Evropská unie od letošního roku zavedla průlomové opatření, které propojuje klimatickou politiku s mezinárodním obchodem.
Nový mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM) ukládá dovozcům vybraných emisně náročných produktů povinnost zohlednit uhlíkovou stopu zboží vyrobeného mimo EU. Cílem má být chránit evropský průmysl, omezit přesun výroby do zemí s laxnějšími ekologickými pravidly a zároveň tlačit partnery k zavádění vlastního oceňování emisí. Mechanismus se zatím vztahuje na cement, železo, ocel, hliník, elektřinu a vodík, přičemž Evropská komise plánuje jeho rozšíření na další výrobky, včetně automobilových dílů a domácích spotřebičů.
Dovozci neplatí daň přímo, ale nakupují certifikáty odpovídající množství emisí vzniklých při výrobě zboží. Cena certifikátů je navázána na evropský systém obchodování s emisemi (EU ETS). Pokud exportující země již uhlík zpoplatňuje, EU vybírá pouze rozdíl. CBAM je součástí Zelené dohody pro Evropu a navazuje na postupné rušení bezplatných emisních povolenek pro evropské firmy. Unie tvrdí, že bez podobného nástroje by přísná klimatická politika vedla k tzv. úniku uhlíku – přesunu znečišťující výroby mimo EU – bez skutečného přínosu pro klima.
Podle zastánců jde o zásadní změnu pravidel světového obchodu. Některé vlády již na nový systém reagují: Čína rozšiřuje vlastní cenotvorbu emisí, Turecko spouští dlouho odkládaný emisní trh a další země, včetně Japonska či Velké Británie, připravují obdobné nástroje. Evropské odhady přisuzují CBAM snížení emisí v EU o téměř 14 % do roku 2030, globální dopad je však výrazně menší. Například Švýcarsko má vůči CBAM výjimečné postavení díky propojení svého emisního trhu s EU ETS. Dovoz švýcarského zboží proto dani nepodléhá. Přesto se v zemi vede debata, zda zavést vlastní hraniční uhlíkový mechanismus, alespoň pro vybrané sektory, jako je cement. Federální vláda zatím upozorňuje na vysoké náklady a omezený přínos pro ekonomiku jako celek. Ostrá kritika naopak přichází z řady rozvojových a rozvíjejících se ekonomik. Čína, Indie, Brazílie či Rusko označují CBAM za diskriminační opatření, které zvyšuje obchodní bariéry a přesouvá náklady klimatické transformace na chudší státy.
Podle analýz OSN by mechanismus mohl snížit globální emise jen nepatrně, zatímco by zhoršil obchodní bilanci rozvojových zemí. Kritici také upozorňují, že CBAM nereflektuje historickou odpovědnost za emise. Zatímco vyspělé ekonomiky vybudovaly svůj blahobyt na desetiletích intenzivního spalování fosilních paliv, nyní požadují po ostatních státech stejná pravidla bez ohledu na rozdílnou úroveň rozvoje. Tento přístup je podle nich v rozporu s principem „společné, ale rozdílné odpovědnosti“, na němž stojí mezinárodní klimatické dohody. Dalším sporným bodem je i administrativní náročnost systému.