Ekonom Jaroslav Ungerman se ptá, zda si nezačínáme jako společnosti přestávat rozumět a proč se nerozumění jazyku lehce přenese do neporozumění v politice.
Nedávno proběhla ve Slovenském domě v Praze v cyklu Debat z podzemí diskuse na téma česko-slovenských vztahů. Zúčastnili se jí velvyslanci obou zemí – za Slovensko pan velvyslanec Muránsky a za ČR pan velvyslanec Jindrák.
Diskuse byla velmi zajímavá, a nakonec se stočila na aktuální téma Benešových dekretů, které znovu otevírá nově ustavená vládní většina v Maďarsku a také – s tím související problém německo- českých vztahů.
Já bych se však chtěl zamyslet nad jiným problémem. Rudolf Jindrák tam vzpomenul na svoji příhodu s prodavačkou někde na středním Slovensku. Chtěl si tam něco koupit, a tak promluvil česky na prodavačku. Ta mu však odpověděla, že nerozumí, aby jí to řekl anglicky. Reakce pana velvyslance byla taková, že jí řekl, že mu jistě bude rozumět, neboť jí to zopakuje pomalu a výrazně.
Možná, že se nic nestalo. Možná, že se podobná příhoda mohla odehrát i na české straně. Já to však vidím jako určitý signál.
V čem já vidím problém? Mám pocit, že si část společnosti – na obou stranách společné hranice – přestává rozumět. My starší, kteří jsme vyrostli při poslechu federální či společné televize a rozhlasu nemáme s porozuměním slovenštině problémy. Zažili jsme sportovní přenosy s Gabo Zelenayem či Karolem Polákem a dívali se na slovenské inscenace.
Měli jsme přece také v učebnici českého jazyka několik lekcí, kde byly vysvětlovány hlavní rozdíly obou jazyků. Dokonce si vzpomínám, že jsme měli i doporučenou školní četbu (možná i povinnou) – Martin Kukučín – Rysavá jalovica.
Ale generace mladší třiceti, čtyřiceti let? Tam si myslím, že to porozumění druhému jazyku je už horší. A těch nejmladších to bude úplně nejhorší. Zkuste se však zeptat třeba vnoučat, kterým je 15–20 let, zda rozumí slovensky. Mnoho z nich odpoví, že té řeči moc nerozumí.
Schválně – zeptejte se nějakého puberťáka, co to je ve slovenštině lopta. Bude to vědět jeden z deseti nebo devět z deseti? Nebo co to je korytnačka, či čučoriedky a řada dalších. Nebo ještě jeden příklad, který si vybavuji ze své vojenské služby společně s kluky ze Slovenska, co to je, když Slovák řekne – som smädný ako ťava.
Možná, že na první pohled o nic nejde. Každý jsme v jiném státě, tak proč se starat o tu druhou stranu hranice? Ale já myslím, že tu jde o jednu zásadní věc. Pokud si přestaneme rozumět v jazyce, možná že zítra s tím přijde i nedorozumění v jiných otázkách.
Vždyť si vzpomeňme, co udělala Fialova vláda, když se odmítla scházet se slovenskou vládou. Bylo to správně? Možná to příště může být i naopak. Tím odmítajícím může být zase slovenská vláda. Co by se asi tak stalo, kdyby se tento „model vzájemných vztahů“ dále rozvíjel?
Nechci být špatným prorokem a nikdy bych se toho nechtěl dožít. Ale je zde velké varování z východu. Ty dva jazyky si také byly hodně blízké a co je z toho dnes?
Myslím, že se málo ve veřejném prostoru staráme o hlubší vzájemné jazykové porozumění. Proč by např. budoucí státní televize neměla více vysílat pořady ve slovenštině. Vždyť právě v tom by mohlo být také poslání takové televize.
Chceme-li zabránit hlubší divergenci, odcizení české a slovenské společnosti, pak jedna z cest by měla být právě, nazval bych to, ve spontánní znalosti toho „druhého“ jazyka. Jednoduše řečeno – ono se o ty dobré vztahy taky musí pečovat…