Čtenář Jiří Žižka ve svém textu reflektuje význam pochybování, dezinformací a celkové kvality společenské diskuze.

Trochu zvláštní titulek. Jak vznikl? Autor se před mnoha lety setkal s hodnocením jednoho „nomenklaturního kádra“, jak ho charakterizoval autorův kamarád a ten uvedl: Dotyčný byl tak zásadový, že si nepřipouštěl přepych pochybností.

V jednom týdnu Česká televize uvedla dva programy vnitřně propojené, které se týkaly situace, která není mimo pozornost různých vrstev společnosti. V seriálu o „Ratolestech“ byl rozebírán případ, kdy se učitelka ve svém výkladu vyjádřila k aktuální politické události.  Žákyně nespokojená s jejím vystoupením svojí nahrávkou na mobil a následně prostřednictvím svých rodičů vyvolala rychlé personální řešení na příslušné škole. Ve dnech po odvysílání uměleckého ztvárnění byl do TV programu zařazen publicistický pořad, který již rozebíral skutečnost, která začala stejně jako v seriálu, prezentací osobních názorů učitelky z Prahy a vedla k jejímu odchodu ze školy. Následně pak to pokračovalo i jejím policejním vyšetřováním a podáním obžaloby a soudním jednáním s obžalovanou (shodou okolností v den vysílání znovu pravomocně odsouzenou odvolacím soudem). Velmi zjednodušeně lze konstatovat, že jeden děj byl zpracován a osvětlen z různých úhlů – více uměleckého, a i obsahově propracovaného, a v případě druhého ve formě daleko více blížící se čisté propagandě. Jestliže umělecké zpracování bylo více propracované, umělecky a psychologicky, i z hlediska argumentace jednotlivých osob, včetně širších politicko-společenských souvislostí, pak druhé zpracování daleko více připomínalo klasickou propagandistickou agitku. Možná to bylo i tím, že v seriálu bylo k dispozici více peněz, lepší a zkušenější tvůrci i představitelé jednotlivých jednajících figur. Nicméně důležitý je obsah a přínos pro společenskou diskusi, bez velkého ohledu na umělecké ztvárnění.

Dezinformace a role médií

V posledních letech se termín dezinformace, popř. fake news, pevně zabydlel v mediálním prostoru. Stále více se stává nástrojem, pod který se schová ledacos, co by při snaze o jednoznačném vymezení jeho obsahu už tak snadné, a hlavně jednoznačné nebylo (v propagandě je to daleko snadněji realizovatelné, včetně psychologických dopadů na příjemce). Snaha tvůrců filmového zpracování byla ukázat tento současný fenomén z různých pohledů a v kontextu jak doby, tak i místa. Tím se druhý dokument nijak zvláště nezabýval, nejspíš vycházel z toho, že obecně jsou známy společenské konotace informací a dezinformací a společnosti je dostatečně známo, co je „správné“. Spíše šlo o znovu potvrzení „jedině správného řešení“ takové situace. Částečně to bylo návodně ukázáno i v personálním obsazení jednajících osob. Zde skutečně moc prostoru pro „přepych pochybností“ nezůstávalo oproti uměleckém zpracování stejné situace. Trochu to komplikovali autorům někteří studenti/žáci, prezentovaní na zaznamenávaných diskusních akcích. Co se týče „dospělých“ představitelů protikladných názorů, byly zvoleny „historicky“ prověřené osoby, mladší a ti ze tzv. střední generace pro tu část bojující proti „dezo“ a starší, jednoznačně i vizuálně patřící do skupiny „přátel starých pořádků“ (v nejširším slova smyslu tohoto pojmu jak v tuzemské dimenzi, tak i globálně). Pro tvůrce v tomto konkrétním případě je logicky snazší a daleko jistější sáhnout po „osvědčených kádrech“ a formách než experimentovat s možnými následnými komplikacemi. V publicistice bylo pracováno s takovými tvrzeními (od zkušeného elfa) jako, že manipulace a lež se na sítích šíří o 70 % lépe než „korektní informace“, že některé psychologické hypotézy říkají, že jazyk vznikl proto, aby bylo možno snadněji lhát. To je poněkud zajímavý argument, je-li černé na bílém potvrzeno „jménem státu“, že lež není názor. Co tedy komunikujeme? Podle dalšího „mluvčího, až polovina společnosti sdílí „nesprávné názory“ (jako uvedená učitelka) a to je malér. Bude nutno bojovat proti většině? Bylo konstatováno, že žáci nejsou vedeni ke kritickému myšlení v rámci různých předmětů a jsou jim předkládány i „závadné“ informační zdroje. Má to snad znamenat, že se u nich nesmí vyvolávat pochybnosti, které by je vedli ke kritickému myšlení?

Pokud někdo ze čtenářů má blízko k dialektické metodě, určitě by našel některé inspirace. Jedním z takových momentů může být studium dialektického vztahu mezi správnou (a nejlépe i pravdivou) informací a její negací (nesprávnou a nejlépe i nepravdivou). Jsou lidé, kteří mají zájem o filosofické otázky, o to, jak chápat pojmy v jejich dynamice, by se mohli zamýšlet nad tím, „co je to pravda“. Tato otázka a z ní případně vyplývající pochybnosti „co je pravda“ a jak ji definovat, na stole v uvedeném dokumentu nebyla. Vycházelo se z toho, že to je přece „jasné“.

Války a dvojí metry

Malá odbočka. V českých poměrech dlouhodobě a soustavně žijeme především „válkou na Ukrajině“, neboli „ruskou agresí proti ukrajinskému lidu“. Tím se lišíme od velké části Evropy (hlavně té západní). Zde je největším tématem a zdrojem velkých společenských konfliktů jiná válka – válka v Gaze. I u nás se takové diskuse o tomto středovýchodním konfliktu vyskytují, ale většinovou společnost nechávají klidnou a ta jim nevěnuje pozornost, snad až na některé (podle určitých názorů) militantní levičácké studenty/ky. Pak jsou ještě další války, třeba v Súdánu, Kongu, Myanmaru, povstání v subsaharské Africe a sice krátká, ale potenciálně velmi nebezpečná, válka mezi dvěma jadernými mocnostmi – střet Indie a Pákistánu. O těchto válkách se u nás už nemluví, fakticky se o nich neví a vůbec se neřeší stejně kriticky, intenzivně a důsledně jako válka na Ukrajině a částečně i na Středním východě. Přitom z hlediska utrpení a ztrát, které tyto „neviditelné“ konflikty přinášejí se zase tak podstatně neliší od těch „populárních“. Kolik lidí u nás tuší, že súdánská válka je označena jako největší humanitární katastrofa na světě. (Údajné?) zabití 450 lidí v súdánské nemocnici jako by nebylo, nikdo se nad tím nepozastavil, nikdo nevolal po nestranném vyšetření. Nikdo nechtěl potvrzení nebo vyvrácení z několika zdrojů (samozřejmě nezávislých). Nikomu to nekazilo spánek. Podle súdánských lékařů za 18 měsíců zahynulo 522 000 kojenců z důvodu podvýživy. V Gaze je vykazováno zničení cca 70 % všech staveb včetně 92 % domů. Z tohoto pohledu ukrajinsko-ruská válka přece jen vychází lépe. Toto ale není objektem boje „proti dezinformacím“.

Přesto konflikt na Ukrajině má „výsadní“ postavení. U nás i v euroatlantickém prostoru. Je totiž chápán jako střet ohrožující naše společensko-politické uspořádání neoliberální společnosti. Tento přístup celosvětově není tak jednoznačně pojímán. V několika hlasováních VS OSN o konfliktu na Ukrajině sice „naše“ postoje získávaly významnou podporu co do počtu států, ale z podrobnějších posouzení to již taková sláva není. Tak náš blok získal jen menšinovou podporu mezi jadernými mocnostmi, z hlediska počtu obyvatel, státy, které se zdržely či byly proti „našemu“ návrhu reprezentovaly téměř polovinu světové populace. Rychlý pohled na světově významné noviny, např. v Indii, JAR, Číně, Latinské Americe, či arabská Al-Džazíra a další také nepovažují ukrajinský konflikt za středobod globálního světa a jejich informací, a také nehovoří naším jazykem. Je to důvod k pochybnostem?

Není co závidět těm, kdo vysvětlují, jak správně rozumět „politice“, co je určitě „správně“ a co naopak je „lež“. Středovýchodní válka, situace v Palestině, izraelsko-arabská válka dělá propagandistům vrásky. Nejde o tento konflikt samostatně, ale, a to možná především, jak ho dát do relace s dalšími současnými válkami. Není určitě snadné přijatelně vysvětlit, proč jsou zabraná území válečným tažením před 58 lety v jednom případě (i přes nesouhlasné rezoluce VS OSN) „správným“ řešením, které vyžaduje jednoznačnou podporu přinejmenším české veřejnosti a proti tomu stejným způsobem získaná území na východě Ukrajiny je nutno jednoznačně odsoudit a dělat vše pro to, aby došlo k dosažení stavu ex ante. Jde o jeden ze zdrojů, které otvírají dveře pro vznik pochybností. Problém je, že „boj proti dezinformacím“ vyžaduje co nejjednodušší argumentaci a v okamžiku, kdy něco vypadá stejně jako něco jiného, ale interpretace by měla být přesně opačná, pak je to úkol pro skutečné mistry. Provést vyargumentovanou analýzu v historických souvislostech, to mnoho propagandistů ani neumí a posluchači na to také nejsou zvědaví.

Mimochodem v evropském, přinejmenším levicovém prostoru daleko více kontroverzí vyvolává „Gaza“ než „Ukrajina“. Vzpomeňme jen diskusi na posledním kongresu Die Linke ohledně Izraele a Gazy. Tam dokonce těsně před sjezdem došlo k rozkolu, jehož vyvrcholením byl i odchod některých členů z Die Linke, protože strana údajně dostatečně razantně nevystoupila proti skryté podpoře antisemitismu. Během jednání pak byly velké diskuse o interpretaci pojmu holokaustu. Nakonec došlo k „dohodě“ o uplatnění tzv. Jeruzalémské deklarace o antisemitismu, jež byla přesnějším odrazem diskuse v německé levici. Diskuse na téma, zda tato deklarace má místo v české realitě oproti například „tradiční“ definici IHRA (Mezinárodní aliance na památku holokaustu) zde vůbec neprobíhá a MŠMT jednoznačně i ve svých pokynech „ukládá“ vycházet z této druhé definice. Takže první zmíněnou deklaraci je možno hodnotit jako dezinformaci, či pokus o naleptávání jedině možného veřejného (správného) názoru?

Kritické myšlení a role autority

Vraťme se k potrestané paní učitelce. Je pochopitelné, proč se kantorům nechce do diskusí o české historii druhé poloviny 20. století. Tam se nedá nic moc vyhrát. Na jedné straně otec jednoho žáka říká – učitelka má jen učit (v tomto případě češtinu) a nic více nevykládat. Na druhou stranu logika věci (i školské orgány) říká, že dobrý učitel by měl propojovat svoji výuku s aktuální společenskou situací. To je správná teze, ale jak by měla být realizována? A víme, že ďábel je téměř vždy v detailech. V době, kdy nahrávání názorů je běžnou praxí všude, nejen v škole, a kdy se v případě potřeby následně váží na lékárnických vahách nejen každé slovo, ale i odstín hlasu, pak vyjadřovat „své“ názory, aniž jsou prokazatelně opřeny státně uznanou autoritou je taková ruleta s velmi malou nadějí na výhru. Je takové (hrubé) úsloví – na každou svini se někde vaří voda. Dnes ale daleko blíže pravdy je, že na každého (aniž ještě je deklarováno, že se jedná nebo v budoucnosti se bude jednat o „svini“) se ukládají fajly (složky), kdyby někdy třeba byly potřebné pro diskreditaci oné osoby, či třeba jen k znejistění veřejnosti ve vztahu k ní. To, že jsou různé informace někde k dispozici v digitálním prostoru, to je fakt daný technologií. Problematické ale je, že se jejich použití nebo naopak nepoužití řídí podle aktuální propagandistické potřeby třeba i nízkého politického boje. Ukazuje se, že tyto „hříchy minulosti“, dobře uchované, jsou výborným nástrojem manipulace s dotyčnými ve prospěch skupinových či individuálních zájmů a také s veřejností.

Jeden ze studentů v publicistickém pořadu řekl, že prakticky nevěří ničemu a teprve časem se propracovává (na základě svého poznávání) k tomu, že něčemu začne věřit. Reakce pedagožky byla předvídatelná a „logická“: to je přece špatně nevěřit ničemu(!), je třeba věřit „důvěryhodné autoritě“; tato nevíra jen otvírá dveře zahraničním vlivům a dezinformacím. A teď co s tím. Je někdo, kdo určuje identifikátory pro určení oné „správné autority“? Bude se ustanovovat nějakým demokratickým procesem, nějakou transparentní procedurou, nebo bude určována ad hoc či jmenována arbitrárně? Nebo je lepší neptat se jak a kým to bude? Toto je zdroj možných pochybností. V názorech studentů také zaznělo, že postoje lidí (zvláště těch, kteří nepřijímají názory hlavního proudu) jsou dány jejich frustrací z jejich sociální a osobní situace, bylo upozorňováno na to, že chybí vzájemný mezigenerační respekt. Studenti prokázali, že chápou sociálně politické aspekty společnosti, že lidé jsou různí, mají rozdílné životní zkušenosti i trable, a hlavně nejsou černo-bílí. Je chvályhodné, že tyto názory zazněly z úst mladých lidí, nejspíše to potvrzuje, že si připouští přepych pochybností – možná oproti některým ze starší generace, kteří si komplikace s pochybnostmi nepouští k tělu. Zazněl názor, že je potřeba vést žáky k ptaní se i k nesouhlasu s „autoritou“. Ale v jakém směru?

V reálném socialismu, oproti převládajícímu narativu, byla možná kritika, dokonce se po ní shora volalo. Avšak kritika byla vyžadována pouze k tomu, aby vedla k „posílení socialismu“. V opačném případě šlo již v některých případech i o podvracení systému, což bylo stíháno mocensky. Platí to i dnes, že „nesouhlas“ je možný, ale jen s něčím? Jako určitou inspiraci uvedu jeden vtip z doby normalizace: víte, kdo je to pravicový oportunista? Je to čestný a zásadový komunista, kterému strana náhle a neočekávaně uhnula do leva.

Nehrozí někdy takový náhlý úhyb i dnes (samozřejmě, ne doleva)? Je to, co je chápáno jako dezinformace tímto na věčné časy, nebo „něco“ náhle uhne? Zatím to vypadá tak, že poučením z uvedeného příběhu je: mysli kriticky, připouštěj si pochybnosti, ale dávej si pozor na pusu. A smyslem celého soudního řízení a z něho vycházející kampaně asi nebylo hlavně řešit názory jednotlivce, ale vytýčit ještě přijatelné rámce a názorně ukázat í širší veřejnosti, co následuje po překročení jeho hranic. Takové to učení názorným příkladem. A možná, že je to i upozornění pro představitele soudní moci na nižších článcích (asi méně se orientujících), kteří nedostatečně chápali širší souvislosti případu a (jistě, že chybně) zprošťovali viny, takže to musela několikrát napravovat až vyšší instance.

Zdá se, že pochybností již bylo dost, je čas vykročit společně a nerozborně správným směrem ve sjednocené společnosti. Nevíte náhodou někdo kudy se tím správným směrem jde? Ale hlavně bez pochybností!