Seriál historika Jiřího Malínského sleduje křehkou cestu meziválečného Rakouska od vzniku demokratické republiky přes austrofašistický stavovský stát až k nacistickému anšlusu.
Poválečná kocovina
Byly-li události 28. října 1918 dnem českého a slovenského emancipačního dovršení, v rakouském případě byla situace složitější a v mnohém opačná. Ze středoevropské velmoci, ať už Kakánie chátrala jakkoliv, zbyl opravdu nepatrný zbytek. Vznikly nové státy (Polsko, Československo, první náznaky ukrajinské státnosti, Maďarsko a Jugoslávie) a řada území podunajské monarchie připadla již existujícím sousedním státům (Itálie, Rumunsko). Emancipační úsilí hned několika národů bylo završeno dosažením výchozích cílů Mladé Evropy první poloviny předminulého století. Současný zánik Německého císařství a Osmanské říše zásadním způsobem změnil spolu s proměnami Ruského carství situaci nejen v této většinové části Evropy, ale i ve většině tehdejšího světa.
Pomyslné pupeční šňůry spojující nový stát jak s předlitavskou, tak se zalitavskou součástí habsburskolotrinského soustátí, povolovaly jen znenáhla. Německočeská rezistence na podzim 1918, nejistota o budoucím rázu obou nově vzniklých republik a ideové vzkříšení snu o obnově velkoněmeckého sjednocení pochopitelně narážely na české představy a s dohodovými mocnostmi projednávané variantní koncepty českého (československého) exilu jež, se utvářely jak během první světové války, tak na poválečných versailleských mírových jednáních. Nová podoba dějinně nové spolkové podunajské republiky se tak ve veřejném povědomí konstituovala v letech 1918/20–1922. Spolu s tím se tvořily i prvky nové státnosti a veřejné správy náhle scvrklé „zbytkové“ země.
„Krátké“ evropské dvacáté století se rodilo právě tak bolestně, jak na počátku devadesátých let minulého století odcházelo. Náš jižní soused přes svůj mocenský i hospodářský pokles neztrácel nic na svém strategickém významu ani za těchto okolností. Přeshraniční spojení fungovala i nadále a to nejenom prostřednictvím německočeských a austroněmeckých propojení. V obou Rakousích – Horních a zejména v Dolních a ve Vídni, která se nově stala další spolkovou zemí – žily desetitisíce Čechů a Slováků zvyklých pohybovat se po obou stranách náhle nově vznikající hranice. Slavkovský formát tuto blízkost dokládá konec konců i v naší současnosti.
Pád Ústředních mocností a vliv zejména druhé březnové (únorové), ale i třetí listopadové (říjnové) ruské revoluce byl nechtěnou spolusudičkou i první Rakouské republiky. Strohou determinantou jejího utváření byl také drtivý tlak Čtyř(pěti) dohody doslova zakazující sjednocení Vídně a Berlína; mírová smlouva v Saint Germain-en Laye (podepsána 10. září 1919) tak byla pro republikánský stát další katastrofou (do r. 1918 kontrolovalo podunajské soustátí např. 2113 kilometrů východního jaderského pobřeží). Zmizelo zázemí českých, ale i slovenské země i Polska a západní Ukrajiny a zahraničím se stala také celá východolitavská část mocnářství. Přišel čas sňatku z rozumu – zakladatelské dočasné robustní koalice křesťanských sociálů a austroněmeckých sociálních demokratů (o novém rakouském národě lze mluvit zhruba od přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století).
Privilegované vrstvy zašlé monarchie byly otřeseny, současně však strádalo i venkovské obyvatelstvo a početné dělnictvo i řemeslnictvo. Zcela jisté nebyly ani pozice sociálních demokratů; Komunistická strana Rakouska patřila mezi nejstarší členy vznikající Komunistické (Třetí) Internacionály a značný ohlas měla i Dvaapůltá Internacionála, do níž patřil Marxův žák částečně také Vídeňan Karl Kautsky (1854–1938). Současně existovalo silné vnitřní pnutí mezi rudou Vídní (sociální demokraty tu volilo až 70 % obyvatel) a konzervativně orientovanými ostatními spolkovými zeměmi. A to všechno ve státě, který vlastně v ovzduší všeobecné rezignace a rozkladu téměř nikdo nechtěl.
Základy meziválečné demokracie
Dne 1. října 1920 byl schválen Spolkový ústavní zákon, který deklaroval republikánský a demokratický ráz nového státu při ponechání některých kulturních vazeb k předcházejícímu habsburskému období; další konstitutivní, správní a legislativní práce pokračovaly v tomto duchu i po rozpadu první vládní koalice v červnu 1920; současně byl schválen tzv. habsburský zákon. Zákonodárná moc byla svěřena Národní radě (Nationalrat); druhou komorou parlamentu byla Spolková rada (Bundesrat) složená ze zástupců delegovaných zemskými sněmy; svěřené delegované silné pravomoci byly vyvažovány posílenou exekutivou. Spolkový prezident byl volen Spolkovým shromážděním (Bundesversammlung). R. 1929 došlo k reorganizaci ústavního systému rakouské První republiky. Mezi přední zakladatelské osobnosti země patřili sociální demokraté Karl Renner (1870–1950) a Otto Bauer (1883–1938) a dále křesťanský sociál Ignaz (Hynek) Seipel (1876–1932).
Rdousivým prvkem meziválečné rakouské ekonomiky se stal zánik dosavadní vnitřní redistribuce vytvořených statků, ale také vysoké válečné ztráty a nesplacené – a nesplatitelné – válečné půjčky, které monarchii upisovala majetná část obyvatelstva, i reparace. Nedostatky v zásobování (přechod z válečné na mírovou ekonomiku) byly proto pro zemi tím tíživější. 16. prosince 1921 byla podepsána lánská dohoda o pomoci našemu jižnímu sousedu, r. 1922 byla Vídni poskytnuta půjčka Společnosti národů. Zpětnou vazbou byla zvýšená zahraniční kontrola rakouských veřejných financí a oslabení financování výhodných veřejných investičních akcí. Jestliže v československém případě byla úroveň roku 1913 překročena alespoň v posledních letech „horké“ konjuktury na konci dvacátých let, pro Vídeň podobný ukazatel zůstal trvale nedosažitelnou metou. V zahraničním obchodě bylo nejsilnějším partnerem Německo (15 %) a Československo (13,5 %).
Obnova velkoněmeckého řešení (anšlusu) a překonání stavu z r. 1866 bylo cílem liberálního hnutí, ale zahrnoval je i Bauerův linecký program SDAP (1926, Sozialdemokratische Arbeiterpartei). Tehdejším Rakušanům se jevil jako jediná funkční možnost překonání poválečného rozvratu a strategický potenciál tu byl také shledáván Berlínem (kořeny těchto kroků sahaly až k revolučnímu Frankfurtskému parlamentu z let 1848–1849). Stoupající hospodářská závislost Vídně na Společnosti národů přiměla Seipelův první kabinet k vyloučení spojení s Berlínem. Vídeň tak nabyla rázu neutrálního státu; to nakonec akceptoval i Seipelův koaliční partner Velkoněmecká lidová strana (Großdeutsche Volkspartei, GDVP); roku 1933 splynula s rakouskou NSDAP.
Základní politické orientace rakouské první republiky tvořily čtyři směry: austromarxistický sociálně demokratický, křesťanský (klerikální, dobově křesťanskosociální), nacionalistický a stopový radikálně levicový komunistický. Sociálně demokratický směr navazoval na odkaz zakladatele strany pražského rodáka dr. Viktora Adlera (1852–1918) a v meziválečném období ho ztělesňovali spíše oportunní rodem Jihomoravan dr. Karl Renner (1870–1950) a radikál dr. Otto Bauer (1883–1938), křesťanský zakladatel křesťanskosociální strany a dlouholetý vídeňský starosta dr. Karl Lueger (1844–1910) a Ignaz Seipel, jehož volební program byl směsí klerikálních a antisemitských (protižidovských) postojů. Nacionální (šovinistický) proud vyjadřovala již zmíněná Velkoněmecká lidová strana. Patřila do něj i zatím nepočetná rakouská NSDAP. I tady byl propojujícím dominantním znakem radikální antijudaismus (antisemitismus).
Vedoucí politické síly
Ve volbách se jako vítězné strany střídali socialisté (1919 a 1930) a klerikálové (1920, 1923 a 1927); získávali kolem 35–43 % hlasů. Koaličními partnery klerikálů při pominutí počátečních Rennerových kabinetů byli nejčastěji slábnoucí velkoněmci (20–7 %, pak součást různých volebních spojení typu agrárního Landbundu). Volební výsledky komunistů se pohybovaly pod 1 %. Největším úspěchem startovacích Rennerových kabinetů bylo zabránění občanské válce.
Ideové a programatické rozdíly mezi koaličními partnery byly ovšem až propastné. Např. ve školské (vzdělávací) otázce r. 1926 se v Lineckém programu (schválen 3. listopadu 1926) výslovně uvádělo: „Pouze školené, disciplinované a třídně uvědomělé dělnictvo může být garantem uskutečnění demokracie.“ Zesvětštění (aklerikalizace) školství předpokládalo zrušení výuky náboženství a spělo k důsledné odluce státu a církve. Program navazoval na svého hainfeldského předchůdce (1889) a materializoval základní cíle austromarxismu. Naopak klerikální program, schválený 29. listopadu 1926, proklamoval konfesní školství a dále hlásal: „Tam, kde není tento cíl splněn, trvá strana na uznání předmětu náboženství jako povinného vyučovacího předmětu.“
Obdobné rozdíly se rýsovaly i v branných agendách. Byly základním prvkem při ustavování republikánského státního zřízení; vedle toho socialisté na přelomu let 1923–1924 založili Republikanischer Schutzbund, který v době svého největšího rozmachu čítal na 80 000 členů; byl protiváhou pravicového Heimwehru. Paramilitárních organizací existovalo více; byly nepřímým důsledkem versailleských mírových ustanovení (ve výmarském Německu to byl např. Stahlhelm), jež rakouské republice striktně ukládala horní hranici maximálně 30 000 vojáků její armády. Přesto tyto i další rozdíly nezakládaly fatální konec rakouské meziválečné demokracie a ponechávaly prostor pro demokratický dialog a jednání o hledání a nacházení oboustranně přijatelných závěrů a řešení. (O to více vyniká v československém případě přímý přínos a věcný vklad Masarykovy osobnosti zejména na počátku dvacátých let minulého století.)