Kam Česko socioekonomicky dostalo období neoliberálních 90. let? Odpovědi hledá kolektiv autorů-ekonomů [1] v podobě pěti tezí.
Jenže toto děsivé riziko podoby akceptace neokolonialismu ze závěru 20. století nejenže nebylo včas a do potřebné hloubky rozpoznáno (a řada „odborníků“ v této devastační poloze Washingtonský konsensus bohužel nevidí dosud [2], protože nebyli a nejsou ochotni porozumět jeho ničivým dopadům nejen u nás, ale dříve třeba v jihovýchodní Asii), ale často jsme se stali svědky přímého opaku: Teze Washingtonského konsensu byly tady přijímány s nadšením. A tak mnozí českoslovenští akademičtí teoretikové se již brzy měli stát vysoce postavenými „užitečnými idioty“ při usilovném a tvůrčím uvádění jeho velmi účelových postulátů do tehdy ještě československé hospodářské praxe. Někteří mluví dokonce o možné metamorfóze u některých z nich, kteří si možná ani nemuseli všimnout svého překlopení se z pozice subjektu transformace do pozice objektu transformace.
O celoplošném vtrhnutí neoliberálních dogmat na ekonomické fakulty vysokých škol a univerzit ani nemluvě; mnohde si jeho katastrofického potenciálu generovat globální krize včetně té největší – finanční a sociální z let 2007–2008 – asi dodnes ve všech souvislostech jeho protagonisté často pořádně nevšimli [3]. A že není všem dnům konec…jejich vnitřní a že pramenily hlavně z osobního zklamání z narůstající neúspěšnosti tehdejšího uspořádání systému direktivního řízení a plánování. A odtud byl již jen krok v upřímné snaze mnohých z nich najít nový, mnohem lepší a jinde již úspěšně otestovaný hospodářský model. A je historickým paradoxem, že tím byl v té době třeba západoněmecký sociálně tržní kapitalismus či skandinávský socialismus. Ale že i těm zvonil právě na konci osmé dekády umíráček, nebylo fakticky většinou rozpoznáno [4].
To ale neznamená, že by u těch nejctižádostivějších bývalých teoretiků nemusel fungovat i jiný algoritmus než pouhá snaha o zlepšení fungování hospodářského mechanismu, byť s významnými úpravami [5]. Podobně jako je snem mnoha zarputilých vrcholových sportovců stát až na nejvyšším – zlatém – stupínku olympijské „bedny“, tak u vědců je tímto vrcholem jejich ctižádosti laureátství Nobelovy ceny, v našem případě za ekonomii. Třeba za počin překlopení centrálně řízené (netržní) socialistické ekonomiky na platformu ryze tržní ekonomiky (ekonomiky bez přívlastků). Pamětníci zmíněných bankovních seminářů Vědeckotechnické společnosti v SBČS v 80. letech autorům textu asi dají za pravdu, že hvězdné chvíle třeba pro přední polistopadovou figuru Václava Klause přicházely každoročně poté, co tehdy dostával prostor u mikrofonu k seznámení pléna s osobností a dílem právě vyznamenaného nobelisty, tiše doufaje, že by snad někdy i on… [6]
To nicméně neznamená, že by nadšení pro nové uspořádání československé ekonomiky bylo snad úplně plošné a zcela bezvýhradné. A autoři nevidí důvod nejmenovat aspoň dvě osoby, jejichž životní příběh jim dával dobrou zkušenostní bázi k odvážným – a hodně ojedinělým – stanoviskům na hony vzdáleným psaní a vysílání polistopadového mediálního mainstreamu či všeobecně přijímaným postulátům „tržního náboženství“. Byla to kolegyně Růžena Vintrová a kolega Miloš Pick, oba brilantní makroekonomové.
Ti – a řada dalších lidí znalých věci (za všechny chce autor jmenovat aspoň vždy obdivuhodně invenčního „atomového dědka“ Miroslava Grégra, budoucího ministra průmyslu ve vládě Miloše Zemana, mého bývalého šéfa Vladimíra Kadlece, kolegu Miloše Picka či Františka Vlasáka ale i pár dalších, kteří už většinou s ohledem na jejich ročník narození již mezi námi nejsou, bohužel – již tehdy velmi otevřeně varovali před falešností a zákeřností hojně výše zmíněné teze o „státu jako nejhorším možném hospodáři“.
Leč v ovzduší narůstající hysterie a hledání zastánců starých struktur se jim dostávalo sluchu jen sporadicky (pokud vůbec). Útoky na socialistický stát, na společenské či družstevní vlastnictví byla jen nutná předehra ve skrytu chystaného politicko-majetkového převratu: Jen aby bylo možno bez velkého odporu ve společnosti rychle anulovat smysl a obsah v té době ještě platného státní svátku 28. října jakožto „Dne znárodnění“. To ale byla jen symbolická formalita, když ve skutečnosti pravým cílem bylo fakticky zrušit výsledek poválečného celospolečenského konsensu a utišit dlouholetý hlad po majetcích početného a hlasitého houfu restituentů. A nejen jich! Na obzoru bylo masové rozdávání majetku nahromaděného za celé generace pracujícími lidmi této země, jaké se může přihodit v historii jen velmi vzácně [7]. Vracet společenské bohatství těm, kteří ho v předchozích desetiletích spoluvytvářeli za symbolickou tisícikorunu, kterou stala kupónová knížka podepsaný navíc Václavem Klausem coby v té době ministrem financí, byl geniální marketingový fígl – a většinou zabral [8].
Pro další etapu šlo tímto krokem o nenápadné otevření dvířek především pro chystanou privatizační vichřici, předčasnou liberalizaci (především zahraničního obchodu) a pokud možno i komplexní deregulaci. Tedy o jednoznačný útok na roli státu zejména co se týče jeho vlastnické pozice a z toho vyplývajících povinností – cenotvorby a regulace tržního prostředí. S tušeným finálním neoliberály již tehdy prosazovaným cílem budoucího volného, minimálně regulovaného celosvětového pohybu zboží, kapitálu i lidí. Logicky: aby mohl kapitalismus žít a prosperovat, musí expandovat na nová odbytiště nadprůměrně zhodnocující vložený kapitál [9]. A prostor zemí bývalého socialistického bloku byl na konci 80. let najednou nečekaně po ruce, jen ho rychle ovládnout a předejít expanzi Číny (ta se v té době zaměřovala ještě více na Afriku a na získání kontroly nad jejím nerostným bohatstvím, kterážto strategie začala nést své plody až v nedávné době).
Nezůstalo však jen při realizaci těchto klíčových tří požadavků Washingtonského konsensu, protože k jejich plnému prosazení a uplatnění bylo nutné přijmout ještě řadu doprovodných rozhodnutí.
Již je známo, že poté, co naši polistopadoví ekonomičtí ministři (k údivu tehdejších ekonomických vůdců dožívajícího SSSR) velmi iniciativně přispěli k destrukci Rady vzájemné hospodářské pomoci na jednání v Sofii, kdy se tehdejší ruský premiér ještě cestou hotelovým výtahem na jednání neformálně zeptal našeho tehdejšího ministra financí (pozdějšího premiéra a prezidenta), zda především jím prosazované faktické zpřetrhání dlouhodobých vazeb na SSSR (co se týče třeba dodávek energetických surovin, použití klouzavých průměrů při stanovení jejich cen v pětiletých intervalech, přechodem z konvertibilních rublů na světové ceny apod.), má česká strana dobře spočítané, dostalo se mu odpovědi … že toto je přece naše a ne ruská starost. Také že byla. A najednou bylo třeba řešit obrovitý problém totální teritoriální reorientace našeho tradičně hodně exportně profilovaného průmyslového potenciálu.
V podmínkách doznívajícího klimatu pověsti země „za železnou oponou“ se záměrně vytvářenou špatnou pověstí kvality československé produkce však nebylo dost dobře možné československé zboží vyvážet místo na tradiční východní a arabské trhy tentokrát na přeplněné trhy západních zemí jinak než hluboko pod cenou.
Proto se polistopadoví hospodářští ministři – objektivně ve snaze zabránit hrozícímu kolapsu značné části průmyslu – uchýlili k volbě krátkodobě menšího zla: A to jak k cenovému dumpingu, tak k dramatickému podhodnocení československé koruny (zhruba v kurzu, za který nabízeli devizy veksláci na Václavském náměstí). To byly také jediné nástroje – nízká láce – k udržení určité hladiny našeho exportu a tím i částečného tlumení hrozby nevyhnutelného poklesu národního důchodu/hrubého domácího produktu (došlo k němu tak či tak).
Tato praxe – tehdy vnímaná a prezentovaná jako krátkodobé a vynucené provizorium – však trvá (byť ve trochu zmírněné podobě) fakticky dodnes, kdy je „doplněna“ třetím kanálem – ztrátou kontroly nad částí firem fungujících v ČR cizím kapitálem (se všemi z toho plynoucími důsledky). Utahování trojité smyčky kolem krku české ekonomiky [10] má postupně narůstající „efekty“ – střednědobě stagnující českou ekonomiku a životní úroveň převážné části domácností současně s vysokou mírou (a dál rychle narůstající) zadlužeností země. Vynucený výprodej československého (zúženě po roce 1993 českého) národního bohatství jen tímto exportním kanálem (vedle jiných) již musí vyjít tuto republiku celkově za ty tři dekády řádově až na biliony korun – nevratných ztrát.
Ostatně míru podhodnocení koruny (odborně úroveň ERDI) vidí každý český návštěvník sám již ve směnárně či při platbě v euro v zahraničí ať v supermarketu nebo v restauraci. Je to pak začarovaný kruh, kdy jeden faul na ekonomické zdraví v důsledku neuváženého naskočení na požadavky Washingtonského konsensu se stává chronickým zdrojem bolesti v jiné části organismu – třeba na srovnatelně nízké úrovni odměňování (za stejnou práci) v české filiálce ve srovnání s odměnami v mateřské firmě v zahraničí. V lepším případě polovic, ale i méně… a představa, že naši produkci někdo z nových „spojenců“ dobrovolně a velkomyslně pustí na domácí, západní trhy, se rychle ukázala jako jedna z mnoha fatálních iluzí.
Je však třeba vidět, že toto vše jsou důsledky zejména počátkem 90. let hojně propagované doktríny směřování k vysoké konkurenceschopnosti státu, která houfně zaplavovala tehdejší veřejný prostor. Byla však jen záměrně velmi jednostranně zobecněnou teorií konkurenceschopnosti firmy, založenou na principu minimalizace nákladů chodu firmy/státu, když přitom ta má hluboké teoretické zázemí. Pravicoví politici a asociálně myslící podnikatelé se však vždy opírali o exaktně zformulovaný teoretický fundament (odvozený z klasické ekonomické teorie a o století později z postulátů Friedricha von Hayeka), když ho následně – až v 80. letech minulého století – zcela účelově transformovali do podoby thatcherismu ve Velké Británii, a především reaganomiky v USA.
Zopakujme, že moderní neoliberální verze, rozvinuté na zakázku nadnárodních koncernů a finanční oligarchie v 80. letech, naroubovaná na staré ekonomické teorie (Adama Smithe apod.) byla přímo zjevením zejména pro zdejší českou ekonomickou obec. Neoliberalismus byl pro ně natolik inspirativní, natolik opojný, natolik nový, že až na malé výjimky mu na dlouhá desetiletí podlehla prakticky celá česká ekonomická teoretická fronta (čest nemnoha výjimkám). A některé politické strany se tohoto neoliberálního vyznání dál drží [11]. Bohužel není jediná – a podle toho dnešní svět vypadá, byť jsme po nástupu staronového prezidenta USA svědky pozoruhodných modifikací.
Nelze navíc přehlédnout, že významným důvodem pořád ještě dominujícího neoliberalismu (přes jeho narůstající kritiku z řad odvážnějších expertů – za všechna jména jen Joseph Stiglitz a řady katastrof, které neoliberalismus působí), byla jedinečná šance jeho prostřednictvím (a zmíněnou doktrínou konkurenceschopného státu) potlačit do té doby velmi silnou a zejména v západní Evropě systematicky prosazovanou doktrínu sociálního státu. Mimo jiné i jako kolektivní správnou reflexi na zdroje a příčiny II. světové války a na odhodlání nedopustit její recidivu, což se – až na epizodu války na Balkáně v 90. letech a nynější dění na Ukrajině – v zásadě dařilo i v podmínkách bipolárního světa. Tyto dvě doktríny, tj. doktrína konkurenceschopnosti a doktrína sociálního státu, jsou bezesporu konkurenčními a nemohly vedle sebe dlouho koexistovat.
Z dostupných statistických dat je možno dokonce bohužel dedukovat, že doktrína konkurenceschopnosti byla v posledních desetiletích aplikována nejen plošně (v běžném slova smyslu), ale zejména tam, kde jejich protagonistům (a spřízněným subjektům) nabízela maximální efekty. To znamená zejména v těch zemích, kde byl dobře rozvinutý nejen ekonomický, ale především dobře fungující legální finanční sektor. Značná část finančních služeb – zejména moderní, velmi sofistikované a výkonné služby investičního bankovnictví – se tak postupně odpoutala od reálné ekonomiky a začala si „žít vlastním životem“: houfně produkovat jednu finanční „bublinu“ za druhou. S katastrofálními dopady při jejich prasknutí – pokud snad protagonisté dobře nezvládli metodu kombinaciprivatizace zisků a socializace ztrát. Jakože u velkých havárií (typu globální finanční krize na konci první dekády tohoto století) ji už nyní dovedli téměř k dokonalosti – a odsunuli národní vlády do trpné pozice užasle přihlížejících a kasírovaných statistů. Viz právě nyní probíhající energetická krize v Evropě, kde se ovšem model jejího „řešení“ bohužel opakuje.
V čem je tedy jádro dezinterpretace doktríny konkurenceschopnosti státu jako takové, která je přitažlivá pro zahraniční investory (v souladu s jejich kritérii maximálního zhodnocení vložených investic)? Jinými slovy v souladu s tím, nakolik vybraný stát splňuje kritérium tzv. „Bonanzy“ jakožto území, které má být pro investora vysněným zlatým dolem?
Především v tom, že v logice takto vymezené a chápané konkurenceschopnosti státu byly a jsou jako nástroje ji zvyšující využívány v České republice, a to zejména:
- nízké daně právnickým potažmo fyzickým osobám – samostatným podnikatelům a obecněji řečeno vysoké zdanění práce v důsledku úlev při zdaňování kapitálu, ústící do celkově srovnatelně nízká složené daňové kvótě v porovnání s průměrem EU [12];
- posílená flexibilita pracovní síly spolu s potlačením kolektivního vyjednávání;
- snaha po etapě privatizace produkčních odvětví přejít k etapě redukce a privatizace neméně ziskově atraktivního „zbytku“ bývalého národního hospodářství, tj. k utlumení formy státního vlastnictví u subjektů působících v sociálních sítích (tj. prakticky ve všech odvětvích služeb).
Co bod, to nejen negace doktríny sociálního státu, ale současně i torpédování rozumného směrování národního zájmu. Přesně podle zásady, že „čím má být stát konkurenceschopnější“ (podle tohoto vlastního neoliberálního kritéria), „tím více musí být potlačována konkurenční doktrína sociálního státu“. Lhostejno, zda jde o dostihy v daňovém dumpingu a závodech směrem „ke dnu“, v míře „flexibility“ pracovní síly a snížení její právní ochrany včetně snahy vymýtit zbytky kolektivního vyjednávání, či v již zmíněné snaze zredukovat, potažmo co nejvíce plošně zprivatizovat sociální sítě či zbytky produkčních odvětví.
Lze si vzpomenout na výrok jisté vysoce postavené české političky, když zopakovala starý neoliberální slogan otázkou: Proč by to měl být nadále český stát, kdo bude v Českých Budějovicích vařit pivo, když to umí i soukromý pivovarník?
A ne tak dávno třeba při spouštění druhého pilíře penzijního systému: Proč by měl právě stát provozovat penzijní systém, když to dobře umí soukromé penzijní společnosti? Případně: Proč by měl stát cpát spoustu peněz do zdravotnictví, když lékařskou péči mohou stejně dobře zajišťovat soukromé nemocnice? A nakonec: Proč by měl stát dál platit režii studia na vysokých školách, když to lze zajistit na soukromé bázi – samozřejmě i zde pod heslem nezbytnosti zefektivnit investice do sociální sféry i do vzdělání…
A šlo by pokračovat dál popisováním dalších neoliberálních hesel či praktik především u privatizačních kroků. Kdy zprvu v 90. letech docházelo nejen k cílené destrukci mnoha moderních organizačních forem typu výrobních hospodářských jednotek nebo oborových podniků (a na ně navázaných podniků zahraničního obchodu), produkujících díky tomuto (dřívějšímu) uspořádání automaticky synergické ekonomické efekty (v neposlední řadě i díky dlouhodobým úvěrovým linkám k Státní bance československé, resp. k Československé obchodní bance), ale návazně i na rozbití těchto fungujících struktur a k masovému výprodeji (za podhodnocenou korunu) spousty firem – to v lepším případě, v tom horším k jejich úplné likvidaci – viz za mnohé třeba Českomoravská Kolben – Daněk, druhdy tvořící páteř československé (české) ekonomiky [13] A tak třeba fyzicky na místě dřívější vlajkové lodi – Lokomotivky ČKD – a přínosů pro státní rozpočet díky ziskům z prodeje československých lokomotiv do desítek zemí (a podobně celé škály investičních celků od potravinářství až po petrochemii) dnes chodíme na show nejrůznější pop umělců do vysočanské O2 Arény. A jaksi jsme přehlédli, že tržby ze vstupného většinou odcházejí do (pořadateli obvykle moudře zvolených) daňových rájů.
Lze ale dnes vyčítat většině tehdejších ministrů/náměstků, pocházejících z citovaných akademických pracovišť, že jsou za tento následující celý smutný seriál důsledků tehdejších omylů osobně odpovědní?
Pokud s nimi otevřeně hovoříte [14], šlo jim uvěřit, že – v drtivé většině – sice ověnčeni vědeckými hodnostmi v oboru ekonomické teorie, ale současně s prakticky nulovými znalostmi reálného, bezskrupulózního fungování tržní ekonomiky počátkem 90. let, protože prakticky nikdo z nich dříve neřídil ani pověstnou trafiku, a tak neměli ponětí, k jak tristním koncům může jejich rozhodování na vrcholové pozici na úrovni vlády či Parlamentu dospět, a to již v horizontu příštích pár desetiletí. Většina z nich nepochybně dlouho naivně sdílela obecně převládající iluzi, že především důsledným rozbitím systému centrálně řízené ekonomiky (s vedoucí úlohou KSČ) a převzetím modelu tržní ekonomiky (slogan „chceme trh bez přívlastků“ byl svého času až zaklínadlem a běda tomu, kdo pochyboval – autor o tom ví své), se i česká ekonomika propracuje k takové výkonnosti, že to jaksi samovolně a rychle umožní posun drtivé většiny lidí této země na žárlivě pozorovanou životní úroveň rakouské a možná i německé průměrné domácnosti – a to v horizontu snad jen jednoho desetiletí.
O to krušnější bylo pozdější vystřízlivění, a nejen u nich samotných. Ne náhodou tehdejší první prezident České republiky – také ekonomií zcela nepolíbený – když dostal informace, jak to s tou českou ekonomikou po pár letech nadšeného „utahování opasků“, ale i s tak právě kolabujícím bankovním systémem vlastně vypadá, se odvážil otevřeně konstatovat „panování blbé nálady [15]“.
Neboť i on byl přece oklamán, podobně jako později i značná část (nejen) odborné veřejnosti poté, co ČNB zpracovala a publikovala Analýzu transformačních nákladů v letech 1991-2005. Ty byly expertně vyčísleny na cca 519,3 mld. Kč [16]. Tohoto asi půl bilionu korun je odhad celkové sumy peněz, kterou vynaložila v oněch letech skupina speciálně k tomu založených transformačních institucí – České konsolidační agentury a její dceřiné společnosti Česká inkasní, Fondu národního majetku nebo Pozemkového fondu a samozřejmě České národní banky, případně Ministerstva financí. A to vše v rámci akutně nutné stabilizace a konsolidačních opatření zejména ve prospěch selhávajícího bankovního sektoru (následně v drtivé většině po očištění o nesplatitelné úvěry přeprodaného pod cenou zahraničnímu kapitálu).
Dlužno říci, že zmíněnou sumu nákladů na sanaci bank ve zmíněné výši více než půl bilionu korun však není možné připsat výhradně a zcela na vrub privatizačních omylů, neboť asi čtvrtina částky (144,1 mld. Kč jen v sektoru finančních institucí a podniků) byla spojena s úhradou transformačních nákladů řešících „staré“ problémy podniků a bank řízených státem, které měly původ ještě v období centrálně plánované ekonomiky.
Ale to byly teprve začátky dnešní marasmu. Invaze cizího kapitálu do českého hospodářského prostoru teprve začala nabírat „ty správné“ obrátky. Sešup do pozice novodobé středoevropské kolonie – řečeno slovy Ilony Švihlíkové [17] – se začal poznenáhlu rozbíhat.
Poznámky:
[1] Autoři jsou Jaroslav Šulc, Jaroslav Ungerman, Martin Fassmann a Ilona Švihlíková
[2] Doufejme, že první rok opakovaného prezidentství Donalda Trumpa může konečně zafungovat jako budíček díky jeho nepokrytě imperiálním krokům třeba vůči Venezuele, Evropské unii či Grónsku.
[3] Blíže Žižek Slavoj. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Jak musela utopie liberalismu zemřít dvakrát. Rybka Publishers. 2011. ISBN 978-80-87067-25-3.
[4] Toto konstatování rozhodně není plošné a netýká se třeba Miloše Picka. Viz Pick Miloš. Stát blahobytu, nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989-2011. Druhé, doplnění vydání s doslovem prof. Jana Kellera. Nakladatelství GRIMMUS. 2011. ISBN 978-80-87461-05-1.
[5] Nelze přehlédnout, že vedle odborných kritérií bylo podmínkou práce v akademické sféře mít i jistý politický profil, takže se v drtivé většině případů jednalo o členy KSČ.
[6] V závěru předmluvy ke druhému vydání knihy Samuelson Paul A., Nordhaus William D. Ekonomie, datované 28. ledna 1991, její autor Václav Klaus píše: „Věřím také, že nová vydání této učebnice v USA … nepřinesou žádné zásadní změny do struktury této knihy – s jedinou výjimkou: bude muset být přidána nová kapitola o transformaci centrálně plánovaných ekonomik do ekonomik tržních, což je proces, který u nás právě probíhá.“
[7] Formánek Miloslav. Restaurace kapitalismu v Česku aneb Tažení kapitalismu českou kotlinou a moravskoslezským úvalem. FUTURA, Praha 2014. ISBN 978-80-86844-623-6.
[8] V neposlední řadě díky Viktorovi Koženému, který si jedné kuponové knížky veřejně cenil v desetinásobné výši a výrazně tak napomohl masovému rozšíření kupónové privatizace. Je ale třeba ocenit loajalitu Václava Klause vůči Viktorovi Koženému, že i když se provalila jeho obří spekulace se získaným majetkem (Kožený třeba rozprodal v privatizaci levně získanou lukrativní rejdařskou společnost Československá námořní plavba se statutem mezinárodní akciové společnosti, která provozovala československé lodě, jejichž počet i tonáž rychle rostly, když v průběhu let provozovala 44 námořních lodí), tak se ho ani po dalších aférách nezřekl.
[9] Návratnost zahraničních investic v ČR je vysoce nadprůměrná – jako by tu probíhal válečný konflikt generující rizikovou přirážku.
[10] Pověstným hřebíkem do její rakve je nynější podlehnutí válečné psychóze, připojení se k protiruským sankcím, včetně odchodu od levnějších uhlovodíků ruské provenience (s nutným důsledkem růstu cen energií) a zamýšlený obrat od čerpání poválečné mírové dividendy s výdaji na zbrojení okolo 1,5 – 2 % na až 5 %, tedy k nákladné militarizaci země, a to při fakticky stagnující a zadlužené české i evropské ekonomice.
[11] Lednový (2026) kongres ODS je toho smutným dokladem.
[12] V České republice se složená daňová kvóta v poměru k tvorbě hrubého domácího produktu pohybuje kolem 35 %, kdežto průměr v zemích EU je někde okolo 40 %. Měřeno v absolutních číslech to při současné hladině HDP ve výši 8 bilionů korun znamená, že český státní rozpočet má asi o sumu pět krát 80 miliard Kč (což je jedno procento z HDP) = 400 mld. Kč nižší celkové příjmy než naši evropští partneři. Dotáhnout se v dohledné době na daňové zatížení srovnatelné s EU a získat tak až cca 400 mld. Kč ročně je tak nejjednodušší – aspoň matematicky – cesta k likvidaci opakovaných rozpočtových deficitů českého státního rozpočtu a narůstající kumulace nežádoucího zadlužování státu.
[13] Formánek Miloslav. Restaurace kapitalismu v Česku aneb Tažení kapitalismu českou kotlinou a moravskoslezským úvalem. FUTURA, Praha 2014. ISBN 978-80-86844-623-6.
[14] Řada z nich je již po smrti – Jan Stráský, Tomáš Ježek, Kamil Janáček, či nedávno Karel Dyba.
[15] Není asi náhodou, že se nic moc se v tomto ohledu nezměnilo ani po třiceti letech, jak o tom svědčí výsledky nedávného sociologického průzkumu. Když reprezentativní soubor 1 536 respondentů hodnotil mj. polistopadové směřování ČR, tak nyní docela většina – 42 % dotázaných odpovídá, že nesměřujeme správným směrem, kdežto o něco méně (38 % respondentů) si myslí opak (a tudíž zbývající pětina na to nemá názor). Viz NMS Market Research. Průzkum ve dnech 4. až 7. října 2025. Právo 20.10.2025.
[16] ČNB. Analýza transformačních nákladů v letech 1991-2005. Archív autorů.
[17] Švihlíková Ilona. Jak jsme se stali kolonií. Rybka Publishers. Praha 2015. ISBN 978-80-87950-17-3.