Historik Jiří Malínský se ve svém článku věnuje porovnání názorů a hodnot lidí ve dvou zlomových dobách, v době Pražského jara (1968) a sametové revoluce (1989).
Výchozí situace
Listopadové události vtrhly do Ústavu pro výzkum veřejného mínění naprosto nečekaně během ústavní porady svolané na 20. listopad 1989. Na ní propukla diskuse jak vstoupit do právě probíhajících zlomových událostí listopadového převratu. Nad rétorskými proklamacemi zvítězilo přesvědčení, že nejlépe se běhu věcí prospěje jejím soustavným sociologickým sledováním a dokumentováním. Mezi 17. listopadem 1989 a 31. prosincem 1989 se pracovníkům ústavu podařilo shromáždit cenný materiál, z nějž se do veřejnosti dostaly jen zlomky. I v této věci se projevoval společenský pohyb: na počátku byl příkaz ředitele ústavu cokoli zveřejnit bez souhlasu ÚV KSČ. Jména zodpovědných zástupců ÚV KSČ se přitom měnila doslova ze dne na den až do jejich vymizení.
Nezávisle na tom pracovníci Ústavu vyrazili do terénu. Zájem o sociologické průzkumy byl mezi lidmi i úředními místy mimořádný. Jedna skupina vkládala své výstupy do televizního vysílání, druhá do Československé tiskové kanceláře. Respondentské soubory měly být reprezentativní, tj. měly být strukturní miniaturou české i československé populace jak v geografickém, tak populačním rozprostranění. Pracovalo se s jasnou představou odborné metody a na rozdíl od r. 1968 zpravidla celostátně (celonárodně); občas bylo speciálně sledováno Hlavní město Praha. Dotazníky byly z Prahy rozesílány expresními dopisy tazatelům do celé republiky; na nich bylo vyhledávání respondentů. V posledních týdnech roku 1989 byly tímto způsobem uspořádány celkem čtyři výzkumy. Příležitostně proběhla srovnání s tematicky příbuznými předlistopadovými sociologickými průzkumy.
V pondělí 20. listopadu bylo rozhodnuto o uspořádání výzkumu A. Bezprostředně navazoval na první zprávy a ohlasy ze studentské – a nejen studentské – demonstrace 17. listopadu 1989. Současně začínala stávka divadel a vysoko- i středoškolských studentů. Vlastně šlo o výzkumy dva: celostátní a pražský. Sběr dat probíhal mezi 22. a 24. listopadem; základní celostátní vzorek tvořilo 447, pražský 260 dotázaných; 14 % odmítlo odpovědět. Časovou mez výzkumu B tvořila generální stávka 27. listopadu; pokračovala stávka studentů a dramatických umělců; pokud šlo o změny, venkov stále poněkud zaostával. Základní vzorek čítal 456 československých občanů a 289 Pražanů; sběr dat byl uskutečněn mezi 29. listopadem a 1. prosincem; odpovědět odmítlo 12 % oslovených.
Výzkum C proběhl se zhruba týdenním posunem. 3. prosince byla jmenována poslední komunistická vláda, kterou vedl opět premiér Adamec. Sběr dat proběhl mezi 8. až 12. prosincem 1989. Tzn. zčásti již po jmenování první Čalfovy vlády. Začaly vznikat nové politické strany. Podstatně se zvýšil dotazovaný soubor (celkem 1107 osob). Rozšířilo se rovněž tematické spektrum výzkumných dotazů. Odpovědět na vyzvání tazatelů odmítlo 13 % oslovených. Závěrem roku se obíral výzkum D. Sběr dat proběhl mezi 18. a 22. prosincem; o zájemce-účastníky výzkumu přes sváteční předvánoční atmosféru nouze nebyla. Rozhovory se uskutečnily se 401 oslovenými občany. Srovnatelný byl i počet odmítnutí: na konci prosince to bylo 11 % oslovených. V obou případech už nebyly pořádány zvláštní pražské výzkumy.
Analytika
Informace o vzpomínkovém shromáždění k událostem 17. srpna 1989 měly dvě základní polohy: pražskou a venkovskou. Pražané a nejbližší okolí metropole žili ve vznětlivém a bouřlivém, vášněmi nabitém ovzduší zpráv o policejním zákroku proti účastníkům studentského průvodu, venkov byl první desítky hodin pod relativně silným, byť postupně slábnoucím vlivem doznívajícího normalizačního oficiálního zpravodajství. Ve prospěch demonstrantů se ve výzkumu A vyslovilo 58 % československých respondentů (v Praze 79 %, v lednu 1989 to byla třetina respondentů). Neutrálně reagovalo v Československu 10 %, v Praze 4 %. Zlomky (3 % a 2 %) nebyli s to se vyslovit. Vývody oficiální propagandy sdílelo 10 % Čechoslováků a 4 % Pražanů. Oproti lednovým demonstracím (palachiádě) to byl výrazný pokles; tehdy to bylo 25 %.
Na povahu zásahu příslušníků Veřejné bezpečnosti byla drtivá většina odsuzujících názorů: na venkově 69 %, v Praze 88 %. Jeho nutnost sice uznalo, ale nepřiměřenost provedení odsoudilo 14 % Čechoslováků a 8 % Pražanů. Souhlas se zákrokem vyjádřila 4 % občanů ČSSR a v Praze se naopak nenašel nikdo. Už od jara 1989 mezi veřejností převládal názor, že ohlášené demonstrace by měly být povolovány. V duchu úsloví o chození se džbánem pro vodu se události 17. listopadu staly onou poslední kapkou, jíž džbán – trpělivost veřejnosti – přetekl.
Sociologické průzkumy událostí podzimu 1989 sledovaly i zdroje informací, které působily na kvalitu a dosah vnímání tehdejší československé populace. Ve dnech 22. až 24. listopadu (výzkum A) čerpala veřejnost své informace především z domácích sdělovadel (prakticky denně 87 %, méně často 12 %); zhruba třetina je doplňovala ze západních zdrojů (prakticky denně 36 %, méně často 25 %, vůbec ne 39 %).
V rámci výzkumu C (10. až 12. prosinec 1989) sledovanost domácích sdělovadel ještě stoupla (téměř denně 95 %, občas 5 %); naopak výrazně klesla sledovanost západních informačních zdrojů (téměř denně 15 %, méně často 35 %, vůbec ne 50 %); dějiny se odehrávaly lidem doslova před očima. Naprosto zanedbatelná byla sledovanost stále ještě socialistických sdělovadel (téměř denně 10 %, méně často 18 %, vůbec ne 72 %). Vůbec nejsledovanější byly pouliční zdroje: vývěsky, letáky a plakáty (téměř denně je sledovalo 53 % respondentů, méně často 35 %, vůbec ne 12 %). Země se drala ke svobodě generačně vlastně nikdy nepoznané; začaly přijíždět osobnosti posrpnového exilu, zemí projížděly a vývoj sledovaly západní televizní a rozhlasové štáby, objevovali se i reportéři tištěných médií. Schylovalo se k prezidentské volbě.
Komunistické – stále vedoucí – vedení tápalo. Příděl rozumů z Moskvy ustal a pokud se projevoval, navazoval na odkaz Pražského jara (Ledna 1968). Snaha vyjít vstříc požadavkům veřejnosti byla pominutelná, jak prokázala dvě zasedání ÚV KSČ, která se konala v prostorách „vokovické sorbonny“ 24. a 26. listopadu 1989. Na 27. listopad byla vyhlášena dvouhodinová generální stávka, která sice diferencovaně, ale přesto zřetelně podpůrně vyzněla pro Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Práci na 2 hodiny přerušilo 38 % dotázaných, 24 % se k ní připojilo manifestačně; v Praze stávkovalo 57 % Pražanů. V západní části republiky byla účast na stávce znatelně větší.
Poměrně široká byla motivační škála pro účast na ní: negativní jevy v dobové společnosti (98 %); protest proti policejnímu zásahu 17. listopadu (98 %); podpora stávkujících studentů a herců (95 %); provést další změny ve vedení KSČ (95 %); podpora Občanského fóra (86 %); podpora premiéra Adamce (58 %); podpora generálního tajemníka Urbánka ÚV KSČ (33 %); další důvody (33 %). Na Slovensku byla Urbánkova podpora častější než v Česku.
Opatrnost a snivost
Vedle podpory stávkujících se současně projevovala obezřelost, motivovaná zkušenostmi z okolních satelitních zemí v názorech na nejbližší nutné kroky.
17. listopadu předcházela řada regionálních i lehce nadregionálních protestů (Teplice, Velehrad, protest 21. srpna 1989, Škroupovo náměstí prosinec 1988, Několik vět). Oficiální odpovědi halené do nic neříkajících frází a povšechných obratů o přestavbě nemohly uspokojit; stav životního prostředí vedle dalších problémů patřil k nejkritizovanějším. Stále napadanější byl i politický systém a znovu ožívaly nedořešené nebo potlačené otázky tzv. krizových let 1968 a 1969 vedle stavu lidských práv. Volalo se po skutečném politickém pluralismu.
V navazující tabulce sumarizovali sociologové z Ústavu pro výzkum veřejného mínění výhrady veřejnosti vůči otevřeným problémům tehdejší současnosti. Sběr dat proběhl mezi 20. až 22. prosincem 1989 již v době počínající a stále sílící havlománie, kdy vzrušení veřejnosti vrcholilo, v Česku mezi 401 osobou. Nikoliv náhodou se shodli na největších problémech v oblastech životního prostředí, národního hospodářství, zdravotnictví a v politickém systému. I dnes je možné vyslovovat různé domněnky o takto získaných údajích a nebylo by bez zajímavosti podobný průzkum zopakovat po 36 letech ve dvojím provedení: na celém území republiky a paralelně v krajích Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském.
Úzce na tuto problematiku (agendu) navazovala i otázka po dalším společenském vývoji v Československu. Dotazy proběhly ve dvou vlnách (23. a 24. listopadu a 9.–12. prosince 1989); v prvním výzkumu bylo dotázáno 709, v druhém 1107 Čechoslováků. Pro socialistickou cestu se vyslovilo 45 % a 41 % dotázaných, pro kapitalistickou v obou případech 3 %, pro slučující tvar (tak něco mezi) 47 % a 52 % (na prvním místě jsou uvedeny listopadové sběry). Z příznivců OF a VPN se pro socialismus vyslovila třetina respondentů. (Ještě v březnu 1990 v Československé televizi byl zmiňován Karl Marx.)
Obdobně vyzněla anketa názorů na zahraničně politické zařazení ČSSR. Pokud se jednalo o Varšavskou smlouvu, vyslovilo se pro pokračování členství v ní a další spolupráci se SSSR 47 % dotázaných, opačně se vyslovilo 40 %; v případě dalších satelitních států odpovídající čísla byla 22 % a 73 %. (V roce 1987 se pro členství ve Varšavské smlouvě vyslovilo 87 % respondentů).
Již od přelomu let 1988/1989 se diskutovalo o možnosti i rozsahu privatizace; v druhé polovině roku 1988 se mluvilo i v tomto smyslu o nutných ekonomických reformách v kruzích kolem federálních premiérů Lubomíra Štrougala a Ladislava Adamce. Výzkumy byly prováděné v květnu a prosinci 1989; vyzněly poměrně silně proti těmto záměrům.
Co po komunismu
Dalším ožehavým bodem v pocitech tehdejší československé společnosti byla otázka vlivu veřejnosti na působení činnosti řídících úřadů a útvarů. Tomu byl v rámci výzkumu D věnován další okruh. (Výsledky označené kroužkem se omezily na Česko). Přinesl následující výsledky:
Názory populace České republiky (bylo dotazováno 401 občanů) se příliš nelišily; výzkumníci shledali větší rozdíl u obyvatel větších měst.
Dalším háklivým problémem byla stále obtížněji hájitelná vedoucí úloha KSČ, jak ji zakotvila otevřeně ústava z r. 1960. Ve výzkumu B ji zachytil sběr dat na přelomu listopadu a prosince 1989 získaný dotazy u 456 osob (301 v ČSR, 155 v SSR) a 289 v Praze.
Výzkum potvrdil dlouhodobé hodnotové orientace: rozdíly mezi Českem a Slovenskem i Prahou a zbytkem země (nelze vyloučit zajímavé výstupy v případě zavedení zvláštních šetření v Brně a Bratislavě). Návrhem požadavků studentů, Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí byla vedoucí úloha KSČ jako právní institut zrušena Federálním shromážděním také na návrh první Čalfovy vlády 29. listopadu 1989. Přitom pro většinu obyvatelstva nebyla prezentace KSČ v jednotlivých stupních veřejné moci zásadním problémem (bylo to v době, kdy začínaly hromadné výstupy z KSČ z výchozí situace přímé účasti podstatné části členstva v listopadových protikomunistických bouřích). Další diskuse tehdy vyvolaly i otázky přímé politické účasti stran v zaměstnavatelských subjektech; šlo o poměrně dočasný, záhy pominulý jev raně znovudemokratického Československa.
Pomíjející předúnorová kontinuita se projevila i při hledání možných mocenských alternativ. Není bez zajímavosti, že první dotazy byly zadány již v říjnu 1989. Získané odpovědi byly spíše pocity. V říjnu bylo dotázáno 206 občanů, na přelomu listopadu a prosince 456 a v prosinci 1 107. Kroužkem označené údaje se vztahovaly pouze k Česku. Obdobně se vyvíjely i názory na smysl Národní fronty. V říjnovém šetření r. 1989 se pro ni vyslovilo 58 % oslovených, proti bylo 27 %; nevědělo 15 %. V prosinci, o dva měsíce později, kladné hlasy dosáhly na 38 %, záporné na 45 % a vyjádřit se nedokázalo 17 %. V prvním celočeskoslovenském šetření bylo osloveno 1914 občanů , v druhém 1107.
Zajímavé údaje byly získány i o vývoji názorů na působení federální vlády: v říjnu 1989 o ní příznivě smýšlelo 60 % oslovených, kolem 1. prosince 22 %, 8.–9. prosince 16 % (bezprostředně před jmenováním první Čalfovy vlády, citovaný údaj odrážel jepičí působení druhé Adamcovy vlády), 11.–12. prosince (tj. během prvních hodin působení první Čalfovy vlády, lze mluvit o vyjádřeních naděje) 82 %. K tomu je nutné dodat, že to bylo období mediálního přemnožení a asi relativně nejspolehlivější v tomto zmatení byly agenturní zprávy.
Poslední výzkum D, realizovaný 20.–22. prosince 1989, se pokusil zachytit reakci na záměry reorganizované české vlády, které 19. prosince 1989 přednesl její předseda František Pitra (podnět k tomuto šetření vzešel z Úřadu předsednictva vlády ČSR). Přestože se současně formulovaly zásady prohlášení federální vlády, vyvolaly poměrně značnou pozornost veřejnosti. Většina z 249 oslovených se shodla na jeho srozumitelnosti (74 %) a zacílenosti (60 %), jejich konkrétnosti (48 % pro, 30 % proti, 22 % nevědělo) a přesvědčivosti (44 % pro, 25 % proti, 31 % nevědělo) byly oslovenými vnímány rozporuplně. Kladné reflexe prvního dojmu však viditelně převládly.
Vzrušenou atmosféru posledních dvou měsíců roku 1989 vzněcovaly ještě více otázky kolem nástupců komunistické éry. Byla to otázka vhodné propagandy a náležitého využívání doznívající vlny demonstrací po 27. listopadu 1989. Věc dokresluje fakt, že 37 % dotázaných odpovídalo lapidárním nevím. Zprvu byl jasně v předu Alexander Dubček (19 %; byl také vyvoláván během listopadových shromáždění a demonstrací, následován ředitelem Prognostického ústavu ČSAV prof. Valtrem Komárkem a posledním komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem /9 %/; popularita obou vrcholila kolem 25 %. Epizodní figurou byl první polistopadový generální tajemník ÚV KSČ Karel Urbánek (z 15 % na přelomu listopadu a prosince se jeho popularita propadla na 4 %; počet jeho odpůrců stoupl z 9 % na 21 %). Raketový vzestup Havlovy silně schematizující popularity nastal po 12. prosinci ze zhruba výchozích 12 % daleko za nedostižných 60 % (tyto údaje byly získávány zpravidla z území celé ČSSR). Nevycházely ze (mono)speciálně zaměřených výzkumů, byly získávány jaksi „bokem“. Pro krystalizaci a vyzrávání dalších protagonistů byly události podzimu 1989 příliš krátkým časem. Stejně tak jako alternativní politická scéna skrytá ještě na řadu měsíců do šifer OF a VPN.
Srovnáme-li tři zlomová období moderních československých dějin – třetí republiku, Pražské jaro a listopadový převrat 1989 – pak nejméně mapovatelné a poznatelné období je právě podzim 1989; k zlomům a prvním náznakům tvoření pozměněné politické scény dochází až během podzimu 1990 postupným rozpadem Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí. Třetirepublikové období je v mnohém vázáno na své prvorepublikové předchůdce, zatímco Pražské jaro se odehrávalo z větší části uvnitř státostrany KSČ, kterou tehdejší veřejnost už s ohledem na blokové rozdělení Evropy brala jednak jako danost, jednak jako přirozené východisko nové cesty – kam a kudy v podstatě nikdo netušil.
Dramatická koncovka podzimu 1989 už od zlomu zimy a jara 1990 směřovala stále rychleji ke (re)kapitalizaci rozpadajícího se západoevropského sociálního státu; uzavírala se doba působení válečné generace a postupně – i nevídaným rozvojem vědy a výrobních sil – se tvořilo tehdy ještě nepozorovatelné současné blokové rozdělení světa.
Předchozí díl: