Politolog Petr Drulák v novém komentáři analyzuje současnou situaci v oblasti Blízkého východu. Proč mír není na pořadu dne?
Netanjahu odmítá Trumpa kvůli Gaze, muslimské státy si budují vlastní alianci. Události pro jednou připomínají obě ohniska krize na Blízkém východě: Perský záliv i Palestinu. Svět k nim přistupuje odlišně. V úžině všichni sledují, jak nejsilnější stát světa v přímém přenosu předvádí svoji iracionalitu a neschopnost, a počítají, kolik je to bude stát na energiích. Ale k masakrům Palestinců páchaným jeho maličkým spojencem už otupěli. Palestinci nemají, na rozdíl od Íránců, páku na světové peněženky, a tím ani nárok na dlouhodobou pozornost. Ale dvě věci mají obě ohniska společné: Izrael konflikty potřebuje a jejich řešení není nadohled.
Izraelský premiér dává sice opakovaně najevo svoji nezávislost na přáních amerického prezidenta, ale spíše tak činí diskrétně a diplomaticky. Tentokrát však jeho „ne“ zaznělo naprosto jasně. Bylo odpovědí na návrh naplňování mírového plánu pro Gazu, který byl pod americkým dohledem vyjednán s Hamásem. Podmínky Trumpova příměří říkají, že Hamás se má odzbrojovat a Izrael se má současně stahovat z Gazy.
Hamás však dosud jakékoliv odzbrojování odmítal. Vyjednavači z Trumpovy mezinárodní Rady míru slavili v červenci průlom, když se jim podařilo Hamás přesvědčit, aby s tím začal. Ale Hamás také oprávněně trvá na tom, že své musí splnit i Izrael a zahájit stahování. To Trumpa vedlo k oznámení, že mír byl dohodnut. Ovšem Izrael v rozporu s podmínkami příměří namítl, že se začne stahovat, až se Hamás odzbrojí, což je samozřejmě pro Palestince zcela nepřijatelné.
Izrael nezůstal jen u slovního odmítnutí, nýbrž vystupňoval útoky na palestinské civilní cíle. O první srpnové sobotě vybombardoval sklad s lékařským materiálem, nešlo o první útok na zdravotnický objekt, a den nato zabil rekordních devatenáct civilistů. Osm arabských a muslimských zemí (Emiráty, Katar, Jordánsko, Indonésie, Pákistán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt), jinak podporovatelů Trumpových mírových iniciativ, vystoupilo se společným prohlášením, v němž izraelské útoky na nemocnice a civilisty ostře odsoudily.
Po posledních útocích přesáhl počet Palestinců zabitých jen od Trumpova loňského příměří, tedy v období, kdy už se střílet nemělo, oněch dvanáct set izraelských obětí teroristického útoku z října 2023 neustále omílaných izraelskou propagandou. Na každý den od vyhlášení příměří připadá jedno zabité palestinské dítě. Ve Washingtonu se jako obvykle nakonec postavili za Izrael. Shrňme: Trump se pochlubil průlomem k míru, Netanjahu ho okřikl a Trump dal zpátečku. Ne nadarmo se chytla zkratka TACO – Trump se vždy zalekne (Trump always chickens out). Když jde o Izrael, je TACO washingtonským zákonem.
Tři z oněch osmi signatářů se krátce na to sešli v Mekce, aby podepsali smlouvu o kolektivní obraně. Podobně jako v NATO, Saúdská Arábie, Pákistán a Turecko si slibují, že útok na každého z nich budou považovat za útok na sebe. To nesouvisí s Gazou, nýbrž se zálivem.
Americko-izraelské útoky na Írán a jeho odveta vůči americkým cílům na územích zemí Perského zálivu, ukázaly, jak problematická je americká ochrana. Nejenže Američané nechrání, ale svými kroky chráněnce přímo ohrožují. Írán v posledních dnech předal USA a zemím zálivu seznam elektráren a odsolovacích zařízení, které u nich zničí v případě útoku na íránskou energetiku. Pokud by k tomu došlo, Katar, Bahrajn, Kuvajt a Emiráty by se staly neobyvatelnými a v Saúdské Arábii by se žilo hůře než dnes v Íránu.
Zároveň Írán oznámil blížící se dohodu s Ománem na režimu plavby v Hormuzské úžině, která bude zahrnovat i tučné navigační poplatky, jako tomu bývá v průplavech. Írán s Ománem se mohou opřít o mezinárodní právo, úžina je výlučně v jejich teritoriální vodách. Omán samozřejmě bere v potaz zájmy USA i zemí zálivu, ale má i své vlastní. Jako země bez ropy a plynu si rád sáhne na něco z toho bohatství, které proplouvá kolem jeho břehů. Dohodou s Íránem se postaví americkým pokusům využívat ománské vody k obcházení íránské blokády úžiny. Írán tím dává opět najevo, že je schopen se s arabskými sousedy dohodnout, pokud hájí zájmy vlastní a nikoliv americko-izraelské.
Saúdská Arábie chápe, že bezpečnost jí už nadále nemůže poskytovat výlučný vztah s USA. S Pákistánem spolupracuje dlouhodobě a do té míry, že se říká, že pákistánské jaderné zbraně jsou tak trochu i pro Saúdy. Uzavřením třístranné aliance, která zahrnuje i Turecko, přesto vzniká nová geopolitická realita. Aliance tu není proto, aby chránila Saúdy před Íránem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nebýt Američanů, Saúdská Arábie žádným íránským útokům nečelí, ale dokud jsou Američané takto angažování, může počítat s jejich podporou.
Trojdohoda se uzavírá do budoucnosti, v níž USA hrají v regionu podstatně menší roli, pokud vůbec nějakou. Spojuje tři muslimské země, které dlouhodobě podporují radikální islamistické síly nejen z důvodů čistě taktických, což dělají i Američané a Izraelci, nýbrž proto, že významná část jejich elit se k radikálnímu islámu hlásí. I když všechny tři jsou dnes americkými spojenci, mají svým profilem blíže k Íránu než ke komukoliv z politického Západu. Pokud se dnes v NATO omílají prázdné fráze o hodnotovém spojenectví, v případě trojdohody je takové spojenectví realitou; jen ty hodnoty jsou trochu jiné.
Pokud má někoho jejich spojenectví znepokojit, není to Írán, nýbrž Izrael. Turecko a Saúdskou Arábii považuje za rivaly stejně nebezpečné jako Írán. Pokud dnes získají pákistánský jaderný deštník, Izrael ztrácí regionální monopol na jaderné odstrašení, jímž dosud disponoval.
Izrael dostal sám sebe do nemožné situace. Vsadil na vylidnění Palestiny a zničení Íránu. Navzdory brutalitě, s níž postupuje, je zřejmé, že ani jednoho nedosáhne. Ale pokud by se dnes zastavil a USA se obrátily ke svým skutečným prioritám, zůstane sám s nenávistí, kterou všude kolem zasel. Tento moment ho tak jako tak čeká. Bude však dělat vše, aby ho oddálil. Zabíjení bude ještě nějakou dobu pokračovat.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!