V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský obšírně věnuje dějinným osudům československého druhého odboje.
Kulturní a vzdělávací politiky
Pátá část programu Za svobodu Kultura pro všechny (s. 213–227) je založena na myšlence, že v kultuře je život národa zakotven nejhlouběji. Východiska moderního národa vychází z odkazu národního obrození i z faktu válečného soustředění se na české kulturní hodnoty. „Dějiny samy takto vznášejí jasnou výzvu, abychom právě svou kulturní tvorbou a činností zpevnili jádro života svého národa a státu, aby odolalo věkům.“ (s. 213, podčást 64) Národní posloupnost Hus – Komenský – Masaryk svým nadnárodním směřováním otevírá prostor pro podíl národa na tvorbě evropské vzdělanosti. Nad fašistickým „vůdcovstvím“ vyrůstajícím z obnoveného pohanství je nutno směřovat k tomu, aby svět člověka byl konečně a skutečně zlidštěn. Stále stavíme na základech křesťanství a antiky. Živý je i Masarykův odkaz shrnutelný do slov demokracie a humanita. Poměr ke kultuře evropských národů bude ve srovnání s prvorepublikovým obdobím nesporně kritičtější.
Budoucí republika se více soustředí na kulturní tvořivost. „Prohloubení styku s mezinárodním životem vědeckým a uměleckým je příkazem budoucnosti a světovost, jak ji osvědčil a požadoval pro svůj národ T. G. Masaryk, bude šíří vždy nově otvíraných obzorů, kontrolou i zdrojem inspirace vlastní tvorbě.“ (s. 214, podčást 65, zvýrazněno PVVZ) Národ střední velikosti musí umět hospodárně hospodařit s vlastními silami. Proto se rovnoprávnost dosud formální musí prohloubit v skutečnou rovnoprávnost sociální a hospodářskou. Jinak se ubíjí nenahraditelný potenciál disponibilních vloh. Velmi nebezpečná je domněnka, že nadaný vždy prorazí. Jediným kritériem posuzování toho kterého jedince musí být výhradně jeho osobní schopnosti.
Základním předpokladem realizovatelnosti takových postulátů musí být vyrovnání počátečních podmínek. Je nutno skoncovat s privilegujícím principem v přístupu ke kultuře. I v kulturním životě se výrazně uplatní demokracie. Vzdělání se tak stane „znovu průkopníkem svobody a vzestupu pracujících vrstev.“ (s. 215, podčást 66, zvýraznění PVVZ) Poskytne všem prostor pro jejich maximálně možnou seberealizaci a mělo by také postavit hráz „masismu“, tj. tuctovosti, která se lživě vydává za socialismus. Každému se tak vrátí lidská důstojnost. „Demokratizace kultury také zabrání, aby politická a hospodářská reakce neovládala napříště propagační, výchovné a zábavné prostředky osvětového života jako jsou film, rozhlas, tisk, a aby neovládla divadlo, literaturu, umění“. (s. 216, podčást 66, zvýraznění PVVZ).
Vzdělávací systémy
Proto nejvzdělanější vrstvy čeká propříště zvlášť nesnadné zadání. Bude to generální zkouška inteligence i vyspělosti národa. Udržet se nad úzkými horizonty odbornictví je předpoklad nutný proto, aby se mohla uplatnit nová stupnice hodnot. I tady bude platit staré socialistické heslo „každému podle jeho schopností, každému podle jeho práce“. To obsáhne veškeré školy a školství. Poměr mezi učením a výchovou musí být vyvážený. Národní školství sloučí v sobě mateřské školství, i školství obecné a měšťanské. Od výchozích znalostí a dovedností bude spět k mravní sebevládě a odpovědnosti. Výuka na těchto stupních bude bezvýjimečně povinná. Pro děti nedostačujících schopností a vloh budou zřízeny zvláštní (pomocné) školy.
Střední školy III. stupně o dvou až čtyřech postupných ročnících budou výběrové; absolventi by měli směřovat k lidem tělesně zdatným, mravně ušlechtilým, povahově pevným, národně a občansky uvědomělým, samostatně myslícím a jednajícím. To všechno by mělo být nápomocné i při volbě povolání. Zahrnou do sebe školy všeobecně vzdělávací (veškerá gymnázia), reálky všech druhů, s důrazem na mravnost a přípravu žáků pro vysokoškolské studium. Odborná učiliště určená pro absolventy devítiletek budou připravovat pro určitá povolání. Akademie budou vzdělávat v živnostech, průmyslu, správě i v domácnosti. Vyšší obecné vzdělání, které poskytnou, bude přípravou k samostatnému podnikání a dalšímu vysokoškolskému vzdělání. Odborné, zpravidla dvou- až tříleté školy budou připravovat na určitá povolání; pokračovací školy dvouleté nabídnou odborně technické a národohospodářské vzdělání pro praktický život (řemeslníci, živnostníci? – JM). Ve východní části republiky bude národní školství postaveno na západoevropskou (českou?) úroveň. Součástí reforem bude i racionalizace této školské sítě.
Základní docházka bude prodloužena do patnácti let „aby škola zachytila aspoň část období, kde se vytváří lidská osobnost“ (s. 220, podčást 69, zdůrazněno PVVZ) a tím se vytvořilo cítění vylučující návyky na mechanické myšlení a spolu s tím i včlenění do demokratických zvyklostí, což zabrání jejich pádům do hodnotových orientací diktatur. Současně bude zvýšeno vzdělání učitelstva: „Učitel si musí být vědom, že jeho úkolem není jen učit, nýbrž naučit“ (s. 220, podčást 69); učitelstvu bude dána možnost plurality používaných metod vyučovacích i výchovných; předpokladem pro to bude i náležité technické vybavení.
V případě vysokých škol bude volen co nejsvobodnější přístup vhodný pro schopné lidi nenaplňující formálně kvalifikační předpoklady; vysoké školství bude sjednoceno úpravou studijních řádů, rozvrhem vyučovací doby i prázdnin. Jejich posláním bude výběr a výchova samostatných vědeckých pracovníků i příprava k povoláním vyžadujícím vysokoškolské vzdělání. Méně memorování a více skutečného studia bude také zaručovat „Svoboda bádání a učení bude vysokým školám plně zabezpečena.“ (s. 220, podčást 70) Pominuty budou dřívější výstřelky tzv. akademických svobod přerůstajících do konjukturálních politických bujení; naopak při prohlubování vědeckého studia, propojování s výzkumem bude náležitě pamatováno na sociální zabezpečení studentů.
Novinkou by se mohla stát národní výchovná střediska připravující mladé lidi ve věku 18–20 let pro výkon práv a povinností mladých občanů; i zde bude náležitě pamatováno na jejich finanční zabezpečení. Při praktických cvičeních pořádaných těmito středisky se v malých skupinách budou setkávat studenti s nestudenty. Budou sem dále náležet společné rozhovory učitelů s frekventanty středisek. Jejich tematická škála bude široká: otázky politické, hospodářské, kulturní; témata národní, občanská, mravní, společenská, zdravotní, tělesná a předvojenská. U vysokoškoláků nebude dotčen jejich studijní rozvrh ani volný čas.
Vysoké školy mimo svou výuku musí být pojaty v respektování ducha demokracie. „Základy politického vzdělávání a politické výchovy bude dávat každá škola, střediskem obojího bude vysoká škola politická.“ (s. 222, podčást 72) Totéž bude platit pro národohospodářské vzdělání. Sjednocující diferencovanou školskou soustavou dojde ke sblížení vzdělávání všeho učitelstva. „Uplynulá léta jasně ukázala kladně i záporně, že zárukou demokratické výchovy je demokratický učitel, že reforma školství je podmíněna reformou učitelů a profesorů.“ (s. 222, podčást 72, zvýraznění PVVZ). Tomu všemu pomůže racionální reorganizace školství.
Institucionální nadstavba školství a kultury
Školství všech druhů a stupňů bude veřejné (státní); soukromým iniciativám bude ponechána volnost zřizovat reformní a pokusné školy. Školství všech stupňů bude řídit jednotná školská správa soustředěná v ministerstvu školství; v nižších instancích bude oddělena od správy politické (veřejné) a účelně decentralizována. Iniciativní návrhy budou předkládány Státní kulturní radě, případně ministerstvu. Jeho zvláštní zahraniční útvar (mezinárodní oddělení) bude prostředkovat výměnu výsledků pedagogického bádání, kontaktů mezi školskými organizacemi a zkušeností z pokusnictví. Administrativním centrem řízení bude ministerstvo školství, odborným hloupě zrušený Pedagogický ústav Komenského s právem a povinností zakládat, vést i rušit pokusné školy všech druhů a stupňů. Jeho mezinárodní oddělení bude zprostředkovávat výměnu výsledků pedagogického výzkumu. Bude také předkládat podněty Státní kulturní radě a ministerstvu školství.
Poměr státu k církvím se v posledních předválečných letech uklidnil. Dnes mají společného nepřítele: „demokratům i věřícím nadto vyvstal v totalitním modlářství fašistických diktatur společný nepřítel, proti němuž musí hájit společné dědictví evropské kultury a možnosti jejího dalšího vývoje“ (s. 223, podčást 73) Obnova pohanství zůstane hanbou německého národa. Obnova vztahu k církvím bude záviset na jejich vztahu k demokratickému druhému odboji, případně i na jejich přímé účasti v něm. Stát bude ve vztahu k nim neutrální, škola bude nekonfesijní; o zařazení svých dětí budou rozhodovat jejich rodiče. Občanská výchova (v řeči programu mravouka) bude pro všechny žáky povinná. Úprava (státních) svátků vyjde z prvorepublikových východisek. Výkon manželského práva budou vykonávat a rozhodovat včetně evidence občanstva státní normy a instituce (matriky). Vše pod heslem „svobodná církev ve svobodném státě“ (s. 224, podčást 73)
Součástí demokratizace kultury a vzdělání bude prohloubení výchovy dospělých (lidovýchovy). Sloučí popularizačně poučný obsah se školou občanské aktivity prostřednictvím filmu a rozhlasu tak, aby bylo možné sblížení (sbližování) vrstev různého vzdělání; zvláštní pozornost bude věnována Slovensku. Bude to i prevence proti nivelizujícímu vlivu mechanizované práce. Participovat na tom všem bude také rekreace a sport. To umožní kulturní trávení volného času. Pro to bude vytvořena již zmíněná Státní rada kulturní (SRK) nadaná právem zákonodárné iniciativy a posláním koordinace mezi svobodnými kulturními organizacemi a úředními osvětovými orgány. Do jejích agend bude spadat sociální zajištění umělců a osvětových pracovníků. Bude se obírat i problémy kolem hospodářské emigrace. A to včetně krajanů.
Mladým lidem nesmí být uzavírán vstup do života odmítáním pracovní příležitosti. „Neupadneme v opačnou chybu, nebudeme mladé lidi velebit pro jejich mládí, které je výsadou stejně nevyrovnatelnou jako pomíjivou. Ukládá jim jedno především: aby byli solí národa.“ (s. 226, podčást 76) Na druhou stranu byli a jsou zlákatelní nejtemnější reakcí. Vedoucí činitelé v tom mnohé nezvládli a z vleklé potíže (generační směny) učinili-zostřili skutečný problém. Současně musí být odstraněny škody, které mladým způsobil německý nacismus. „Obnovená republika nebude své občany posuzovat podle věku, nýbrž podle jejich schopností a mravní kvalifikace.“ (s. 227, podčást 76, zvýraznil JM)