Publicista Petr Schnur píše, že Evropa nestojí před izolovanými krizemi, ale před řetězcem událostí, který proměňuje samotné základy její demokracie a klade nepohodlnou otázku: šlo jen o politické selhání?
Prolog
Na otázku, jak to vypadá v Evropě a ve světě, je možné odpovědět dvěma způsoby. „Je to na kokota!“, jak by pravil můj slovenský kamarád, nebo se nad stavem obojího vážně zamyslet a situaci kriticky reflektovat. Spokojit se s prvním komentářem by bylo jednodušší, nicméně my se pokusíme o to druhé – samozřejmě v rámci, který formát Časopisu !Argument umožňuje.
Poněvadž vývoj v Evropě od roku 1990 nelze oddělit od geopolitické strategie Spojených států, musíme se aktuálně zabývat i tamní situací. Učiníme tak samostatně poté, co jsme „odbyli“ Evropu. Její část má tři hlavní tematické celky, které budou z důvodu přehlednosti tématizovány separátně v podobě seriálu o třech dílech – formát známý již z předchozích celků ‚Finis Europae I / II‘, aktuálně pod hlavičkou FiEu III:Migrace, Corona a Ukrajina.
Důvodem je následující teze: jedná se sice o tři rozličná témata, která ve zpětném pohledu vytvářejí obraz jednoho systémového celku. Tři rozdílné kroky směřující k jednomu cíli: digitální kontrole společnosti. S tím souvisí zásadní otázka, zda je probíhající lockdown demokracie, práva a zdravého rozumu v zemích kolektivního Západu důsledkem živelné, chaotické politiky euro-americké administrativy, bruselského establishmentu a intelektuálně i mravně pokleslých politiků „národních“ vlád? Nebo se jedná o vědomý, řízený proces ve službách stále mocnějších oligarchických kruhů v zámoří, které v dosud nevídané míře „zprivatizovaly“ americkou politiku a zamýšlí zprivatizovat i Evropu? Chceme-li se pokusit o odpověď a snad i o zastavení tohoto vývoje, musíme se zaměřit na příčinu, na zdroj nemoci a nenechat se dále svádět k ošetřování symptomů, navíc v mezích, které určuje panující patologický systém.
Na první pohled máme co do činění s třemi rozdílnými problémy, nicméně je důležité si uvědomit vnitřní souvislosti dopadů všech tří zlomových událostí na zbytky evropské demokracie (tyto kauzy nespadly s čirého nebe, postupná demontáž ústavních svobod byla v chodu de facto a de (euro) iure s narůstající centralizací Evropské unie a sílící mocí její komise), přesněji řečeno, na kvalitativní posun autoritativních tendencí v rámci EU.
Jedině pohled na centrum problému, nikoliv na jeho periferii, může ještě přinést efektivní politickou alternativu, doprovázenou občanským probuzením, a zažehnat tak hrozbu dystopické budoucnosti, která dostává reálnou podobu.
Akt první: masová migrace jako přínos?
Ponechme stranou obecně známý fakt, že „humanitární bomby“ padají vždy jen na ty státy, jejichž politika a ekonomika nejsou plně kompatibilní se zájmy kolektivního Západu. Faktem zůstává, že periodicky se opakující intervence ve jménu demokracie a lidských práv vyprovokovaly onu masovou invazi do Evropy. Nešťastně provedený ušlechtilý úmysl nebo kalkulovaný vedlejší efekt destabilizace Iráku, Libye, Sýrie a Afghánistánu, který pro kontrolu další fáze vývoje v Evropě představuje vysokou užitkovou hodnotu?
Kancléřka Merkelová, Brusel a další aktéři tehdejší evropské politické scény zdůvodnili otevření hranic Evropy pro masový příliv migrace třemi argumenty: humanitárním gestem vůči uprchlíkům před válkou a politickým pronásledováním, potřebou odborných pracovních sil a dalším obohacením multikulturní společnosti. Realitu bychom měli všichni znát, přesto je krátké poměření teorie realitou, ve které se země na západ od českých hranic nacházejí.
Příliv byl masový a nekontrolovatelný, ti, kteří skutečně prchali před válkou, skončili většinou v uprchlických táborech sousedních zemí. Do Evropy přicházeli „ti druzí“, kteří disponovali penězi. Navíc máme v paměti nekonečný příliv mladých mužů s problematickým sociokulturním pozadím včetně kriminální minulosti.
Varianta druhá – azyl. Podle definice se jedná o individuální právo, které v dané situaci nebylo prostě možné na tento typ migrace aplikovat. Zodpovědným politickým místům muselo být již tehdy jasné, že masový příliv ze zcela jiného kulturně-náboženského prostředí musí zákonitě vyvolat chaos na všech rovinách života společnosti – včetně ztráty přehledu o tom, kdo vlastně do země přišel.
Zrovna tak se i líbivý narativ o odborných silách ukázal být zcela mimo realitu. Pozitivní případy zůstaly menšinovou záležitostí, která zdaleka nemohla vyvážit dopad negativních jevů na společnost.
Zbývá téma multikulturalismu. I tento romantický ideologismus skončil debaklem, který se může ukázat jako osudový.
Masový příliv migrantů z konzervativního islámského prostředí nemohl znamenat další impuls pozitivně chápanému multikulturalismu, nýbrž naopak faktickou negaci nejen této ideje, ale i její zaběhlé praxe. Již před rokem 2014 vykazovaly čtvrtě s většinovým podílem migrantů problematický vývoj, nicméně společnost se s ním vzhledem k dlouhodobým zkušenostem dokázala do určité míry vyrovnat. Důvodem bylo i to, že se jednalo o sociální prostředí, které bylo utvářeno duchem liberálního islámu. Nicméně po migrační invazi v letech 2014/2015 získalo novou náboženskou, kulturní a sociální kvalitu, utvářenou konzervativním, ba dokonce fundamentalistickým islámem. Tento proces zacementoval kulturně-náboženskou homogenitu „orientálních“ ghett s vlastními pravidly právních i sociálních vztahů. Nová migrační vlna tak paradoxně zničila v jistém smyslu zaběhlý existující multikulturní charakter specifických městských čtvrtí, které se v rekordním čase proměnily v monokulturní celky se všemi průvodními jevy: kvantitativním i kvalitativním nárůstem kriminality, ztrátou výsostného postavení právního státu evropského typu na jeho periferii, kolapsem již tak mizerně fungujícího školství.
Západní Evropa připustila (?) existenci paralelní společnostiv extrémní podobě, která nábožensky, kulturně, sociálně a z velké míry i jazykově nemá motivaci, důvod ani vůli komunikovat s původním okolím. Umožnila vznik sociálních a politických struktur, které nejsou ochotné respektovat pluralitu společnosti, do které přišli a ve které dobrovolně žijí, ani mnohotvárnost, která byla předpokladem původní ideje multikulturalismu.
Situace s sebou přinesla konsekvence pro demokratickou kulturu samotného státu. Jednou z nich bylo radikální omezení kritického diskursu, které se mezitím stalo normou. Tabuizace tohoto problému znamenala zásadní odklon od pravidel demokratické diskuse na základě racionální kritické reflexe včetně politické a mediální izolace těch, kteří si toto ústavou zaručené právo nechtěli nechat vzít.
Shrnuto do jednoho postřehu: ona tolik opěvovaná imigrace přinesla ve všech ohledech pravý opak toho, co hlásal politický narativ panujícího režimu. Vyvolala nebo prohloubila štěpení a radikalizaci, v konečném důsledku dala ránu solidárnímu modelu společnosti.
Z hlediska demokratické politické kultury země (vycházíme z případu Německa, ale tento problém je s menšími nuancemi obecný) bylo politikou „otevřených dveří“ vytvořeno ještě něco jiného: podhoubí situace, ve které se „domorodci“, včetně integrované části občanů s migračním pozadím, radikalizují v reakci na sociální a zdravotní „konzum“ nově příchozích; na násilí a kriminalitu jednotlivců i rodinných klanů, kterým stát doposud více méně jen přihlížel.
Paradoxně se situace právě teď najednou změnila. CDU se najednou snaží vytvořit dojem jednajícího subjektu a média krok za krokem začínají zveřejňovat i původ a trestné činy pachatelů. Zatímco dříve nebylo možné veřejně zmínit národnost nebo původ kriminálníka a policistům bylo úředně zakázáno hovořit o rozsahu kriminality způsobené migranty, najednou se v masmédiích objevuje obojí. „Zdrženlivost“ lze pozorovat i nadále v případech, kdy padne dotaz ohledně ohledně jmen těch, kteří jsou statisticky vedeni v rubrice „Němec“. Možnost tzv. urychleného získání občanství již po třech letech pobytu bylo sice v říjnu 2025 odstaveno k ledu, nicméně ani těch staronových pět let nepředstavuje vážnou překážku na cestě ke statutu „plnohodnotného občana“ této země.
Proč ten obrat? A proč právě nyní?
Manipulace ve službě státního narativu: reklama, sport (fotbal)
V Německu by se na první pohled zdála odpověď jasná: politický tlak způsobený vzestupem AfD a rostoucí nespokojeností s nynějším stavem země. Podobnou politickou konstelaci najdeme i ve většině západoevropských zemích.
Problém je v tom, že brutální zločiny, kriminalita emigrantských gangů, útoky nožem, znásilnění, pouliční incidenty probíhají od roku 2015 s menší či větší intenzitou ve všech západoevropských zemích – od Portugalska po Německo, od Itálie po Švédsko. Přičemž ještě donedávna byl tento fakt mediálně zamlčován a zmínky o něm kartel složený z politiky a médií potlačoval.
Pestrobarevná společnost měla být hitem, postarat se o společenskou akceptaci měla nereálná propaganda zaměřená především na mladou generaci. V televizních reklamách začaly postupně převažovat tváře symbolizující „multikulti“, přičemž ty německé se staly menšinou. Fotbalová národní mužstva a klubové celky s jejich převážně africkými hvězdami měly demonstrovat, jak velice se migrace vyplatí. Tento psychologicky promyšlený způsob se v jistém smyslu neminul účinkem a byl rozhodně efektivnější než ideologické školení žáků v rámci vyučování – do okamžiku, kdy se školené individuum dostane do konfliktu s druhou stranou mince.
Zcela exkluzivní místo mezi nosnými pilíři systému zaujala národní, a především mezinárodní fotbalová soutěž – přesněji řečeno, fotbalový průmysl. Matematika, sociologie i každodenní zkušenost neměly šanci proti mediální prezentaci fotbalových milionářů. Vezmeme-li za příklad Francii a číselný poměr hráčů s africkými kořeny v dresech „Les Bleus“ (sportovně viděno jsou opravdu skvělí, ale naším tématem nejsou sport a jeho sociální komponenty v převážně migrantských čtvrtích, ale politika) k těm, kteří neinvestovali energii do muziky, sportu nebo vzdělání, ale do pouličních gangů, pak by celá problematika migrační kauzy byla jasná. A nemusí se přitom jednat o hrubou kriminalitu, stačí třeba recese ve formě obtěžování okolí na hranici únosnosti a fyzického násilí.
Prostě a jednoduše: nejde a nikdy nešlo o rasismus, ale o novou kvalitu chování v konfliktních situacích, zkrátka o množství, kvalitu a způsob imigrace – kromě jiného podle sociologického pravidla ‚stokrát jedna je něco jiného než jedenkrát sto‘.
Chaos, násilí, emoce: pouhé selhání politiky?
Závěrem zásadní otázky, na které si čtenář nejprve musí odpovědět sám.
– Příčiny migrace: vojenské intervence ochotných koalic destabilizovaly jednu zemi Blízkého východu za druhou; s jejich důsledky byly evropské vlády konfrontované prakticky již od válek v Afghánistánu a Iráku. Přesto Sarkozy a Cameron byli v první řadě těmi, kteří zničili Libyi, což umožnilo masový příliv migrantů z Afriky přes Středozemní moře. Je možné, aby profesionální politici, kteří mají k dispozici zpravodajské služby, neměli zdání o tom, jaký zpětný účinek bude mít vojenská akce, a jejich „chybná rozhodnutí“ neustále opakovali?
– Jak mohou reprezentanti státu po dlouhá léta připustit postupnou destrukci všeho, na čem stojí podpora a respekt demokratické ústavy, co garantuje společenskou rovnováhu a soudržnost a nečině přihlížet rozpadu toho, co má být nosným sloupem moderní evropské politické kultury: ‚Civil society‘?
– A jak vysvětlit skutečnost, že zástupci lidu, podle vlastní definice kovaní demokraté, omezují vyváženou diskusi, odmítají brát na vědomí fakta, ignorují nebo dokonce osočují ty, kteří se snaží před důsledky takové politiky varovat? Jak pochopit antidemokratické chování těch, kteří sami sebe stylizovali do role exkluzivních obránců demokracie a státní prosperity?
Následná zamyšlení nad dalšími dvěma hlavními událostmi posledních dvanácti let, tzv. covidové pandemie a konfliktu na Ukrajině, prokáže stejnou ambivalenci, nelogičnost a rozporuplnost v jednání europolitiků, jakou jsme zažili ve vztahu k migraci od roku 2014.
Konec první části
Bude následovat: Finis Europae III: Soumrak nebo triumf transatlantické agendy? Část druhá: „Corona“