Jaderné zbraně patří k nejmocnějším a zároveň nejkontroverznějším nástrojům moderní geopolitiky. Systém jejich regulace vznikl za studené války s cílem zabránit jejich dalšímu šíření.
Jak je to se spravedlností a rovností mezi státy, co do jejich jaderného programu? Zatímco některé země mohou jaderný arzenál legálně udržovat a dokonce modernizovat, jiným je vývoj těchto zbraní zakázán a jejich snaha o získání jaderné technologie bývá tvrdě sankcionována. Jak je toto možné?
Základem současného stavu je Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT), která vstoupila v platnost v roce 1970. Jejím cílem bylo zastavit šíření jaderných zbraní do dalších států a zároveň podpořit postupné odzbrojování. Smlouva vytvořila specifický systém: uznala pět států jako „oficiální“ jaderné mocnosti. Sem patří Spojené státy americké, Rusko (tehdy Sovětský svaz), Velká Británie, Francie a Čína. Tyto země měly jaderné zbraně již před rokem 1967 a smlouva jim proto jejich arzenály umožnila ponechat. Ostatní státy, které se k dohodě připojily, se naopak zavázaly, že jaderné zbraně vyvíjet nebudou. Na oplátku jim měla být zaručena spolupráce v oblasti civilního využití jaderné energie a bezpečnostní garance.
V posledních dnech se dodržování dohody NPT diskutuje v souvislosti s oznámením francouzského prezidenta Emmanuel Macron, že Francie plánuje zvýšit velikost svého jaderného arzenálu. Toto skutečně jako „odzbrojování“ nevypadá. Jiní analytici naopak tvrdí, že modernizace nebo rozšiřování těchto kapacit v rozporu s mezinárodním právem není.
Íránský příklad
Zcela jinou situaci má Írán. Ten smlouvu NPT podepsal jako nejaderný stát a zavázal se, že jaderné zbraně vyvíjet nebude. Jeho jaderný program proto podléhá kontrolám ze strany Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Právě podezření, že by se Teherán mohl pokusit vyvinout jadernou zbraň, vedlo k dlouhodobému napětí mezi Íránem a západními státy. Situaci měl částečně řešit mezinárodní kompromis známý jako Společný komplexní akční plán z roku 2015, který omezil íránský jaderný program výměnou za zrušení části sankcí. Dohoda však postupně ztratila stabilitu a spor o íránské ambice zůstává jedním z hlavních bezpečnostních témat na Blízkém východě.
Debatu o spravedlnosti jaderného režimu komplikuje ještě další skutečnost: některé země jaderné zbraně vlastní, aniž by se k NPT připojily. Nejznámějšími příklady jsou Indie a Pákistán, které své jaderné programy rozvíjely mimo rámec této smlouvy a své jaderné zbraně testovaly v 90. letech. Specifickou pozici má také Izrael, který svou jadernou kapacitu oficiálně nepotvrzuje, ale podle většiny expertů vlastním arzenálem disponuje. Ani tato země není součástí režimu NPT, ovšem jedním z nejvýznamnějších momentů, které posílily přesvědčení odborníků, že Izrael skutečně disponuje jaderným arzenálem, byla aféra kolem bývalého technika Mordechai Vanunu, jenž v roce 1986 zveřejnil fotografie a informace z jaderného zařízení Dimona Nuclear Research Center v britském deníku The Sunday Times; jeho následné únosné zatčení izraelskou tajnou službou Mossad. Dlouholetý trest vězení pro tohoto whistleblowera mnozí analytici interpretují jako nepřímé potvrzení, že izraelský jaderný program skutečně existuje.
Různá měřítka pro různé země?
Tyto rozdíly a nesrovnalosti vedou k časté kritice současného systému nastavení regulace jaderných programů světových zemí. Podle některých analytiků vytváří NPT nerovnováhu, protože fakticky „zmrazila“ rozdělení jaderné moci podle stavu z poloviny 20. století. Státy, které zbraně získaly včas, je mohou nadále udržovat, zatímco ostatní země mají jejich vývoj zakázán. Zastánci dohody však argumentují tím, že bez podobného režimu by mohl svět čelit mnohem intenzivnějšímu šíření jaderných zbraní. Pokud by každá země usilovala o vlastní arzenál, výrazně by se zvýšilo riziko konfliktů i jaderné eskalace.
Systém nešíření jaderných zbraní tak zůstává kompromisem mezi bezpečností a politickou realitou. Na jedné straně pomohl zabránit tomu, aby jaderné zbraně vlastnily desítky států. Na straně druhé však stále odráží historické mocenské poměry a vyvolává otázku, zda může dlouhodobě fungovat bez hlubší reformy. Diskuse o modernizaci francouzského arzenálu, o íránském jaderném programu i o postavení států stojících mimo režim NPT ukazuje, že pravidla jaderného světa jsou nejen otázkou bezpečnosti, ale také politiky a spravedlnosti v mezinárodních vztazích.
Navíc tu máme i „případ mimo kontrolu“, kterým je Severní Korea. Ta sice původně byla součástí režimu NPT, v roce 2003 však od smlouvy jednostranně odstoupila a následně provedla několik jaderných testů. Země vedená režimem Kim Čong-una dnes otevřeně deklaruje, že jaderné zbraně považuje za klíčový nástroj své bezpečnosti. Mezinárodní společenství na její program reagovalo především sankcemi a diplomatickým tlakem, přímý vojenský zásah však většina států považuje za příliš riskantní. Severní Korea totiž disponuje nejen jadernými zbraněmi, ale i rozsáhlým konvenčním arzenálem namířeným například na sousední Jižní Koreu, což výrazně zvyšuje riziko ničivého konfliktu v regionu.
Co dodat na závěr? V době a situaci, kdy jeden stát nukleární zbraně vyvíjet může a jiný ne se nabízí zamyšlení nad otázkou různých měřítek pro různé země.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.