Rusko-německé vztahy se opakovaně propadají na dno, z něhož se odrážejí až po zásadních geopolitických otřesech, píše v analýze politolog Petr Drulák.
Setkání představitelů znepřátelených států bývá doprovázeno očekáváním zlepšení vzájemných vztahů. Pokud se taková očekávání objevila se schůzkou ruského ministr zahraničí Sergeje Lavrova s jeho německým protějškem Johannem Wadephulem na okraji Valného shromáždění OSN v New Yorku, netrvala dlouho. Rozladěný Lavrov označil schůzku za ztrátu času, neboť německý kolega, který o schůzku požádal, mu měl jen opakovat obvyklé fráze z Bruselu a Berlína. Evropští propagandisté spustili, že Rus Němce ponížil a berou to jako další důkaz, že s Ruskem nemá smysl jednat. Ale to se těžko posuzuje, když se Wadephul podle všeho o žádné jednání ani nepokusil.
Ministři zahraničí obou zemí se naposledy setkali před více než čtyřmi lety, když měsíc před ruskou invazí na Ukrajinu přijela do Moskvy tehdy nově nastupující ministryně Annalena Baerbocková. Ale v té době už byly pryč časy, kdy Moskva mohla považovat Berlín za svého hlavního diplomatického i obchodního partnera v Evropě. Tuto roli ještě hrála kancléřka Angela Merkelová. Kancléř Olaf Scholz už na tuto politiku navázat nedokázal, ale po únoru 2022 by to možná nedokázala ani sama Merkelová. Scholzův nástupce Friedrich Merz tlačí vztah s Ruskem k novému dnu.
Lavrov během moskevské návštěvy své německé kolegyně ocenil, že mluví o společné odpovědnosti za staletí trvající rusko-německé vztahy. Z tohoto pohledu bylo ve vzájemných vztazích už i hůře: před sto deseti lety proti sobě bojovaly ve světové válce a čtvrtstoletí na to zahájilo Německo proti SSSR vyhlazovací válku s cílem zničit režim a zotročit obyvatele. Na druhou stranu po větší část předchozích dvou století k sobě Rusové a Němci přistupovali jako partneři či dokonce spojenci.
***
Po napoleonských válkách uzavírá Rusko spolu s Pruskem a Rakouskem svatou alianci, v níž se tři císaři, kteří vládnou střední a východní Evropě zavazují ke vzájemné podpoře proti revolucím, které přicházejí z Evropy západní. Tento mocný geopolitický blok se ve druhé polovině 19. století rozpadá na sporech mezi Ruskem a Rakouskem o vliv na Balkáně, z něhož se stahuje upadající Osmanská říše. Rakousko se tím dostává na stranu západních velmocí, Francie a Velké Británie, které se s Ruskem dlouhodobě geopoliticky střetávají na Bosporu, Kavkaze, v Persii a ve střední Asii.
Ale prusko-ruské partnerství zůstává zachováno. Prusko a Rusko se v druhé polovině 19. století dokážou vyhnout geopolitickým střetům, neboť Prusko usilující o sjednocení německého prostoru expanduje na západ a Rusko zase do oblasti Osmanské a Perské říše či k Indii, kde Prusko zájmy nemá. Nic na tom nemění ani sjednocení Německa, dokud zůstává u moci kancléř Otto von Bismarck. Za každou cenu se chce vyhnout válce s Ruskem, aby bylo Německo o to lépe připraveno na válku s Francií. V Petrohradu sice nejsou nadšeni ze sjednocení Německa, během něhož jim na západní hranici vyroste ekonomický a vojenský obr. Také zanikají německé státy, s jejichž vládci byla ruská šlechta včetně samotných Romanovců úzce rodově provázána. Ale k radikálnímu obratu to nevede, i díky obratnému Bismarckovi.
V prvních desetiletích po německém sjednocení se rovněž prohloubily ekonomické vztahy mezi oběma velmocemi. Zatímco Německo, které se vypracovalo na první průmyslovou velmoc Evropy, vyváželo průmyslové výrobky, Rusko zásobovalo německý trh zemědělskými produkty a surovinami. Nicméně s industrializací Ruska se tato výměna dostávala pod politický tlak v důsledku požadavků ruských průmyslníků na celní ochranu před německou konkurencí.
Po Bismarckově odchodu vztahy zhoršují. Nejenže neměl kdo tlumit nevyhnutelné konflikty vycházejí ze sousedství a ekonomické výměny, ale objevily se i konflikty zcela nové. Německo zahájilo „světovou politiku“ a začalo se angažovat i v oblastech ruských zájmů, kde Rusko do té doby soupeřilo především s Británií. Navíc s rostoucím sebevědomím Německa a úpadkem carského režimu došli k Berlíně v přesvědčení, že mohou či spíše musí uspět v nevyhnutelné válce na dvou frontách, proti Francii na západě a proti Rusku na východě. Dokonce nerealisticky spoléhali na podporu či alespoň toleranci Velké Británie.
Na válku se začalo připravovat i Rusko, stalo se vítaným spojencem západních velmocí, které potřebovaly zastavit německý vzestup. Tím vzniká ideologicky bizarní ale geopoliticky snadno pochopitelné spojenectví liberální Británie, Francouzské republiky a carského Ruska, které bylo tmeleno západními, především francouzskými půjčkami Rusku. Těmito manévry se létě 1914 dostávají německo-ruské vztahy na své první dno: velmoci se ocitnou ve válce.
Další propad přijde o tři roky později, když se Německo pokusí podmanit ruského nepřítele změnou režimu. Už nejde jen o oslabení nepřítele a zabrání části jeho území, válka získává existenční charakter, ruský nepřítel musí být zcela zničen. Německá zpravodajská služba vysílá zvláštní vlak s Vladimirem Iljičem Leninem a dalšími revolucionáři. Pokud by vystoupili někde v Německu, hrozil by jim těžký žalář, neboť režimu, který tam vládl, vyhlásili revoluční válku a právě od Německa očekávali, že se stane ohniskem světové revoluce. Ale vlak směřoval do Ruska. Z krátkodobého hlediska vyšla berlínská sázka na revolucionáře na sto procent. Krátce po revoluci uzavírají bolševici s Německem mír, který rozšiřuje německá území v rozsahu, o němž se císařům ani nesnilo. Ale záhy se zhroutí i císařské Německo a po několika letech chaosu začíná nová éra vzájemných vztahů.
Na komunistický SSSR a Výmarskou republiku pohlížejí v západní Evropě jako na vyvrhele. To je sbližuje. V roce 1922 se jejich ministři zahraničí dohodnou v italském Rapallu nejen na normalizaci vztahů, ale také na rozsáhlé spolupráci. Sovětský svaz prolomil diplomatickou izolaci, kterou na jeho režim uvrhl Západ, a získal přístup k západnímu zboží a technologiím, které umožnily rychlou industrializaci. Německo zase v Sovětském svazu vybudovalo zázemí pro svoji armádu, čímž obcházelo odzbrojovací klauzule Versailleské smlouvy.
Ale po nástupu Adolfa Hitlera padají vztahy padají na nové dno. Sovětský a nacistický režim se navzájem považují za existenční hrozbu, nepřímo se střetnou v zástupné válce ve Španělsku, kde Moskva podporuje republikány a Berlín Franca. Také hledají jeden proti druhému podporu mezi západními velmocemi. Zpočátku jsou úspěšnější Sověti, vstupují do Společnosti národů, z níž Německo vystupuje, uzavírají alianční smlouvu s Francií. Ale koncem třicátých let vsadí západní velmoci na dohodu s Německem. Napřed mu v Mnichově dovolí zabrat pohraniční území Československa, o půl roku později ho nechají převzít zbytek české části a ze slovenské vytvořit satelitní stát.
Na jaře 1939 čelí v Moskvě existenční hrozbě liberálně-nacistického spojenectví. Nakonec se jim podaří využít Hitlerových bezbřehých ambic. Novým dělením Polska obnovují sovětsko-německé partnerství; pakt Molotova s Ribbentropem je ideologicky stejně bizarní a geopoliticky stejně smysluplný jako svého času Trojdohoda. Obnovené partnerství netrvá ani dva roky, když Hitler završuje svůj pokus o světovládu překvapivým útokem na sovětského partnera. Bojí se Stalinovy expanze ve východní Evropě nebo věří, že má poslání vytvořit světovou říši?
Pokud by Hitler dokázal ovládnout ekonomický a lidský potenciál Sovětského svazu, jeho říše od Atlantiku k Pacifiku by se stala světovým impériem, v němž by Britům a Američanům připadla role buď druhořadá nebo služebná. Tato hrozba vede Anglosasy k další ideologicky bizarní ale geopoliticky pochopitelné alianci, válečnému spojenectví se Stalinem. USA sice ještě po německém útoku na SSSR zachovávaly neutralitu, po Pearl Harboru se Rooseveltovi podaří neochotné Američany přesvědčit k válce. Společně pak nacistické Německo zničí a rozdělí: v západní části vznikne vazalský stát USA, východní Německo podléhá Moskvě.
Sovětský svaz rozdělení nevítá, hlavní ekonomická centra se nacházejí mimo jeho kontrolu v západní zóně. Spíše než o výlučnou kontrolu nad východní částí by stál o vliv v nerozděleném, neutrálním Německu. Poslední pokus tímto směrem podnikne Berija, když se po Stalinově smrti na několik měsíců stává nejsilnějším politickým hráčem země. Ale neuspěje ani v sovětském vedení, v Berlíně vypukne povstání a Beriju v Moskvě popraví. Definitivní konec těmto úvahám přináší německý vstup do NATO v roce 1955, stvrzuje rozdělení Německa. Sovětský svaz reaguje založením varšavské smlouvy. Vztahy mezi oběma státy jsou na mírovém dně, z něhož se od poloviny 50. let odrážejí.
Západní Německo sice není plně svrchovaným státem, ale v rámci omezení uložených Washingtonem a na pozadí ideologických rozdílů se pragmatičtí antikomunisté z Adenauerovy CDU pokouší o vztahy se SSSR založené na oboustranném zisku. Mezi oběma zeměmi vzniká ekonomické partnerství, které odpovídá předchozím vzorcům: západní Německo dodává technologicky pokročilé produkty a úvěry, Sovětský svaz suroviny. Navzdory studené válce proudí do Německa a dalších států západní Evropy sovětský plyn a ropa. SSSR získává přístup k bohatému trhu a Německo levnou alternativu k nespolehlivým dodávkám z Blízkého východu.
V sedmdesátých letech uzavírá západní Německo se SSSR k nevoli USA dohody „plyn za trubky“. Dodávky německého velkoprůměrového potrubí a těžební techniky obcházejí americké embargo, umožňují SSSR těžbu na západní Sibiři a stavbu kontinentálního plynovodu zásobujícího západní Německo. V osmdesátých letech pokrývá sovětský plyn 30 % jeho potřeb. Tuto úroveň v Bonnu nechtějí překročit, aby příliš neprovokovali už beztak naštvané Američany, kteří neustále varují před sovětským vydíráním; ale k ničemu takovému během studené války, ani po ní, nedochází.
Od sedmdesátých let získává pragmatická obchodní politika i svůj politický doplněk v podobě Brandtovy „východní politiky“. Týkala se především normalizace vztahů s východním Německem a dalšími komunistickými státy, ale to bylo možné jen na pozadí dalšího sbližování se SSSR.
Po nástupu Michaila Gorbačova se otevírají další možnosti politické spolupráce v rámci společného „evropského domu“, o němž sovětský vůdce rád mluvil. V roce 1989 z Moskvy přihlížejí pádu berlínské zdi i vazalského režimu. Klíčový moment přichází, když Moskva souhlasí se sjednocením Německa. Znemožňuje tím odpor ke sjednocení, který přicházel z Francie a zejména Velké Británie. Navíc souhlasí s členstvím sjednoceného Německa v NATO, čímž připouští první rozšíření aliance do své někdejší sféry vlivu. Výměnou získává Moskva německé půjčky do krachující ekonomiky a peníze na výstavbu bytů pro sovětské vojáky stahované ze střední Evropy.
Vděčný kancléř Helmut Kohl se po rozpadu SSSR stává hlavním západním partnerem ruského prezidenta Borise Jelcina, Německo je největším věřitelem, největším obchodním partnerem i největším advokátem ruských zájmů v západních strukturách. Rozvrácené Rusko sice žádné silné zájmy nedokáže formulovat natož prosazovat, ale rusko-německé vztahy dosahují svého vrcholu, jeho výrazem je mimo jiné projekt nového plynovodu Nord Stream.
S nástupem Putina sice přichází obnova ruské státní moci a nový důraz na národní zájmy, ale k zásadnímu obratu v rusko-německých vztazích nedochází. Germanofil Putin je přesvědčen, že partnerství s Německem Rusku prospívá. Toto přesvědčení přetrvává i na straně Německa. Když se Rusko v prvním desetiletí tohoto století dostává do stále větších střetů s USA, ohledně amerických intervencí na Blízkém východě či rozšiřování NATO, pokouší se Německo toto napětí snižovat. V USA a u evropských lokajů si vyslouží nálepku nespolehlivého spojence podezíraného z proruských sympatií. Za potvrzení svých podezření pak považují angažmá bývalého kancléře Gerharda Schrödera v čele firmy spravující Nord Stream.
Po majdanském převratu a obsazení Krymu se vztahy Ruska se Západem vracejí do poměrů studené války. A kancléřka Merkelová jedná jako kancléři za studené války: pragmaticky. Udržuje politické kontakty na nejvyšší úrovni a dohodne rozšíření plynovodu Nord Stream o další větev. Podobně jako Helmut Schmidt či Helmut Kohl obhajuje německo-ruské ekonomické partnerství i ve Washingtonu. S jejím odchodem a válkou na Ukrajině tato politika končí. Její nástupce Scholz jen bezradně přihlíží, jak se vztahy rozpadají a Německo ztrácí přístup k levným surovinám. Jeho nástupce Merz sází na konfrontaci.
***
Nevíme, jak dlouho bude trvat stávající rusko-německé dno. Je však evidentní, že stejně jako v minulosti Německo přeceňuje své síly a chybně odhaduje situaci. V roce 1914 věřili v Berlíně ve vítězství na obou frontách s tolerancí Anglosasů, v roce 1941 v dobytí SSSR s americkou neutralitou a dnes věří v ukrajinské vítězství s americkou podporou. Také nevíme, za jakých okolností se od dna odrazí. V Rapallu se v roce 1922 dva vyvrhelové dohodli, jak společně obejít versailleský systém, v Moskvě 1939 se Hitler se Stalinem sblížili rozdělením Polska a v polovině padesátých let se obnova vztahů zakládá na rozdělení Německa.
Co si z toho vzít pro dnešek? Rusko-německý pád na dno bývá doprovázen evropskou geopolitickou katastrofou. Odraz od dna se odehrává v realitě, která byla před katastrovou těžko představitelná, a může být v příkrém rozporu se zájmy středoevropských států.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.