Má estetický prožitek nějakou společnou strukturu, kterou lze pozorovat v mozkové aktivitě?
Vědci Deniz Vatansever, Emmanuel A. Stamatakis a Xinyu Liang se zabývali otázkou, jak lidský mozek vytváří pocit krásy při vnímání uměleckých děl. Výchozím problémem je zdánlivý rozpor mezi tím, že estetické hodnocení působí velmi subjektivně, a skutečností, že lidé se často překvapivě shodují v tom, která umělecká díla považují za krásná. Autoři se proto snažili zjistit, zda má estetický prožitek nějakou společnou strukturu, kterou lze pozorovat v mozkové aktivitě.
Dvě dimenze estetického prožitku
Výzkumu se zúčastnilo 34 lidí, kteří v magnetické rezonanci o síle 7 tesla sledovali 96 tradičních čínských akvarelových maleb. Po skončení experimentu účastníci hodnotili, jak na ně jednotlivé obrazy působily. Výzkumníci přitom nepoužili pouze jednoduché průměry hodnocení, ale aplikovali takzvané algoritmy kolaborativního filtrování, podobné těm, které využívají například Netflix nebo Spotify k odhalování společných vzorců v preferencích uživatelů.
Analýza ukázala, že estetický prožitek lze rozdělit do dvou základních dimenzí. První souvisí s tím, co obraz znázorňuje – například zda jde o krajinu, postavu nebo nějaký objekt. Druhá souvisí s tím, nakolik se člověku obraz líbí, tedy s jeho emocionální či hedonickou hodnotou. Mozek přitom tyto dvě dimenze zpracovává do značné míry odděleně.
Krása a potěšení
Informace o obsahu obrazu jsou zpracovávány především v běžných vizuálních oblastech mozku, které nám umožňují rozpoznávat například tváře, objekty nebo krajiny. Naproti tomu hodnocení toho, zda nám obraz přináší potěšení, souvisí s hlubšími oblastmi mozku spojenými se systémem odměny. Autoři proto docházejí k závěru, že mozek při hodnocení krásy používá mechanismy podobné těm, které využívá při hodnocení jiných příjemných věcí, například jídla nebo finanční odměny.
Jak mozek interpretuje estetické rámce?
Důležitým zjištěním je také role zkušenosti a vzdělání v oblasti výtvarného umění. Síla, s jakou mozek tyto dvě estetické dimenze reprezentuje, se lišila podle toho, jaké měli účastníci zkušenosti s vizuálním uměním. Rozdíl se projevil zejména v takzvané default mode network, tedy síti mozkových oblastí spojovaných s představivostí, vědomím, sebereflexí a vytvářením významu. Výsledky tak naznačují, že umělecké vzdělání není pouze otázkou získání znalostí o umění, ale může skutečně měnit způsob, jakým mozek estetický prožitek vytváří.
Toto zjištění má podle autorů širší význam. Pokud lze estetickou zkušenost do určité míry měřit a pokud ji lze tréninkem ovlivňovat, pak výtvarné vzdělávání není pouze formou kulturního obohacení. Může měnit způsob, jakým člověk propojuje vnímání, emoce a vytváření významu. Výzkum zároveň může pomoci lépe pochopit využití umění v terapii, například u deprese, traumatu nebo demence, kde se již dnes používají různé formy arteterapie.
Krása v době AI generování
Autoři nakonec upozorňují na další důvod, proč je výzkum krásy relevantní právě dnes. V době, kdy stále větší množství obrazů vzniká prostřednictvím algoritmů a umělé inteligence, je podle nich důležité rozumět tomu, co vlastně lidský mozek považuje za krásné. Jejich hlavní závěr proto spočívá v odmítnutí představy, že krása je pouze zcela individuální a subjektivní záležitostí. Výzkum podle nich ukazuje, že estetické hodnocení má v mozku určitou společnou strukturu, která je výsledkem jak lidské evoluce, tak individuální zkušenosti a učení.
Zjednodušeně řečeno: když se díváme na umělecké dílo, mozek současně řeší dvě různé otázky – „Co vidím?“ a „Jak moc se mi to líbí?“. Tyto procesy jsou do značné míry oddělené, ale společně vytvářejí náš estetický prožitek. Zkušenost s uměním navíc může změnit způsob, jakým jsou tyto procesy v mozku organizovány.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.