Bytová krize se v Česku „řeší“ návrhy na mikrobyty a sdílené byty, které připomínají chudobince či rozdělené byty z minulosti. Jde o další důkaz selhání státu v bytové politice, píše Josef Buřič.
O dostupném bydlení se dnes hodně mluví. Mluví o něm politici, co slibují, že ještě pár týdnů či měsíců (a možná se neodvažují ani říci, že to bude pár let) a začne masová výstavba dostupných bytů. Přirozeně, že o dostupném bydlení mluví hlavně i ti, co se jich nedostupnost bytů týká – mladí lidé, kteří vstupují do života. Prostě je to téma, o kterém se dobře píše a lidi zajímá, tak proč by se na něm politici nemohli přiživit. Kdo však předložil nějaké rozumné řešení?
Zatím nikdo. Výjimkou nebude ani koncept přeložený nedávno – prý zcela vážně. Ten snad se může nazvat jako čiré zoufalství, když si uvědomíme, co vše je dnes možné předložit jako řešení nedostupnosti bydlení.
Jen stručně – pár mladých architektů přišlo s řešením, jak z bytu o podlahové ploše 84 metrů čtverečních udělat bythned pro tři domácnosti. Prostě ponechá se tam někde společná předsíň pro vstup do bytů. V té předsíní bude ještě pračka pro všechny domácnosti (ono se tomu pak říká, že je tam společná prádelna).
A z té předsíně se bude vcházet přímo do tří bytů o rozloze 20, 22 a 26 metrů čtverečních. Je to prý mikrobyt. Prostě jedna místnost, v níž bude příslušenství – sprcha, WC a také kuchyňský kout. To vše se při troše štěstí a tolerance bohatě do těch 20 metrů musí vejít. Lidé toho přece víc nepotřebují. Dokonce i dvě postele se jim tam někam vejdou.
Marně přemýšlím, jak takový mikrobyt nazvat a napadá mě jen slovo kukaň, nebo kóje. To už přece není ani garsonka.
Až tam totiž dospělo řešení dostupnosti bydlení v současné české společnosti – v jednadvacátém století.
Když jsem o tom četl, vybavilo se mi vyprávění své babičky o tom, jak se žilo v obecním chudobinci někdy před válkou. Tam to prý bylo tak, že v té velké ratejně byla uprostřed kamna na dřevo a na těch si všichni vařili a v každém rohu místnosti žila jedna rodina. Tam měla postele – tehdy to bylo běžné, že v jedné posteli spaly dvě děti. Pak ta rodina měla nějakou skříň a snad i stůl. Na dvoře byl suchý záchod a obecní studna na vodu.
Pravda dnes už jsme dál – v té nové kukani by každá rodina měla i samostatný pokoj – maličký, ale nic dalšího. Těžko by se tam ovšem vešlo víc než dva lidé.
Pokud si dobře vybavuji vzpomínky pamětníků, pak za první republiky platilo i pravidlo, že pokud si někdo postavil dvougenerační vilu, byl povinen k ní postavit i jeden byt pro další rodinu. Mohl to být byt pro zahradníka či řidiče majitele vily, ale ten byt postavit musel. Existovaly také nechvalně známé vagonové kolonie vybudované z vyřazených osobních vagonů státních drah. Také žádný luxus.
Ještě v sedmdesátých letech např. v Praze i v některých velkých městech existoval fenomén rozdělených bytů. Naše sousedka obývala větší byt, když ovdověla, přišel obvodní bytový podnik a ten byt rozdělil – původní nájemník musel vyklidit dvě místnosti. Společně pak tyto dvě rodiny užívaly příslušenství, ale kuchyň měli naštěstí každý svoji vlastní. Bylo to určitě zajímavé soužití. Naše sousedka pak vyprávěla, že nová nájemnice, když neměla dobrou náladu, tak často vykřikovala, jak se těší, až ta stará s..ně umře a oni zaberou celý byt. No, nedočkala se. Bytový podnik byl rychlejší, a nakonec pro ně našel jiný byt a po deseti letech se odstěhovali a nikdo jiný tam už nepřišel a rozdělený byt byl zrušen.
To jen na dokreslení toho, že soužití v takovém bytě, který někteří architekti dnes malují, vůbec nebývá procházkou růžovou zahradou. Ono se každé jídlo přejí, máte-li ho každý den.
Vrátíme-li se do současnosti, pak neschopnost začít skutečně stavět byty pro občany s průměrnými příjmy, kteří nebudou celý svůj produktivní život uvázáni k hypotéce a budou mít vůbec šanci k důstojnému bydlení, vede k takovým nápadům, které snad ještě někdo má odvahu popularizovat. Vždyť je to doklad totálního selhání státu a jeho bytové politiky. Ale nikomu to, zdá se, nevadí.
Proč vůbec nutíme lidi vlastnickému bydlení? Důvod je jediný – stát v devadesátých letech zcela rezignoval na ochranu nájemníků. Hlavně však zde vytvořil, a domnívám se, že zcela záměrně nedostatek bytů. Prostě bydlení předal trhu – a podle toho to dopadlo.
Naopak – stavět tyto kukaně či „mikrobyty“ je přece ohromná tržní příležitost – tam ta hypotéka nebude velká. Celý tento „komplex tří kukaní“ by mohl stát kolem 12–13 mil. Kč jako celek při současných cenách. Potom za jednu kukaň, tedy mikrobyt by to vyšlo na zhruba 4 mil. Kč. Dvacetiletá hypotéka pak bude víc než 15 tis. měsíčně. A to se přece vyplatí!
Kde takové rodiny budou vychovávat děti – to přece nikoho netrápí. Je to vůbec důležité a zajímá to někoho? My – developeři, stavaři i architekti jsme vydělali – a o to tu jde v první řadě.
Samozřejmě, že řešením dostupnosti bydlení je návrat k masové panelové výstavbě, k těm vysmívaným králíkárnám za rozumnou cenu, které nebudou břemenem pro rodinu na celý život.
Úplně na závěr dvě fakta:
V roce 1974 se na území České republiky postavilo a předalo do užívání 97 tisíc bytů. Taky se v tom roce narodilo 194 tis. dětí.
V roce 2025 se v ČR předalo do užívání 33 500 nových bytů a narodilo se 77 500 dětí.
Jaký asi tak může být závěr z tohoto porovnání…