Ekonom Vladimír Kolman píše o tom, že dluh může být motorem prosperity i cestou do pasti — rozhoduje, kolik si stát půjčí a zda peníze promění v investice pro budoucnost.
Hlavou se mi už pár dní honí situace kolem státního rozpočtu na příštím rok, zejména jeho schodek ve výši 389 miliard korun. Jsem ekonom a v ekonomii většinou absolutní čísla moc neříkají. Ale pokud to vztáhneme k hrubému domácímu produktu, tak to dává 4,2 %, a to už je moc. Pro přijetí eura se udává limit schodku jenom 3 %. A tato 3 %, která byla stanovena před čtvrt stoletím nebyla propočítána jen tak ze vzduchu, ale stanovili ji experti ještě v dobách, kdy v Bruselu pracovali skuteční odborníci. Nikoliv zelená mafie, která Green Dealem a jiným byrokratickými akty decimuje za nekompetentního přihlížení gynekoložky von der Leyenové evropský průmysl. Ta tři procenta byla podložena důkladnými ekonomickými analýzami a představují hranici, za kterou by už rozpočtový schodek nemusel být dlouhodobě udržitelný.
Vzhledem k tomu, že se současná vláda neodváží navýšit daňové příjmy, ačkoliv sektorovým zdaněním bank a obchodních řetězců by bylo možné získat další desítky miliard rozpočtových zdrojů, jediným možným zdrojem k pokrytí rozpočtového schodku je růst státního dluhu.
Co se týče státního dluhu, každé politické spektrum se pohybuje mezi požadavkem na jednoznačně vyrovnaný rozpočet (a tudíž žádné dluhy) a ze všech stran nataženýma rukama, které požadují co nejvíce peněz. Co se týče natažených rukou, pak lze hovořit o často zmiňovaných černých dírách schopných pohltit jakékoliv částky. Do povědomí ekonomické veřejnosti vstoupila tato situace jako „teorie šatníku paní Machlupové“. Její autor, rakouský ekonom Fritz Machlup, poznamenal, že schopnost státních institucí utratit neomezené prostředky je stejná jako schopnost jeho manželky utratit neomezené množství peněz za nové šaty.
Druhým extrémem je přístup „jen žádné dluhy“ a pokud možno co nejmenší rozpočet. S tímto názorem se lze nezřídka setkat i dnes. Nejlepší argument proti tomuto přístupu jsem nedávno slyšel od profesora Jana Švejnara, který je bezpochyby jedním z našich nejlepších ekonomů. Ten ve svém rozhovoru pro Český rozhlas plus uvedl, že bez státního dluhu by se Spojené státy nikdy nestaly nejvyspělejší zemí světa, neměly by rozvinutou infrastrukturu, ani by nevyhrály obě světové války. A ani ostatní vyspělé země dneska nemůžou bez státního dluhu fungovat.
V návaznosti na výše uvedené bych tedy chtěl vyjádřit svůj názor na věc. S dluhem nebo úvěrem je to jako s ohněm. Je to dobrý sluha, ale zlý pán. Úvěr by měl obecně být nasazován tam, kde je dobrý nápad nebo naléhavá potřeba, na jejichž uskutečnění nestačí vlastní prostředky. Nikdy by neměla být z úvěru financována spotřeba ve formě volebních dárečků a jakékoliv líbivé akce. V této souvislosti lze říci, že současný návrh rozpočtu není zrovna orientován na spotřebu, jakkoliv to tvrdí opozice. Růst starobních důchodů o 300 Kč v příštím roce není zrovna výživný a ani zkrácení doby vyplácení podpory v nezaměstnanosti rozhodně není projevem přehnaného sociálního cítění.
Na druhé straně – i rozmáchlé výdaje na investice přesahující možnosti dodavatelů mohou vést ke vzniku dlouhodobě nedokončených investic. Ty nic nepřinášejí a vynaložené prostředky jsou umrtvené a zatížené úroky. Mám s tím zkušenosti z dob, kdy jsem pracoval v komerčním bankovnictví.
Pokud zadluženost přesáhne určitou kritickou úroveň, začne dluh žít svým vlastním životem. Dlužník nejenom že už není schopen plnit splátky dluhu, ale dříve nebo později přestane platit i úroky, které mohou v důsledku sankčních úroků a úroků z úroků dosáhnout astronomických částek. Tohle platí jak pro fyzické osoby, tak firmy a stejně tak i pro státy.
Z výše uvedených důvodů bych se vrátil k tomu, co jsem napsal v úvodu. Schodek státního rozpočtu by neměl přesáhnout 3 % HDP, což když to přepočtu do miliard tak by to mělo být nejvýš někde kolem 280 mld. Kč. Ještě bych se chtěl vyjádřit k častým prohlášením pravicových politiků, že necháváme našim dětem a vnukům dnešní dluhy. To je jenom část pravdy. Oni také zdědí to, co se za tyto dluhy pořídilo. Výkonnější ekonomiku a dále mnohem rozvinutější infrastrukturu.