Podpora 50 zemí pro příměří na Ukrajině odhaluje nejen omezený globální vliv Evropy a hlubší proměnu světového řádu, v němž válka přináší různým aktérům rozdílné ztráty i zisky, píše Jiří Málek.

O čem je řeč? V průběhu letošního valného shromáždění OSN se padesát států a jedna nadstátní organizace dohodly na formulaci deklarace, která vyzývala Ruskou federaci k příměří ve válce na Ukrajině. Ti, co stáli za touto výzvou byli především z Evropy. Vedle všech [sic!] členů EU to byly další evropské státy – Velká Británie, Norsko, Lichtenštejnsko, San Marino, Island, Moldavsko. Dále státy, zájemci o členství v EU ze západního Balkánu, kromě Srbska. Z Kavkazu to byla jen Gruzie. Z Blízkého východu to byl jen Izrael(!). Za deklaraci se postavily i „naši“ tradiční spojenci z Asie a Pacifiku – Japonsko, Jižní Korea, Austrálie a Nový Zéland. Z Ameriky to byla pouze Kanada a Kostarika. Z Afriky nikdo! Specifický postoj bylo možné očekávat ze strany USA, jako mediátor mezi RF a Ukrajinou je vcelku pochopitelné, že jejich podpis chyběl. Takže shrnuto a podtrženo, z devíti tzv. jaderných mocností se za deklaraci jednoznačně postavily tři z nich. Z organizace G20 je to osm států. Podpisy reprezentují okolo 750 milionů světové populace. Z jednoho úhlu pohledu tato skupina volající po vyhlášení příměří není nijak malá a zanedbatelná. Z opačného vidění to zdaleka není ani výrazná část ze států světa, dnes má OSN 191 členských států. Ze světové populace to není ani 10 % a také teritoriální rozmístění „signatářů“ je také velmi nerovnoměrné.

O čem podpis na deklaraci vypovídá?

Co ovšem je nutno si uvědomit, že jednak samotný podpis deklarace vypovídá jen málo o tom, jak který konkrétní stát se staví k reálné podpoře bojující strany (v tomto případě jde v podstatě jen o Ukrajinu). Jak a zda vůbec poskytuje materiální, finanční, vojenskou či jinou podporu. Postoj EU je pro nás jednoznačný, stejně tak jako některých dalších států, ale není jasné, zda by čtenáři byli schopni něco více říci o podpoře dalších signatářů. Jde o plnohodnotnou podporu Ukrajiny nebo „jen“ o minimalizaci vlastních ztrát a nemíchání se do konfliktu, který se jejich země vlastně týká jen málo?

Je také otázkou, zda ona „padesátka“ je maximum toho, co mohla EU-diplomacie dosáhnout nebo to odráží její malou efektivitu a reálnou váhu ve světové diplomacii. Nebo snad jsme nechtěli, aby do našeho exkluzivního spolku se připojovaly další subjekty, které zrovna v „naší“ Evropě moc nemusíme. Nejspíše to ale byl krok, u kterého se, kromě okamžitého propagandistického krátkodobého účinku se žádným dlouhodobějším dopadem nepočítalo. Takto to vypadá viděno zvenku.

Diskuse o probíhajícím střetu je mnohovrstevnatá, bohužel mnohá naše média, možná, aby ve čtenářích nevyvolávala pochybnosti a „zbytečné“ otázky, se soustřeďuje na nepřehlédnutelné a snadno pochopitelné aspekty válečného střetu (s jejich tragikou, emocionálním nábojem a vlivem na city příjemců informací).  Sleduje se to, co je „propagandisticky“ cenné, ale další rozporné, ale podstatné složky tohoto střetu a jeho fundamentální dopady do životů jednotlivců, sociálních skupin, národních společností i nadnárodních struktur se moc nezdůrazňují. Mnohdy je to taková prvoplánová (ne moc efektivní) propaganda.

Co říká AI?

Pokusme se zeptat vševědoucí AI, na některé objektivně existující otázky, které zdaleka tak frekventované nejsou. Například: kdo vítězí na Ukrajině? AI uvádí, že jde o to, jak se na tuto otázku díváme, ale jednoznačného „vítěze“ střetu (zatím) označit nejde. Co již vyjádřit jde daleko lépe, je to, jaký dopad má tento vojenský střet na „nezúčastněné“. Tam se už státy, které z toho profitují rýsují daleko jasněji. Zde je citát: „Z ekonomického a geopolitického hlediska profitují spíše nezúčastněné velmoci. Čína získala v Rusku vysoce závislého partnera a přístup k levným surovinám. USA a západní zbrojní průmysl výrazně modernizovaly své obranné kapacity a posílily soudržnost Aliance, i když za cenu vysokých finančních výdajů.“

Tyto výdaje jsou ovšem hrazeny asymetricky, platí hlavně EU (a to i za zbraně od USA). Ale ani další státy netratí. Indie získává výhodněji klíčové suroviny z Ruska než v době míru. Severní Korea (KLDR) se ze světového párii stala docela důležitou součástí geopolitického rozložení sil. Státy, které mají možnost se „přiživit“ na sankcích a na jejich obcházení nezahálí a snaží se něco pro sebe získat, ať již to jsou příkladmo Arménie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Turecko a další. Některé se „díky“ této válce vyšvihly na regionální neopomenutelné hráče, třeba Turecko, ale i Saúdská Arábie, Pákistán nebo stále více se emancipující státy střední Asie. V tomto ani Indie nezůstává pozadu. Lépe na tom jsou i ty, které mají volnější přístup na dříve dosti nedostupné trhy, což jim přináší dodatečné zisky. Nepřehlédnutelná je africká politika ČLR. Na druhou stranu je třeba se zmínit o „porážených“ válkou na Ukrajině. Nebudeme nyní hovořit o státech přímo zapojených do konfliktu. Z tzv. třetích stran jsou to především ta teritoria, která jsou existenčně závislá na dodávkách klíčových potravinářských produktů, dále pak na dodávaných energiích či některých produktů chemického průmyslu jako jsou například hnojiva z válečného teritoria nebo ve spojením s ním. Mnohé státy nemají reálnou možnost nákupu jinde (z cenových, ale i logistických a dalších důvodů) a hrozí jim i sociálně ekonomické otřesy s možným dopadem i na Evropu. Samostatnou kapitolou je stav světové energetiky a zajištění energií v době, kdy vedle vlivu ukrajinské války se problémy propojily s válkou v Zálivu, doutnajícím celým Středním východem, kde na různých místech vyskakují menší nebo nebezpečnější válečné požáry, kde dopravní trasy jsou „pod palbou“ různých hráčů s velmi nejasnými cíli. Přidáme-li k tomu (letošní) projevy klimatických změn v Evropě, pak takový mix se dá ustát jen velmi obtížně. Jedno je ale viditelné, Evropa i v tomto jen čeká, jaká rána osudu ji potká, válka neválka. Že při tom se potichu potápí někdejší vlajková loď její EU-politiky – zelený kapitalismus pod názvem Green Deal, což je další logické vyústění celé multikrize.

Válka jako zdroj zisku

Zdá se, že pro nezanedbatelnou část obyvatel planety tato válka nepřináší nic dobrého, ale pro určitou skupinu jak států, tak kapitálu je to dobrý ziskový zdroj, který je škoda bez náhrady likvidovat. Z hlediska kapitalistické ekonomiky by bylo škoda si uzavírat ventil zisků. Je třeba ovšem pohlídat, aby konflikt se nevymkl z „bezpečných“ mezí. Mnoho lidí si neuvědomuje, jak podstatně se v posledních deseti letech změnila geopolitická situace. Jak se rozplynul unipolární (přehledný a čitelný) svět! Místo toho vznikají, sílí a slábnou různá uskupení bojující o dvé místo v tomto „novém“ světě. Kde jsou časy globalizace kdy, jak psal T. L Friedman, „svět byl plochý“. Kdy se zdálo, že máme „jeden“ svět, který se sice skládá z mnoha dalších světů, ale v podstatě směřuje k jednomu cíli a otvírá se všem. Byla taková krásná idyla vítězného liberalismu. Všichni vpřed k vysněnému světu pod praporem liberální demokracie! Uvedený autor píše: „Lidé, kteří jsou se světem propojeni, vystaveni působení rozdílných kultur a mají před sebou nejrůznější vyhlídky, s největší pravděpodobností v sobě rozvinou imaginaci vedoucí k 9. listopadu (pád Berlínské zdi). Lidé s pocitem vydělení, pro něž je osobní svoboda a sebeuplatnění jen utopií, v sobě s mnohem větší pravděpodobností rozvinou imaginaci vedoucí k 11. září.“ Jaká imaginace dnes převládá?

Jiné války jako by ani nebyly.

Svět není plochý a není jen Evropa

Na závěr jedna otázka. Od počátku tohoto století, která z válek byla nejhorší? Bylo by zajímavé zjistit, kolik čtenářů ví, že existovala tzv. „druhá konžská válka“. Probíhala na přelomu století (1998-2003) a přinesla okolo pěti milionu obětí. Bylo to nejvíce od 2. světové války a tyto oběti byly z bojů i z hladomoru či totálního rozvalu zdravotnictví a z toho vyplývajících úmrtí na choroby jinak zvládnutelné. Je následována válkou v Tigray (Etiopii), která byla nedávno (2020-2022). Ta měla „jen“ půl milionu obětí. Jedna z nejkrvavějších, a přitom nejméně medializovaných válek; obrovské ztráty na civilistech kvůli blokádám a hladomoru. Vojenské střety v Sýrii, která trvaly více než deset let, se v počtu lidských obětí hlásí o druhé až třetí místo. Tam to mělo charakter občanské války. Ve státě bylo vysídleno na 12 milionů obyvatel a zůstalo zdevastované území. Teprve za nimi je v přehledu válka na Ukrajině. Proč ale již téměř půl desetiletí „žijeme“ válkou na Ukrajině a ostatní střety jsme neregistrovali nebo nevnímáme? Nejspíš to bude proto, že v těchto dalších válkách jde „jen“ o lidi někde daleko, nic moc nás nestojí, ale také se na nich nedá nějak zásadně vydělat. A také neohrožují geopolitické rozložení světových sil.

Svět není plochý s imaginárními možnostmi pro všechny. Svět pochopil, že k další budoucnosti povede cesta spíše skrze střety, i vojenské, než vzýváním nějaké „západní“ liberální demokracie a abstraktní svobody. Zdá se, že pro dnešek je „padesát“ málo! Dnešek by potřeboval daleko širší dohodu na světové společné deklaraci. A také s jiným obsahem. To bychom ale chtěli moc.