V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Uljanov-Lenin
Na předsjezdových poradách měl možnost poznat zblízka Lenina. Již na těchto (kongresových) poradách byl svědkem polemik proti novému postupu; pro část delegátů to byl zlověstný posun doprava. Leninova strategie byla dána jeho proslulým dílem Dětská nemoc levičáctví v komunismu. Tyto levičáky ovšem KK tehdy pokládal za skutečné revolucionáře. Zakládající člen Italské komunistické strany Umberto Terracini (1895–1983) se dostal do přímé polemiky s Leninem: „Mluvil úsečně, trefně, ostře a nelítostně. Šlo-li o věc, neznal žádné ohledy a jeho formulace byly přesné a bezohledné. Mluvil však vždy klidně, nebyl řečníkem zvučného patosu a velkolepých gest. Klidně, přesvědčeně a přesvědčivě, se svým chladným a přitom okouzlujícím úsměvem mařil naše ‚opravy‘ jednu za druhou a rozhodně zamítl jakoukoli změnu v tezích. Zkrátka, dostali jsme to od něho pořádně.“ zachytil své první dojmy z Leninova působení Kreibich. (s. 313) KK se tu shoduje s knihou maďarského autora Laszla Gyurka Podobizna bez retuše (1967, 1970). Snažil se postihnout i jeho fyzickou entitu: „Jeho postava, jeho obličej, jeho pohyby, chladný, pronikavý pohled modrých očí – to nebylo sympatické nebo imponující v obvyklém smyslu těchto slov. Jakmile však začal mluvit, připoutal posluchače jakýmsi kouzlem. Ač člověk předtím slyšel již celou řadu tehdy známých a oblíbených řečníků, nemohl si vzpomenout na nikoho, s kým by mohl Lenina srovnat. … Mluvil k nám z něho nový věk, nový svět.“ (s. 313)
S Leninem Kreibich absolvoval i osobní rozmluvu. Předmětem rozhovoru byl text Šmeralovy řeči v listu Vorwärts. Dostal co proto; o to neočekávanější byl závěr rozhovoru: „Ostatně já se teď budu učit česky, abych mohl vaše věci sledovat přímo. Poloha Československa ve střední Evropě a masový charakter vaší strany jsou pro příští vývoj věci až příliš vážné.“ (s. 314) V RKS (b) se po Leninově smrti vyprávěla příznačná historka, že si při zasedání jejího politbyra četl pod stolem v učebnici češtiny.
Nejvíce však Kreibichovi utkvělo v paměti jednání v komisi III. kongresu, kde ultraleví vedli s VIL poslední boj o své „opravy“ doplněné závěrečným ústním pro nebo proti. Ilustrativní je osud jedné takové výhrady: ultras zpochybňovali existenci českého překladu 21 podmínek pro vstup do KI. Edmund Burian beze slova předložil jejich tiskem vydaný český překlad; Lenin se jen díval; nebylo třeba slov. Během hlasování jeden soudruh v zápalu boje zvolal „Pro Lenina“. Kreibichovi vzápětí „uklouzla slova ‚Proti Leninovi!‘“ Polekaně jsem se podíval na Lenina – on se také usmíval. Trošku jsem se styděl …“ (s. 315). Neméně proslulá byla Leninova rozsuzující slova ve sporu o vytvoření jednotné KSČ Šmeral musí jít dva kroky doleva, Kreibich jeden krok doprava (s. 315). Vývoj miluje paradoxy: Kreibich se během čtyř let stal členem leninské tzv. historické pravice uvnitř KSČ po Šmeralově boku.
Během jednání kongresu se vyjevovaly systémové rozdíly mezi leninismem a stalinismem včetně konceptu Nové ekonomické politiky (NEP). Rozdíly v taktice se poměrně rychle měnily do systémových změn ve strategii. Na poslední den kongresu Lenin svolal poradu; každá delegace byla zastoupena jednak radikálem, jednak „oportunistou“. Hlavním smyslem tohoto setkání bylo uklidnit „levé“. Meritum věci bylo „že usnesení nesmějí být vykládána tak, jak to dělají někteří ‚leví‘ soudruzi v zápalu a podráždění. Nijak nemáme v úmyslu vzdát se ofenzívy. Opatrnost a taktika, které se držíme, má jenom důkladně připravit okamžik, v němž znovu přejdeme do útoku. ‚Musíme ustoupit, abychom pak měli možnost udělat velký skok kupředu‘ … Ukáže-li se však nerozhodnost v boji, pak už to není chyba, nýbrž zrada.“ (s. 316) Při svých bližších vývodech použil např. svou osobní zkušenost přechodného pobytu ve finském útočišti v létě 1917. Podobných případů leninské sebekritiky uvedl Kreibich více. Základní požadavky schvalovaných rezolucí jsou podle něj stručnost, srozumitelnost a splnitelnost.
Velký dojem na KK udělala Leninova zpráva o stavu Ruska. Zdůvodňoval v ní nutnost a obsah přechodu od válečného komunismu k NEP. Pro Kreibicha to byl podnět k hlubokému studiu soudobé ruské společnosti. Zásobeni řadou cenných praktickopolitických zkušeností i novými poznatky o aktuálním stavu německé – a nejen německé – společnosti nemohli nedospět k závěru o okamžitém budování nové politické strany; byla je to jedna z nejdůležitějších vzpruh pro další Kreibichovo působení v socialistickém dělnickém hnutí. Ovlivnilo to i jeho dosavadní chápání národnostní otázky. „Kdo jen trochu zná minulost národnostní otázky v dělnickém hnutí starého Rakouska – a roku 1921 ji všichni znali – může pochopit význam našeho tehdejšího stanoviska jako základu skutečné mezinárodní politiky dělnické strany. Avšak mělo to tenkráte i palčivě aktuální význam.“ (s. 318–319, zvýraznění JM) (Karlovy pokusy o restauraci habsburskolotrinské moci roku 1921). Díky tomu se podařilo trvale zatlačit váhu národnostní otázky mezi činitele spíše druhořadé.
Předchozí díl: