Jsou i takové tajné služby, které přinášejí bezprostřední prospěch obyčejným lidem, popisuje ve svém fejetonu Milan Daniel.
Pootevřel jsem oči a skrze okno zjistil, že nastává den. Den výročí narození mé ženy.
Napadlo mě, že ji překvapím a udělám jí k snídani lívanečky. Takové ty nadýchané, s voňavým džemem a šlehačkou. Ale současně mi došlo, že to bych musel vstát. I vzpomněl jsem si na to, že podobné hezké, nicméně nepopulární výkony zajišťovala podle čítanek mého dětství tajná služba. Jasně, ta služba se jmenovala Timur a jeho parta.
Timur byl sovětský chlapec, který podle knihy Arkadije Gajdara s komandem svých kamarádů nezištně pomáhal v době Velké vlastenecké války svým spoluobčanům. Tajně nosili vodu, dříví, opravovali ploty. Neměli internet, mobily, ale Timur měl ve velitelské kůlně lankový systém, kterým kolegy dokázal svolávat.Jak to fungovalo?
„Timur zatáhl za jedno z mnoha lanek, která se sbíhala u jeho stolu. Nahoře na střeše se pohnulo plechové kolo a v různých zahradách v okolí se rozezněly tiché zvonky. Byla to výzva k okamžité poradě.
„Kluci,“ promluvil Timur k hloučku, který se během pár minut shromáždil, „v domě číslo čtrnáct včera dostali zprávu, že syn padl v boji. Od této chvíle je tento dům pod naší ochranou. Naštípáte dříví, nanosíte vodu ze studny a dohlédnete, aby se té staré ženě nic neztratilo. Ale pamatujte – nikdo vás nesmí vidět! Všechno musí vypadat jako zázrak.“
Nebylo všechno tak skvělé, zázračnou práci této skupiny pionýrů narušovala parta výchovně zanedbaného dezoláta Kvakina, která kradla spoluobčanům jablka. Timurovi soudruzi se s ní však dokázali vyrovnat.
Z dnešního pohledu to vypadá jako velká legrace, ale děti z toho příběhu nehledaly slávu, jejich odměnou byl dobrý pocit z vykonané práce.
Navzdory odstupu desítek let pamatuji, jakou stopu na psychice mé generace příběh party sovětských pionýrů zanechal. Byl umocněn pozdější četbou Foglarovek, ve kterých dobro obvykle rovněž nabývalo nad zlem vrchu. Přičemž komunikační možnosti Mirka Dušína a jeho kamarádů byly podobné a antagonismus Bratrstva kočičí pracky jakbysmet.
Teenageři lelkující dnes mezi paneláky s očima upřenýma do mobilů, kde se účastní výchovných bojových her, mají nesrovnatelně větší možnosti komunikace mezi sebou, ale vlastně vůbec. Nemají lankový systém, ale mají Whats Up a mohou se organizovat podstatně pohodlněji. Přestože však i oni koutkem oka vidí stařenky či stařečky jak se o holi a s nákupem sunou v domě bez výtahu do čtvrtého patra, ty hlavy ani nezvednou. Z klidu je nyvytrhnou ani sfingy hledící hodiny z prázdných oken.
Je to tím, že Timur nebo Mirek Dušín jim nic neříká? Nebo jim rodiče zapomněli říci, že i oni budou jednou staří a budou rádi za každý, třeba anonymní projev lidskosti?
Kdo ví – možná jen nepoznali, jak chutná pocit z toho, že vykonali zadarmo něco dobrého. Že vykonali službu, o jejímž tajemství vědí jen oni sami a vnitřně je to hřeje. Že by ta tajemství mohli navzájem sdílet? Není k tomu snad třeba odvaha?
Fakt je, že ani Timur ani Mirek Dušín by mé ženě ty lívanečky k snídani neudělali. Takže nakonec jsem je udělal sám.
Mám štěstí, neboť sám nejsem.