Východ Demokratické republiky Kongo čelí nejhorší epidemii eboly ve své historii. Přesto se v dolech dál těží zlato.
Pro tisíce lidí v zemi není otázkou, zda je práce nebezpečná, ale zda si dnes vydělají na jídlo a nájem. Právě pohyb horníků mezi doly, vesnicemi a obchodními centry však současně komplikuje snahu epidemii zastavit.V dole Iga-Barrière v provincii Ituri lidé dál sestupují do jam a hledají zlato. Někteří jsou vnitřně vysídlení lidé, kteří předtím uprchli před válkou, jiní přišli z okolních vesnic. Vydělají si často jen několik dolarů denně. Právě zde se střetávají dvě krize, které se navzájem posilují. Lidé potřebují pracovat, a proto se pohybují mezi těžebními místy, vesnicemi a městy. Z pohledu epidemiologů je ale taková mobilita noční můrou. Čím více se lidé přesouvají, tím obtížnější je zjistit, s kým přišli do kontaktu, a izolovat případné nakažené.
Ebola navíc tentokrát není jediným problémem. Východ Konga je už desetiletí oblastí ozbrojených konfliktů, vysídlení a extrémní chudoby. Lidé, kteří uprchli před násilím, často nemají jiný zdroj příjmu než právě drobnou těžbu. Požadovat po nich, aby jednoduše zůstali doma, proto není příliš realistické. Pro ně totiž „zůstat doma“ často znamená zůstat bez jídla.A právě zlato je v této části Afriky mnohem víc než obyčejná komodita. Přibližně dva miliony lidí v Kongu pracují v řemeslné a drobné těžbě. Kromě zlata se těží například koltan, cín a wolfram – suroviny, které mají význam pro globální průmysl. Těžba je současně jedním z hlavních zdrojů obživy místního obyvatelstva, ale také jedním z faktorů, které po desetiletí živí ozbrojené konflikty a pašerácké sítě.
Epidemie přitom postupuje mimořádně rychle. Podle Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí evidovalo Kongo k 20. srpnu 5 290 potvrzených případů a 2 516 úmrtí. Nejhůře postižená zůstává právě Ituri. Světová zdravotnická organizace už v srpnu označila současnou epidemii za největší výskyt eboly, jaký byl v Kongu zaznamenán. Způsobuje ji virus Bundibugyo, pro který v současnosti neexistuje schválená vakcína ani specifická léčba.Je přitom příznačné, že epidemie podle WHO začala právě v Mongbwalu, významné těžební oblasti s vysokou mírou pohybu obyvatel. Odtud se nákaza šířila dál, mimo jiné směrem k Bunii a dalším populačním centrům.
Na těžebních místech je přitom jen obtížně možné zavést hygienická opatření, která jsou běžná v nemocnicích nebo městech. Horníci pracují v těsných skupinách, používají společné nástroje a pohybují se v prostředí, kde je často problémem i přístup k čisté vodě. Navíc se nacházejí v odlehlých oblastech, kam se zdravotníci dostávají jen obtížně. Zásadní problém celé epidemie je ten, že zdravotní systém se snaží nemocné dostat k léčbě, ale v mnoha částech Konga jsou lidé příliš daleko od míst, kde jim může být skutečně poskytnuta.Kongo se tak ocitá v začarovaném kruhu. Válka vyhání lidi z domovů. Chudoba je žene do dolů. Těžba je nutí cestovat. Pohyb obyvatel způsobuje šíření eboly prohlubuje humanitární krizi.A zlato se kope dál. Ne proto, že by lidé riziko neviděli. Ale proto, že si nemohou dovolit přestat.