Pavel Sántay se zamyslel nad tím, zda je monarchie skutečně tou ideální formou vlády, jak tvrdí někteří čeští „lepšolidé“?

Na úvod si řekněme, kdo jsou lepševici. Jsou to lidé, kteří sami sebe pasovali do pozice obránců té jediné „správné“ progresivistické liberální demokracie, jejímž hlavním rysem je pravidlo, že demokratické je jenom to, co my (rozuměj „lepševici“) za demokratické vyhlásíme. Pokud někdo oponuje našim pravdám, toho náležitě onálepkujeme a následně ostrakizujeme, a to vše za mohutné podpory mainstreamových médií, která máme v rukách.

Lepševici nespadli z nebe. Jsou přirozeným výsledkem tzv. nepolitické politiky jejímž hlavním představitelem byl Václav Havel, k jehož vybranému odkazu (ne vše, co Havel kdy napsal nebo řekl, se dnes hodí) se lepševici nadšeně hlásí. Základním rysem Havlovy politiky, byl odpor k politickým stranám. Nic mu nebylo cizejší než jasně ideově vyprofilovaná strana s funkční organizační strukturou. Jeho ideálem bylo „jakési cosi“ (řečeno jeho slovy), zahalené do obecných frází, které davu předkládá jakási rada „moudrých“, což v jeho podání byla skupina intelektuálů a mnohdy pseudointelektuálů, která se rekrutovala z okruhu jeho přátel. Tato skupina je charakteristická tristními volebními výsledky jednotlivých uskupení, které tento okruh tvoří. Což samozřejmě není jejich chyba, ale chyba hloupých a nevzdělaných voličů.

Protože voliče nelze jen tak vyměnit, hledají se různé cesty, jak je ošálit. Jedním z kroků se stala přímá volba prezidenta. Prodat voličům jednoho člověka je jednodušší než ve sněmovních volbách prosadit stranu. Na začátku byla rezignace politiků na základní politickou povinnost, a to umět se dohodnout. A tak se poslanci a senátoři zbavili zodpovědnosti a tu přenesli na voliče a schválili přímou volbu. Ovšem výsledkem je, že stvořili politicky nezodpovědnou figuru, která má pravomoci umožňující buď škodit nebo nepřekážet, bez přímé odpovědnosti. Navíc lepševici ve své intelektuální pýše podcenili skutečnost, že se může objevit skutečná osobnost, která ve volbě zvítězí a nepůjde jim na ruku, a tak 2× vyhrál k jejich nelibosti Miloš Zeman a až na 3. pokus uspěli s Petrem Pavlem, prezidentem, který se v kampani k funkci důstojně promlčel, a hlavně se tvářil, aniž by cokoliv důležitého řekl.

Nyní ovšem zjišťují, že se neschopnost nedá marketingově překrýt a Pavel nevydrží navěky. Proto je třeba začít pracovat na novém modelu uspořádání, dokud ještě je nějaký vliv v médiích a zbytková politická (byť opoziční) moc. A tak přicházejí s vizí konstituční monarchie. Monarcha, to je přece ten základní bod, pevně ukotvený dědičnou mocí od Boha, neohrozitelný volebním cirkusem. Vlády přicházejí a odcházejí, ale panovník zůstává. A tak začíná plíživá indoktrinace, která má nás zbavit plevele masarykovského republikánství. A jde to pozvolna a postupně. Česká televize oslavuje šlechtictví v cyklu „Modrá krev“. Prezident jedná v Masarykově knihovně (chudák Masaryk) s Habsburkem, aby se následně nechal slyšet, že by mu návrat monarchie nevadil. Z tohoto pohledu dostává jeho náklonnost k Lichtenštejnům další rozměr. A v neposlední řadě TV stanice CNN Prima News přichází s cyklem návštěv královských měst (např. 24. 8. 2026 v pořadu Nový den, který byl věnován městu Stříbro), kde se reportér nepokrytě a manipulativně ptá občanů, jak by se jim líbila monarchie. Slovo dostane i JUDr. Zdeněk Prázdný, ředitel Českého královského institutu, což je nezisková organizace založená v roce 2023 za účelem propagace monarchismu. Pan ředitel nám zde vysvětluje, jak je konstituční monarchie nejlepší formou vládnutí, je apolitická, levná, ekonomicky nejefektivnější… zkrátka řečeno s klasikem –samá pozitiva a sociální jistoty. Na závěr se reportér sugestivně zeptá diváků, zda by to nebylo lepší. To vše je proloženo vybranými prohlášeními o morálce, čestnosti a noblese aristokracie.

Tak se na tu noblesu podívejme zblízka, aneb podle skutků poznáte je.  Např. Jiří Lobkowicz na Twitteru (X) 22. 9. 2022: „Pane Babiši, zatímco vaše rodina stále skákala po stromech, jedli banány a navzájem si čichali k zadku, rodina Czerninů téměř 10 století chránila tuto zemi před debily, jako jste vy.“ Inu noblesa sama.

A teď, jak si vedou panovnické rody v Evropě:

Evropské monarchie se obvykle prezentují jako symbol kontinuity, důstojnosti a národní jednoty. Ani panovnické rodiny se však po roce 1990 nevyhnuly finančním aférám, trestním kauzám, sexuálním skandálům ani veřejným rodinným konfliktům. Závažnost jednotlivých případů se výrazně liší: zatímco někde padly rozsudky za korupci, násilí nebo daňové trestné činy, jinde šlo především o morální selhání či nevhodné využívání královského postavení.

Španělsko: peníze, korupce a lov slonů

Největší dlouhodobé poškození pověsti utrpěla španělská královská rodina. Bývalý král Juan Carlos I., který byl po obnovení demokracie dlouho považován za jednu z nejrespektovanějších osobností země, se postupně stal symbolem neprůhledných finančních vztahů a luxusního životního stylu. Vyšetřovatelé se zabývali mimo jiné částkou 100 milionů dolarů, kterou v roce 2008 převedla Saúdská Arábie na účet spojený s Juanem Carlosem. Objevilo se podezření, že mohlo jít o provizi související se zakázkou na stavbu vysokorychlostní železnice do Mekky. Švýcarské vyšetřování bylo nakonec odloženo kvůli nedostatku důkazů. Bývalý král také dodatečně zaplatil španělským úřadům statisíce eur na daních, úrocích a sankcích. Silný odpor veřejnosti vyvolala rovněž jeho cesta na lov slonů do Botswany v roce 2012. Španělsko tehdy procházelo hlubokou hospodářskou krizí a mnoho obyvatel čelilo nezaměstnanosti a úsporným opatřením. Juan Carlos byl navíc čestným prezidentem španělské pobočky Světového fondu na ochranu přírody. Po odhalení cesty se veřejně omluvil. V roce 2014 abdikoval ve prospěch syna Filipa VI. a roku 2020 opustil Španělsko. Usadil se ve Spojených arabských emirátech, aby jeho finanční aféry dále nezatěžovaly současného panovníka. Ještě závažnější trestní důsledky měla kauza Nóos. Iñaki Urdangarin, manžel infantky Cristiny, využíval neziskovou organizaci k získávání předražených veřejných zakázek. Byl pravomocně odsouzen za zpronevěru, podvod a daňové trestné činy k více než 5 letům vězení. Cristina jako první členka novodobé španělské královské rodiny stanula před trestním soudem. Obžaloby byla zproštěna, ale nesla občanskoprávní finanční odpovědnost.

Velká Británie: princ Andrew a Jeffrey Epstein

Nejtěžší skandál britské královské rodiny se týká prince Andrewa, syna královny Alžběty II. Andrew udržoval kontakty s americkým finančníkem a odsouzeným sexuálním delikventem Jeffreym Epsteinem, a to i po jeho prvním odsouzení. Virginia Giuffreová tvrdila, že byla jako sedmnáctiletá obětí obchodování se ženami a byla přinucena k sexuálním stykům s princem Andrewem. Princ obvinění popíral. V roce 2022 však uzavřel mimosoudní dohodu, jejíž součástí byla nezveřejněná finanční částka. Dohoda neobsahovala přiznání viny. Andrew přišel o čestné vojenské funkce, královské patronáty a možnost veřejně používat oslovení „Jeho královská Výsost“. Jeho reputaci vážně poškodil také televizní rozhovor pro BBC z roku 2019, v němž nedokázal věrohodně vysvětlit své vztahy s Epsteinem. Britskou monarchii zasáhl už v 90. letech také veřejný rozpad manželství prince Charlese a princezny Diany. Zveřejnění jejich nevěr, intimních telefonických rozhovorů a Dianino televizní vystoupení způsobily hlubokou krizi důvěry. Po roce 2020 následoval konflikt prince Harryho a Meghan Markleové s královskou rodinou. Šlo však především o rodinnou a mediální aféru, nikoli o prokázanou trestnou činnost.

Norsko: násilná trestná činnost a obchodování s titulem

Nejzávažnější aktuální trestní kauza spojená s evropskou monarchií se odehrává v Norsku. Marius Borg Høiby, syn korunní princezny Mette-Marit z předchozího vztahu, byl v červnu 2026 prvoinstančně odsouzen ke čtyřem letům vězení. Soud jej uznal vinným ve 34 ze 40 bodů obžaloby, mimo jiné ze dvou znásilnění, domácího násilí, napadení a drogových deliktů. Proti rozsudku se odvolal. Høiby nemá královský titul ani místo v následnictví trůnu, vyrůstal však v bezprostředním prostředí následnické rodiny. Samotná korunní princezna Mette-Marit čelila kritice kvůli tomu, že se v letech 2011 až 2013 několikrát setkala s Jeffreym Epsteinem, tedy už po jeho prvním odsouzení. Později uvedla, že si jeho minulost neprověřila dostatečně a kontaktu lituje.

Jiný typ skandálu vyvolali princezna Märtha Louise a její manžel Durek Verrett, který se označuje za duchovního léčitele či šamana. Princezna byla kritizována za využívání královského titulu při podnikání v oblasti alternativní spirituality. V roce 2022 se vzdala oficiálních královských povinností a zavázala se, že titul nebude používat ke komerčním účelům. Kontroverze ale pokračovaly například kolem svatebního ginu, prodeje exkluzivních práv na svatbu a televizního dokumentu.

Belgie: králova utajovaná dcera

Belgický král Albert II. desítky let odmítal tvrzení, že je otcem výtvarnice Delphine Boëlové, která se narodila z jeho dlouhodobého mimomanželského vztahu. Po vleklém soudním sporu a testu DNA v roce 2020 otcovství uznal. Delphine následně získala titul belgické princezny a stejná dědická práva jako ostatní královy děti. Skandál spočíval především v dlouholetém zapírání otcovství a ve skutečnosti, že Albert využíval své panovnické imunity k oddalování soudního řízení.

Kontroverze opakovaně vyvolával také princ Laurent, mladší bratr současného krále Filipa. Kritizován byl za neprůhledné výdaje, zahraniční kontakty bez souhlasu vlády a nevhodné využívání svého veřejného postavení. Belgický parlament mu kvůli tomu dočasně snížil státní apanáž.

Nizozemsko: královská rodina během pandemie

Nizozemský král Willem-Alexander s manželkou Máximou odletěli v říjnu 2020 na dovolenou do své vily v Řecku právě v době, kdy vláda vyzývala občany, aby kvůli šíření covidu necestovali. Po bouřlivé kritice se rodina předčasně vrátila a král se veřejně omluvil. Kritiku vyvolaly také vysoké náklady na zabezpečení řecké vily a oslava osmnáctých narozenin korunní princezny Amálie, které se během pandemických omezení zúčastnilo 21 hostů.

V 90. letech způsobila politický problém Mabel Wisse Smitová, budoucí manželka prince Frisa. Před vládou zatajila skutečný rozsah svých kontaktů s narkobaronem Klaasem Bruinsmou. Vláda proto nepožádala parlament o souhlas se sňatkem a Friso přišel o místo v následnické linii.

Lucembursko: atmosféra strachu na velkovévodském dvoře

Lucemburská vláda nechala v roce 2019 prověřit fungování velkovévodského dvora. Takzvaná Waringova zpráva následně popsala nedostatečně průhledné hospodaření, chaotické personální řízení a mimořádně vysokou fluktuaci zaměstnanců. V letech 2014 až 2019 odešlo nebo bylo propuštěno 51 ze 110 pracovníků. Kritika byla spojována především s velkovévodkyní Marií Teresou a údajnou atmosférou strachu na pracovišti. Zpráva vedla k reorganizaci dvora, nikoliv k trestnímu stíhání velkovévodkyně.

Ústavní krizi vyvolal v roce 2008 také velkovévoda Henri, když odmítl schválit zákon o eutanazii přijatý parlamentem. Parlament následně změnil ústavu a odebral panovníkovi pravomoc schvalovat zákony. Od té doby je velkovévoda pouze vyhlašuje.

Monako, Švédsko a Dánsko

Monacký kníže Albert II. po testech DNA uznal dvě děti narozené mimo manželství. Jazmin Grace Grimaldiová ani Alexandre Grimaldi nemají právo na trůn, mají však dědická práva k soukromému majetku svého otce. Monackou monarchii zároveň dlouhodobě provázejí otázky kolem propojení knížecího dvora, státní správy a mimořádně lukrativního realitního podnikání.

Ve Švédsku vyvolala v roce 2010 rozruch kniha, která králi Karlu XVI. Gustavovi připisovala mimomanželské vztahy a návštěvy sexuálních klubů. Publikace byla z velké části založena na anonymních svědectvích a tvrzení nebyla soudně prokázána. Králova nejednoznačná reakce ale jeho autoritu poškodila.

Dánská monarchie čelila spíše veřejným rodinným konfliktům. Manžel královny Markéty II., princ Henrik, opakovaně protestoval proti tomu, že nemá titul krále a není postaven na roveň své manželce. V roce 2022 pak královna odebrala čtyřem dětem svého mladšího syna Joachima tituly prince a princezny. Joachim veřejně prohlásil, že rodina byla rozhodnutím zaskočena a že byly poškozeny jeho děti.

Monarchie mezi tradicí a odpovědností

Skandály po roce 1990 ukazují, že veřejnost už není ochotna poskytovat panovnickým rodinám automatickou ochranu před kontrolou médií, soudů a daňových orgánů. Nejzávažnějšími případy zůstávají korupční kauza Iñakiho Urdangarina, vztahy prince Andrewa s Jeffreym Epsteinem, neprůhledné finance Juana Carlose a násilná trestná činnost Mariuse Borg Høibyho. Zatímco soukromé nevěry nebo rodinné hádky monarchii většinou pouze krátkodobě poškodí, finanční neprůhlednost, zneužívání titulu a podezření na privilegované zacházení zasahují samotný základ její legitimity.

Krásná přehlídka morální čistoty a mravních hodnot, hodná následování. Nákladnost panovnických dvorů by si zasloužila samostatnou kapitolu. Ale to nejsou témata, která by lepševiky trápila, oni mají jediný cíl. Své lepševictví institucionalizovat a schovat ho pod pláštík panovnického majestátu a šlechtických privilegií. Oni si přece zaslouží být rovnější. Rovnost je pro plebs.