant a exkomunista Jiří Pelikán, s jehož jménem je spjat kvalitativní vzestup Československé televize v šedesátých a na počátku sedmdesátých let minulého století; pořídil také záznam jednání nesporného vrcholu československé srpnové rezistence, jímž byl XIV. vysočanský sjezd KSČ (poprvé byl právě jím vydán v češtině r. 1969 ve vídeňském nakladatelství Europaverlag).