Liberální akademie podle komentáře politologa Petra Druláka zakrývá ideologii vědeckým jazykem. Například v prestižním časopise International Security šíří zkreslený obraz nacionalismu, války i Ukrajiny.
Velmoci často dělají chyby navzdory informacím a znalostem, kterými disponují. Jde o selhání lídrů. Když Donald Trump spustil válku proti Íránu, američtí odborníci na tuto zemi, ať už zpravodajci, diplomaté či akademici, jen nevěřícně kroutili hlavou. Jindy však kolektivně selhávají lidé, kteří mají být mistry svého oboru. Obvykle proto, že teorie, o něž se opírají, k nim nepustí realitu. Nedávný příklad najdeme v jubilejním vydání nejprestižnějšího akademického časopisu euroatlantické bezpečnostní komunity. Jeden z hlavních článků názorně předvádí liberální zaslepenost na nejvyšší akademické úrovni. Vedle obvyklého, selektivního výběru faktů, překládá i vyložené lži; o Ukrajině ale i o Slovensku.
Časopis Mezinárodní bezpečnost (International Security) už padesát let vydávají na Harvardu. Jedná se o časopis ryze akademický s teoreticky a metodologicky podloženými články o rozsahu desítek stran se stovkami odkazů na literaturu, které procházejí náročným oponentským řízením. Politik či diplomat nemá čas podobné časopisy číst a z hlediska bezprostředního dopadu do praxe jsou irelevantní, nelze je srovnávat s prestižním deníkem či blogem. Nicméně formují kolektivní vědomí, neboť na prestižních univerzitách amerického střihu představují články z těchto časopisů hlavní čtivo pro studenty specializovaných kurzů, kteří si pak tyto znalosti odnáší do praxe. Článek vydaný v Mezinárodní bezpečnosti pro ně má punc akademického Olympu.
Aby časopis demonstroval svoji normativní otevřenost, publikoval mezi hlavními články jubilejního čísla, vedle eseje veřejně známého realisty z Chicagské univerzity Johna Mearsheimera, také stať kolektivu liberálních autorů pod vedením veřejnosti neznámého, ale v akademických kruzích uznávaného profesora curyšské ETH Lars-Erika Cedermana. Zatímco realista hájí tezi, že mocenský konflikt je věčný, jen hráči se mění, což dokumentuje na vývoji velmocenských vztahů od francouzské revoluce, liberálové varují před „návratem nacionalistické geopolitiky“.
To je v pořádku. Univerzitní spor mezi mezinárodněpolitickými realisty a liberály se vede už přes sto let. Asi před padesáti lety si obě strany ujasnily, že je nerozhodnutelný, neboť každý vychází z jiných výzkumných předpokladů a metodologických postupů. Ať tedy každý zkoumá mezinárodní politiku po svém, aby pak mohli případ od případu poměřovat, kdo ji lépe vystihuje. Občas se ukazuje, že něco dokáží lépe vysvětlit liberálové, něco zase realisté. Ale funguje to, jen když všichni respektují základní fakta a nevedou normativní boj.
Toho liberálové většinou nejsou schopní. Normativnímu boji nemohou odolat. Realisty považují za lidsky méněcenné, neboť odmítají přijmout idealistické představy liberálů o politickém uspořádání, které přinese věčný mír. Touto liberální arogancí je dnes nasáknutý politický, mediální i akademický mainstream politického Západu, když například kamenuje odpůrce slavného západního boje proti Rusku do posledního Ukrajince. Pro pořádek dodejme, že v článku varujícím před nacionalistickou geopolitikou nic takového není; v redakční radě časopisu totiž sedí i realisté.
Ale s fakty je tento článek hodně na štíru. Autoři přicházejí s legitimní hypotézou, že liberální mezinárodní řád, který v devadesátých letech přinesl světu mír, ustupuje nacionalismu, jehož nárůstem vysvětlují, proč je dnes svět mnohem násilnější než před třiceti lety. Odkazují přitom na konkrétní kauzální mechanismus, podle něhož nárůst nacionalismu vede k vylučování etnických menšin z podílu na vládě a iredentistické mobilizaci zahraničních menšin, což plodí násilí. To je legitimní teoretický argument: vylučování menšin a iredenta jistě mohou být příčinou konfliktu. Ale jak se potkává s tím, co se dnes ve světě děje?
Odpověď je jednoduchá: nijak. Lépe řečeno, vliv těchto faktorů na konflikty je zcela okrajový. Nejsilnější argument, který autoři mohou nabídnout se opírá o rozsáhlou kvantitativní analýzu, v níž autoři statisticky prověřovali vztah mezi nacionalismem a konflikty. Zastavme se u této metody, neboť je pro liberály typická, exaktní měření a statistiky dávají jejich argumentům zdání vědeckosti. Ale jen zdání, neboť jsou tu dva problémy. Za prvé měří neměřitelné. Jak jedním číslem změřit nacionalismus? Čísla, která mají zachycovat zkoumané, jsou většinou libovolná či spíše ideologicky ovlivnitelná.
Za druhé statistická souvislost mezi dvěma řadami čísel nevypovídá nic o souvislosti kauzální, a ta nás ve vědeckém vysvětlen zajímá především. Pokud budeme sledovat vývoj konzumace zmrzliny a nákupů slunečních brýlí během jednoho roku, nejspíše mezi nimi najdeme statistickou souvislost. Ale těžko z toho usuzovat, že konzumace zmrzliny vede k nákupu slunečních brýlí či naopak. Nejspíše bude obojí důsledkem počasí.
Solidní statistický výzkum se proto snaží identifikovat všechny možné faktory, které mohou ovlivnit zkoumané, řádně je změřit a pak identifikovat ty nejdůležitější. To však naši liberálové zkoumající vliv mezi nacionalismem a násilím nedělají. Pochybným způsobem změří nacionalismus, pak k tomu přidají poměrně spolehlivá data o násilí (počty konfliktů a obětí), aby mohli čtenáře vítězoslavně zasypat čísly o jejich souvislosti.
Například zjišťují, že dvojici států, v níž dochází k etnickému vylučování, hrozí vyšší riziko konfliktu než dvojici, kde tomu tak není. O kolik vyšší? O závratné jedno procento. Zatímco bez vylučování se toto riziko pohybuje mezi třemi a šesti setinami procenty, tak s vylučováním roste k jednomu procentu. Autoři triumfálně oznamují, že odhalili sedmnácti až třiatřicetinásobný nárůst hrozby násilí. A stejně se to má se všemi ostatním výsledky, svědčí o naprosté okrajovosti nacionalismu jako vysvětlujícího faktoru.
Solidní statistický výzkum by se snažil porovnat váhu nacionalismu s jinými možnými příčinami konfliktů. Nabízejí se přinejmenším čtyři: mocenská soutěž (například rozšiřování NATO), ekonomické nerovnosti (za posledních třicet let vzrostly jako nikdy předtím), radikální islám a také radikální liberalismus (počty obětí euroamerických vývozů demokracie jsou přesně zaznamenané). Nic z toho autoři nedělají. Jen čistě rétoricky konstatují, že mocenská soutěž o sféry vlivu existuje, že liberalismus prohloubil nerovnosti a že vývozy demokracie také míru neprospěly; ale nic z toho do svého modelu nezařazují. O islámu raději neříkají vůbec nic; evropský liberál se děsí více islamofobie než džihádu. Za hranicí karikatury je jejich rozbor konfliktů Afghánistánu, kde se jim daří téměř vymlčet vliv islámu, aby ukázali zhoubný vliv… paštunského nacionalismu.
Nicméně tento postup nepřesahuje meze standardní liberální manipulace. Zaslepeni nenávistí k nacionalismu musí za každou cenu ukázat, jakou hrozbu představuje. K vyloženým lží přecházejí v kvalitativní části svého výzkumu, kde vysvětlují, jak měřili nacionalismus, a na příkladu Ukrajiny ukazují, jak je nebezpečný.
Jak měří nacionalismus, ukazují na Slovensku, kde prý v posledních letech nebezpečně narostl. Jejich argumentace stojí za plnou citaci:
„Zástupci maďarské menšiny přišli po volbách v roce 2020 o zastoupení ve slovenské vládní koalici, když se straně Most–Híd nepodařilo dostat do parlamentu a dosavadní koalice vedená stranou Smer skončila. Tento posun směrem k vyloučení otevřel prostor pro iredentistické nároky ze strany Maďarska. Premiér Viktor Orbán se stále více zasazoval o myšlenku „Velkého Maďarska“, které by zahrnovalo území ztracená na základě Trianonské smlouvy z roku 1920.“
Tedy nárůst slovenského nacionalismu je odvozován za faktu, že se maďarské strany nedostaly do parlamentu. Směšný argument, ale ukazuje, oč se opírají data, na nichž autoři staví. Následuje hned dvojnásobná lež o tom, že onen údajný slovenský nacionalismus vedl k velkomaďarským nárokům premiéra Orbána. Vychutnejme si, že v článku evropských liberálů jsou bruselští oblíbenci vlád Matoviče, Hegera a Odora zachycování jako nacionalisté střídající umírněného Fica! Pokud by autoři skutečně chtěli říci něco podloženého o velkomaďarských nárocích, spíše než Orbánovi by se museli věnovat dalšímu bruselskému oblíbenci Magyarovi.
Ale skutečnou výzvu pro autory představuje Ukrajina. Na jedné straně je Ukrajina jeden z mála případů, který by mohl potvrzovat jejich tezi o nacionalismu jako příčině konfliktu. Na druhé straně, pokud by autoři skutečně začali rozebírat, jak ukrajinský nacionalismus za asistence anglosaských operativců rozdmýchal válku, dostali by se na hodně špatnou stranu. Liberálové totiž mají jasno v tom, že ruská agrese byla nevyprovokovaná a lze ji přičítat jen Putinově nepříčetnosti a velmocenským ambicím ruského šovinismu. Autoři se proto museli dost zapotit, než dali dohromady svoji případovou studii k Ukrajině.
Ukrajinský nacionalismus nemohou zcela pominout, ale prezentují ho jako „demokratický a evropsky orientovaný“ a beztak vyvolaný nacionalismem ruským. Tím se udržují v liberálním rámci. Uf. Když mluví o kyjevském oživení kultu Stěpana Bandery opatrně dodávají, že na „východní Ukrajině ho mnozí považují za zrádce“. Inu někdo ho adoruje, někomu vadí, tak už to bývá. Řekli by naši liberálové se stejným nadhledem, že i Hitlera či bin Ládina leckdo uctívá, ale mnozí v Evropě považují prvního za masového zločince a druhého za teroristu?
Kouzelný je výklad Majdanu. Prezident Janukovyč se prý dohodl s představiteli opozice a evropskými zprostředkovateli, ale demonstranti dohodu odmítli. Demonstranti? Snad mezi nimi byla i „krajní pravice“, ale autoři ujišťují, že tento jinak oblíbený liberální strašák žádnou výraznější roli nehrál, jen ho pak využila ruská propaganda. Pravicoví extrémisté přitom byli rozhodující silou konečné fáze majdanského převratu. V článku ani slovo o gruzínských snajprech střílejících do demonstrantů či intervenci americké diplomatky Nulandové. Uniklo autorům, kam Nulandová tehdy poslala ony evropské zprostředkovatele dohody s Janukovyčem?
Také správně připomínají, že prezident Zelenskyj byl zvolen jako někdo, kdo se měl s Ruskem dohodnout. Prý to ztroskotalo na „nacionalismu Putinova režimu“. Nezmiňují veřejnou mobilizaci kyjevských nevládek financovaných ze Západu zděšených z toho, že by Zelenskyj měl vůbec jednat s Putinem. Cudně pomíjejí výhružky banderovských fašistů na adresu Zelenského, že pokud se dohodne s Rusy, tak ho pověsí. Prostě ruský nacionalismus a basta.
Konkrétním dokladem ruského nacionalismu má být Putinův historický esej o Ukrajině. Prý v něm „Ukrajině upírá právo na existenci jako státu či národa“. Text je naštěstí k dispozici na stránkách Kremlu, ale ať čteme, jak čteme, nic takového tam nenajdeme. Putin Ukrajince historicky považuje za odnož ruského kmene, ale jasně říká, že se časy mění a že je třeba mít vzájemný respekt, jako například mezi Němci a Rakušany. Putinův výklad je jistě jednostranný, ale je politickým hráčem, nikoliv profesorem, na rozdíl od Cedermana a spol. Svým článkem dokládají, že jsou těmi posledními, kdo by mohli kohokoliv za jednostrannost kritizovat.
Ale článek vyšel, a to v časopise, který z něj dělá základní referenční text pro studenty a další akademiky. Je škodlivý: ve vědeckém hávu předkládá závěry, které prostě nesedí, a navíc pod tímto hávem prodává nejhrubší liberální propagandu. Přesto článek prošel údajně náročným recenzním řízením. Nejspíše proto, že ho recenzovali jiní liberálové. Jak je to pak s objektivitou vědy?
Thomas Kuhn ve své slavné knize Struktura vědeckých revolucí už před více než šedesáti lety vysvětlil, že vědci vždy vycházejí z nějakých výzkumných předpokladů, které jsou sami o sobě neověřitelné a které jejich výzkum rámují a směrují. Fakta, která se do rámce nehodí, potom etablovaní vědci ignorují či popírají. Už jsou příliš usazení v dosavadním rámci a také nechtějí ohrozit vlastní prestiž, granty, kariéry; jako když část nejslavnějších fyziků dvacátého století včetně Einsteina odmítla kvantovou fyziku. Kuhn se domníval, že nové pravdy se neprosadí, dokud strážci těch starých neodejdou. Až pak může přijít „vědecká revoluce“.
Kuhn přitom mluvil o přírodních vědách, kde lze měřit a statisticky testovat způsobem, který je při výzkumu mezinárodní politiky nepředstavitelný. Navíc poznatky v mezinárodní politice jsou politicky mnohem citlivější a vlády s nimi mohou snadněji manipulovat než ve fyzice. Ale i zde se nepohodlná fakta mohou prosadit, jen k tomu nestačí generační změna mezi vědci. Liberálním lžím může zkrátit nohy jen změna celého společenského nastavení. I k tomu jednou dojde, jen nevíme, zda se s liberály rozloučíme dlouhým zahníváním nebo rychlým kolapsem.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!