Kubánský lídr Fidel Castro jako muž celé epochy zůstává symbolem vzdoru, víry v lepší svět a charismatu, které ani po letech neztrácí na síle, píše Petr Komers.
Na hřbitově Svaté Ifigenie v Santiagu de Cuba stojí majestátní hrobka Josého Martího, kubánského hrdiny z 19. století. Každou půl hodinu se u ní koná působivé střídání stráží. José Martí je jako otec národa, který definoval kubánství, a také Fidel Castro se k jeho myšlenkám a odkazu vracel celý život a navazoval na něj. Dnes má i on hrob pouhých pár kroků od Martího. Nejde však o žádný velkolepý architektonický či sochařský výtvor: jde o velký balvan s pouhými pěti písmeny: Fidel.
I když dopravit tak velký šutr ze Sierry Madre (kde Fidel Castro kdysi vedl úspěšnou guerillu proti Batistovu režimu) muselo jistě také dát práci, symbolika náhrobku zůstává prostá. Fidel Castro nemiloval okázalost a nikdy se nechtěl stát předmětem kultu. Nepřál si, aby po jeho smrti vznikaly jeho sochy, přejmenovávaly se ulice či dokonce města, či aby se jeho tvář objevila na bankovkách. Za jeho života nevisel Fidelův portrét ani v úřadech, ani ve školách. A přesto – každý ví, co znamená těch pět písmen. Není to přitom jen podpis jednoho člověka: fidel znamená „věrný“.
Jeden z největších politiků 20. století
Existuje mnoho důvodů, proč Fidela Castra vnímat jako jednoho z největších politiků a osobností dvacátého století. Přestože Západ věnoval hodně úsilí tomu, aby Castra vykreslil v co nejhorším světle, a přestože někteří Kubánci už v některých chvílích byli jeho dlouholetou vládou poněkud unaveni, on jako by byl vždy o míle napřed. I jeho protivníci, alespoň ti, kteří sami za něco stáli, oceňovali jeho mimořádný intelekt – takto našel přítele například ve francouzském prezidentovi Françoisi Mitterrandovi. Jeho brilantní analýzy, prozíravost a předvídavost – jak píše Ignacio Ramonet, Fidel doslova „chrlil myšlenky“ a i po dlouhých letech lze jen žasnout, jak často dokázal trefně komentovat světové dění.
Každý, kdo Fidela slyšel veřejně mluvit, anebo měl příležitost se s ním setkat osobně, uznával jeho charisma. Jistě – i četné ženy. Jeho šarmu podlehla mj. Němka Marita Lorenzová, původně pověřená CIA, aby Castra zabila, jenže v rozhodném okamžiku jí došlo, že ho vlastně miluje.
Jeho neuvěřitelná pracovitost (spal jen pár hodin denně) vyrazila dech zejména těm, kdo s ním strávili několik dní, jako americký režisér Oliver Stone, jenž o něm natočil dokument Comandante (2003). V té době bylo Fidelovi 76 let. A co hůř – podobnou pracovní morálku požadoval po svém okolí. Jako člověk, který chtěl mít vše pod dohledem, i jako vlastenec a sociálně cítící člověk věnoval veškerý svůj čas své zemi, někdy možná až tvrdohlavě, a i jeho rodina tomu musela ustoupit. Vlast měla přednost.
Byť i Fidel měl svoje soukromé rezidence, což asi neudivuje u člověka, který zůstal v čele Kuby dlouhých 47 let (1959-2006) a čelil více než 630 pokusům o atentát, většinu času žil téměř asketicky, což se projevovalo i v jeho oblékání a stravování. Neobklopoval se atributy bohatství, jak jsme na to zvyklí u většiny z těch, kdo přičichli k moci.
Za téměř půl století se i Fidel Castro dopustil chyb, ale nikdo mu nemohl odepřít auru mnohonásobného hrdiny a vlastence, která jako by ani nepatřila do 20. století. I když pomineme zmíněnou rekordní sérii pokusů o jeho fyzickou likvidaci po vítězství revoluce, stejně nás nechá v úžasu, že už od útoku na kasárna Moncada v roce 1953 čelil opakovaně nebezpečí smrti. Někdy ho zachránila náhoda, jindy bravurní obhajoba u soudu (jeho slavný projev La historia me absolverá – Historie ukáže, že nemám vinu). Život Fidela Castra proběhl jako strhující dobrodružství, jehož hrdina se ani na chvíli nedal odradit od své cesty – ano, nomen omen.
Fidel stratég
Nepochybně byl nevšedně zručným stratégem, který dokázal s pouhou hrstkou podobně statečných vymyslet a až do konce dotáhnout boj proti vojenskému Batistovu režimu, podporovanému Washingtonem. Který ale také dokázal manévrovat svou zemi skrze minové pole peripetií, které samostatné Kubě stražil severní soused už od počátku organizováním sabotáží, bombových útoků, invazí do Zátoky sviní a nekonečným embargem, jež Ostrov svobody staví už celá desetiletí do těžké ekonomické situace. Fidel Castro stejně jako Martí věděl, že Kuba bude muset vždy čelit velmi nebezpečnému sousedství, ale dokázal ji vést tak, že USA neposkytl zásadní záminku k invazi. Jistě, pomohla v tom i slavná Karibská krize v roce 1962: ačkoli Fidel se zlobil na Chruščova, že ustoupil Kennedymu a dal z ostrova stáhnout rakety středního doletu, přesto si mohla Kubánská republika oddechnout, neboť Američané díky incidentu zrušili plánovaný vojenský útok.
Fidelova vize o lepší společnosti prokázala velkou sílu. Jeho extrémní důraz na vzdělání učinil z Kubánců jeden z nejvzdělanějších národů na světě, jeho velký zájem o rozvoj lékařství pak udělal z Kuby lékařskou velmoc, bez jejíž pomoci by desítky zemí na světě zůstaly v bezvýchodné situaci. Statisícům lidí na světě vrátili kubánští doktoři zrak (mj. Venezuela), zachraňovali postižené při přírodních pohromách (Haiti, Pákistán) a jako jediní dokázali zastavit šíření eboly v Africe. Každá kubánská rodina má svého vlastního lékaře. Kuba měla přes 80% léků mezinárodně patentovaných. Castro se však také zasloužil například o to, že v kubánských médiích nebyly reklamy, aby se občanům nevymývaly mozky. Spousta podobných kroků předběhla možná svou dobu, a každopádně působila jako silná morální alternativa v kontrastu vůči globalizačnímu otupování davů, orientujícímu jejich mysl na pouhé materiálno. Castro nebyl jen nějakým teoretikem, ale mužem, který v praxi usiloval o všestrannou sociální spravedlnost. Jak praví okřídlené heslo z kubánských billboardů: El mundo mejor es posible – Lepší svět je možný. A proto je nutné o něj usilovat. I přes občasné chyby a nedostatky.
Z naší středoevropské a prozápadní perspektivy se to může zdát neuvěřitelné, nicméně Fidel Castro se zcela nepochybně zařadil mezi nejpopulárnější osoby v celosvětovém měřítku. V celé Latinské Americe se Kuba díky svému vzdoru tváří v tvář Washingtonu těšila obdivu a Kubánci byli vnímáni jako hrdinský národ hodný následování. Ne náhodou vyjadřovali kubánskému vůdci respekt lidé jako Gabriel García Márquez nebo Diego Maradona, ani nemluvě o sociálních reformátorech typu Huga Cháveze, Eva Moralese či Rafaela Correy. Kuba si však vydobyla velký obdiv i v Africe, kde přispěla k porážce jihoafrických vojsk v Angole a tím vlastně i k následnému pádu apartheidu, stejně jako již zmíněnými lékařskými misemi.
***
Na havanském Náměstí Revoluce ční stočtyřicetimetrová věž, věnovaná památce národního hrdiny Josého Martího. Každý národ potřebuje své dějinné hrdiny, osobnosti, k nimž se může hlásit a jejichž odkaz zároveň vytyčuje ideály pro budoucnost. Bez takových dějinných osob je národ jako bez kompasu, ztracen. Na druhé straně náměstí se pak skví dva obří portréty dvou Fidelových souputníků, Ernesta Che Guevary a Camila Cienfuegose. Zejména Che Guevara se stal dalším z hrdinů, k nimž Kuba vzhlíží, a to bez ohledu na to, že šlo původem o Argentince – Latinská Amerika představuje jeden propojený svět, který musí zůstat solidární, což věděl už Martí. Jistě i proto byl na Guevarovu počest postaven podobně impozantní memoriál v Santa Claře s jeho ostatky vrácenými z Bolívie, kde byl zastřelen.
Právě u tohoto památníku osmasedmdesátiletý Fidel Castro v říjnu 2004 zakopl a přímo před zraky přítomných i televizních diváků upadl poté, co přednesl veřejný projev. Dosud svěží vůdce tehdy tímto incidentem sklidil ve světových médiích spekulace o svém zdraví. „Omlouvám se vám, že jsem padl. Abych zabránil spekulacím, mám zlomenou ruku a zřejmě i koleno, ale jsem celý,“ pronesl hned na místě. A pak dál ještě dalších 12 let pokračoval na náročné cestě za lepší, nejen kubánský svět, kterou si sám vytýčil. A tak i kdyby se Trumpově vládě podařilo nynější Kubu konečně zadusit a zničit, skutečností je, že USA nedokázaly Fidela Castra odstranit ani porazit, byť na to měly půl století. A proto už nic nezmění na tom, že jeho odkaz zůstane přinejmenším tak silným jako bylo Fidelovo charisma za jeho života. Dalšího pomníku netřeba. Stačí těch pět písmen.
Ilustrační foto: Bernard Gotfryd, Public domain, via Wikimedia Commons