Přečetli jsme: Německý pohled na Macronovy plány pro EU publikoval německý deník Die Welt, který s postoji francouzského prezidenta nesouhlasí. Argumentem je, že EU, respektive eurozóna, má už nyní dost přerozdělovacích mechanismů.
Přinášíme reakci německého Die Welt na aktuální Macronův projev a jeho vizi hlubší integrace EU. Die Welt má poměrně blízko k CDU.
Francouzský prezident Macron chce popohnat Evropu kupředu. Jeho cílem je: ještě více výdajů pro společnou věc. Nicméně nová studie ukazuje, píše Die Welt, že už nyní tvoří transfery čtvrtinu evropského ekonomického výkonu.
The Economist to popsal trefně. Na aktuální hlavní stránce je v záři světle Macron a v tmavém přítmí stojí zamračená Merkelová. A prý už je tu nový pořádek, kdy EU už nebude ekonomicky dominovat hegemon Německo, ale nový charismatický prezident Francie. Macronova mise je jasná, Evropa by měla vyrůst, což jde podle něj jen díky větší integraci.
My všichni jsme Brusel, zvolal Macron ve svém projevu.
Ale, pokračuje kriticky komentář Die Weltu, co tím Macron prostě míní, je ještě více peněz pro blaho Evropy, tedy přerozdělit více od silných ke slabým. To je Macronova odpověď na otázku budoucnosti Evropy.
Je to vlastně protinávrh k německému přístupu: evropská armáda, evropská uprchlická agentura, až k evropské dani a nakonec společnému rozpočtu pod jedním euro-ministrem financí. Taková směska francouzského centralismu a jihoevropské štědrosti. Nicméně německý důraz na hranicích deficitu a dluhové kvótě tu nemá moc místo.
Ale nová studia, uvádí Die Welt, vyvrací předsudek, že by Evropa neměla dost transferů a „zespolečenštění.“ Jsou tu nové nástroje a ručení, které se vyhnaly do výšek. Jedná se o asi 3,8 biliony euro, což je čtvrtina HDP členských zemí EU a asi 35 % výkonnosti zemí eurozóny. A před deseti lety to byla jen čtyři procenta.
Přerozdělování je v eurozóně dost
Hlavní ekonom BayernBL Jürgen Michels k tomu říká, že v minulých letech došlo ke skrytému „zespolečenštění“ v eurozóně. A navíc ta opatření, kterými se tak stalo, nejsou institucionálně zakotvená. Zároveň tím zpochybňuje, že by měnová unie potřebovala ještě více „společného.“
Nárůst ručení je vidět celkově od rozpočtu EU, až po nákupy dluhopisů Evropskou centrální bankou. Ale veřejnost skoro netuší o transferech jako je pomoc platební bilance EU. Ta by měla pomoci zemím EU, které ale nejsou v eurozóně, pomoci při masivních problémem v platební bilanci. Maximální objem úvěrů je 50 mld. euro. A je tu další finanční nástroj, tzv. macro financial assistance, pro nečlenské země EU Balkánu s podobným účelem. Podpůrné banky jako je Evropská investiční banka či Nordická investiční banka už mají bilanční sumy okolo 500 mld. eur.
A to není všechno, pokračuje Die Welt. Jsou tu fondy jako je RFSM, nebo záchranný deštník v podobě ESM – tam se jedná o 124 mld. euro. Což je ještě skromné v porovnání s akcemi ECB. Ta v rámci politiky kvantitativního uvolňování nakoupila dluhopisy i jiné cenné papíry za 2 093 mld. eur. Sice 1 390 mld. jde k národním centrálním bankám, které za to nakoupily domácí dluhové cenné papíry a také za ně ručí. Ale nákupy byly i tak realizovány v eurech a jsou v bilanci ECB. Takže prý je to také forma „zespolečenštění.“
Takže i tak říká ekonom Michels, že tvrdost nástrojů a opatření ke zespolečenštění se sice liší, ale celkový objem je podle něj 3 800 mld. euro. Německo má asi třetinu hospodářského výkonu eurozóny, takže jeho podíl ručení je 1,1 bilionu eur.
Jenže toto plíživé zespolečenšťování, jak o něm píše kriticky Die Welt, ještě není u konci. Tzv. salda Target2 totiž studie vůbec nezohledňuje. A to jsou totiž pohledávky, která má např. Bundesbanka vůči platebnímu systému měnové unie. Je to více než 800 mld. euro. Jsou to pohledávky především vůči jižním zemím jako je Itálie či Španělsko.
Kdyby Německo opustilo euro, nebo kdyby vystoupila Itálie či Španělsko, tak by se asi díl pohledávek musel odepsat. Centrální bankéři ovšem zdůrazňují, že se u sald Target jedná o fiktivní čísla – důležitá by byla jen tehdy, kdyby se jednalo o odchod nějakého člena z eurozóny. Ovšem řecké drama ukázalo, že je možné s takovouto eventualitou počítat.
A proto také Němci velice skepticky hodnotí návrhy francouzského prezidenta, aby byl rozpočet pro eurozónu, např. pomocí společné technologické daně. Michels k tomu říká, že je potřeba analyzovat svědomitě objemy transferů a pobídkové mechanismy.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.