Historik Jiří Malínský ve svém nekrologu připomenul život a práci bývalé ministryně Květoslavy Kořínkové (1940-2026).
Dne 22. ledna 2026 zesnula v liberecké nemocnici pro mnohé až nečekaně přední veřejná činitelka devadesátých let minulého století ing. Květoslava Kořínková, CSc. (nar. 10. července 1940). Českobrodská rodačka pocházela z křesťanské žinostnické rodiny. Její život nebyl z nejsnadnějších; po maturitě na českobrodské jedenáctiletce v 17 letech jen s krajními obtížemi sehnala dělnické místo na tamějším nádraží (v letech 1957–1964 byla původně zaměstnána nejprve jako tranzitérka a posléze vedoucí nákladového obvodu železniční stanice Český Brod); jen postupně během let v dálkovém studiu absolvovala Vysokou školu dopravní založenou roku 1953 vydělením z Českého vysokého učení technického. Kvůli tomu byla nucena dojíždět do Žiliny, kam se tato škola přestěhovala v letech 1960–1962. Pokud jsou moje informace přesné, nadlouho oba manžele (tj. Antonína Peltráma) bude připomínat vzorně obnovená sličná budova českobrodského nádraží postavená ve stylu art deco, který spoluurčoval ráz doby v Evropě během dvacátých a třicátých let minulého století.
V letech 1964–1971 byla odbornou a posléze vědeckou pracovnicí Výzkumného ústavu dopravního v Praze-Smíchově. Roku 1980 se jí podařilo absolvovat externí aspiranturu na Vysoké škole ekonomické. Shodou okolností pak 17 let (1972–1989) byla zaměstnána na federálním ministerstvu dopravy v Praze; určitý čas také prosazovala v mezích své působnosti kontejnerovou dopravu v orgánech Rady vzájemné hospodářské pomoci v Moskvě. V polovině sedmdesátých let se provdala za doc. Ing. Antonína Peltráma, CSc., (1930–2020). Měla také poměrně blízko k Československému svazu žen.
Listopadový převrat a snaha dostat do vlády také ženy-ministryně ji shodou náhod 3. prosince 1989 zavedla na několik dnů do rekonstruované Adamcovy vlády, odkud přešla po 7. prosinci do obou Čalfových vlád. Zprvu byla poslední předsedkyní federálního Výboru lidové kontroly, od 27. června 1990 do 2. července 1992 působila jako ministryně kontroly. Pikantním bodem tohoto jejího služebního zařazení byla kompetence povyšovat podřízené vojenské zaměstnance až do hodnosti podplukovníka. Výrazným znakem její personální politiky byla jednoznačná preference odbornosti před politikařením. Ještě řadu let po svém odchodu z ministerstva kontroly byla paní ministryně vyhledávána svými bývalými zaměstnanci např. v prostorách kavárny Hybernia v Lidovém domě. V letech 1991–1992 byla také předsedkyní Komise pro práci žen ve vědě a technice. Současně v téže době působila v předsednictvu Evropského sdružení kontrolních úřadů. Spolustála i u základů federálního i českého Nejvyššího kontrolního úřadu.
Škála jejího politického působení se však neomezovala ministerskými kancelářemi. Tato vlastenka a bytostná demokratka se dělně vmísila do nelehké situace obnovovaného Ústavu TGM (TGM ho založil roku 1932); na počátku devadesátých let disponoval totiž mnoha sliby včetně prezidentských, ale strádal financemi a pracovními provozními prostorami. Její dynamická pomoc byla přepotřebná a prvními pracovníky ústavu víc než vítaná. V letech 1991–1993 byla členkou ústavního kuratoria této pozoruhodné vědecké instituce kulturního dědictví. (V krizovém, posléze smrtelném roce 1992 československé státnosti tato vlastenka ze všech sil bojovala o zachování Masarykova a Benešova odkazu a díla, které nezrušili ani komunisté.) Členka OF a později OH postupně opouštěla tyto občanské iniciativy po neúspěšných parlamentních volbách r. 1992.
Jsouc předmětem nenávisti a nepřízně tehdejší české pravice, stala se na poměrně dlouhou dobu nezaměstnatelnou. Východiskem jejího dalšího odborného působení byla Česká vědeckotechnická společnost, jejíž byla v letech 1990–1994 předsedkyní (její fotografii lze nalézt i dnes u vchodu do budovy ČSVTS na staroměstském vltavském Smetanově nábřeží). Od r. 1993 byla předsedkyní filiální Společnosti dopravy.
V letech 1992–1993 byla také ředitelkou kombinovaných doprav Železniční spedice Českých drah. V letech 1993–1998 se stala odbornou asistentkou Dopravní fakulty J. Pernera pardubické univerzity. V letech 1998–2000 byla generální inspektorkou Českých drah. Jejím posledním – dlouholetým – místem se stala katedra veřejné správy smíchovské soukromé Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů (končila tu kolem roku 2020).
Pronikavě zasáhla i do pražské komunální politiky. Krátkodobě byla zastupitelkou smíchovské radnice (1994–1996), setrvaleji Mariánského náměstí (1994–2002) a specializovala se tu jednak na dopravní, jednak na sociální agendy. Založila dopravní výbor pražského zastupitelstva a spoluprosadila takřka zakladatelskou polistopadovou koncepci sociální péče, jejímž trvalým plodem se dalším vývinem stala modernizovaná celopražská síť Center sociálních a ošetřovatelské pomoci včetně bytů zvláštního určeni. Naposledy do vrcholové politiky zasáhla v letech zkráceného volebního období 1996–1998, kdy byla zvolena poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky; specializovala se tehdy na zahraniční politiku. Zde se také ještě více lidsky sblížila s někdejším vysočanským prvním tajemníkem ÚV KSČ ekonomem a pozdější významnou osobností Klubu Obroda a ČSSD prof. Ing. Věnkem Šilhánem, CSc., (1927–2009).
Inspirována svým manželem, reformním komunistou doc. Peltrámem a tehdejším předsedou strany ing. Milošem Zemanem, začala od r. 1993 zprvu expertně a později (zhruba od jara-léta 1994) již jako členka pracovat v České straně sociálně demokratické. Prošla tu výkonem celé řady důležitých agend a funkcí: byla zvolena místopředsedkyní městského výboru ČSSD (1995–1996), místopředsedkyní strany (1995–1997; musela se od úplného počátku vyrovnávat s tehdy pro ni zcela novou sociálně politickou problematikou), jmenována odbornou mluvčí pro dopravu (možnou budoucí ministryní dopravy, 1996–1998), členkou předsednictva ČSSD (1999–2011), předsedkyní ústředních odborných komisí dopravní (1998–2003) a pro veřejnou správu (1993–1995). Současně byla významnou spolutvůrkyní-programatičkou volebních a dlouhodobých programů ČSSD a organizátorkou průlomového sněmu ústředního odborného zázemí v hotelu Möwenpick 18. dubna 1998 věnovaného mj. popularizaci komunitárního práva a směřování republiky do Evropské unie (Kořínková tu měla spolu se svým manželem jeden z hlavních referátů). Podobně jako její manžel (v mnoha ohledech byli vědeckým týmem sui generis) byla publikačně činná na poli dopravy a spojů; napsala řadu středoškolských učebnic pro střední školy dopravní a nesčíslně odborných článků zejména do časopisu Doprava. Přes sociální a eurounijní problematiku měla také po léta lidsky i odborně blízko k významnému činiteli ČSSD dr. Vladimíru Špidlovi (nar. 1951).
Mimoto v letech 2003–2011 byla nástupkyní předsedy Klubu seniorů a prvního polistopadového předsedy strany ing. Slavomíra Klabana, CSc., (1922–2010) a od r. 2002 zástupkyní strany v Evropské seniorské organizaci při Evropském parlamentu. Byla také nositelkou prestižní pamětní plakety zakladatele strany Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (2003). Měl jsem tu čest být s ní 30 let ve stejné místní organizaci zprvu barrandovské a pak od počátku století v hlubočepské. Květoslava Kořínková, znavena odnikud nikam směřujících a hlavně nekončících zpravidla trapně malicherných vnitrostranických hádek, vystoupila ze strany roku 2024.
Letmý pohled na pozoruhodný soubor nebožčiných životních aktivit, kam je také nutné zahrnout i příkladnou péči o oba rodiče a manžela, představuje Květoslavu-Květu Kořínkovou jako moderní sebevědomou a přitom citlivou středostavovskou a přitom v určitém ohledu také tradičně hodnotově vkotvenou ženu, která poučena nesnadnými emancipačními aktivitami své babičky a maminky, se vždy mezi muži pracovně cítila jako ryba ve vodě. Ale také jako vlastenku a demokratku. A výraznou osobnost české polistopadové společnosti.
Čest její památce!