Adam Votruba píše o významu slova rovnost v dnešních (neo)liberálních podmínkách, ve kterých máme respektovat odlišnost, protože jsme všichni stejní a mít společný zájem na tom mít jen individuální zájmy.
Západní společnost klade v současnosti velký důraz na rovnost a odstranění všech forem diskriminace. Paradoxní je, že se tak děje ve chvíli, kdy mimořádně narůstají příjmové a majetkové rozdíly. Téměř to vypadá, jako by posedlost rovností i v těch nejnemožnějších případech měla jen zakrýt propastnou nerovnost ekonomickou. Právům různě definovaných menšin se dostává silné publicity, zatímco narůstající sociální nerovnost je veřejnou diskuzí převážně ignorována.
Sám pojem rovnost je ovšem používán velice vágně. Je totiž zaměňován s pojmem stejnorodosti, s nímž není totožný. Na jednu stranu se hovoří o respektu k odlišnosti, na druhou stranu není politicky korektní pojmenovat např. kulturně podmíněné rozdíly mezi lidmi, a to ani tehdy, pokud jde o dobře podložené údaje. Vzkaz zní paradoxně, ale plně v logice ideologie: Respektujte odlišnost, protože jsme všichni stejní!
Takovéto pojetí rovnosti je protismyslné. Rovnost by měla být definována ve vztahu k něčemu jinému, protože v ničím neohraničené podobě se stává nakonec nástrojem k popírání reality, jak dosvědčují mnohé výstřelky politicky korektního jazyka.
Smysluplné je v zásadě dvojí pojetí rovnosti. Je to jednak rovnost před Bohem, kterou můžeme nahradit i nenáboženským principem, že každý lidský život má stejnou hodnotu, a za druhé rovnost politická, která znamená rovnost občanů ve vztahu ke státu. Pro všechny občany platí stejné zákony a v politickém rozhodování má každý jeden hlas.
Ačkoliv rovnost je chápána spíše jako doména levice, na tomto pojetí rovnosti se pravice i levice v zásadě shoduje a pokud ne, pak nejde o demokratickou pravici a levici.
Jinak je tomu s třetím typem rovnosti, která bývá označována jako rovnost sociální a která je chápána jako rovnost v majetku a příjmech. Nikdo dnes nepovažuje úplnou rovnost tohoto druhu za reálně dosažitelnou, nicméně levice v ní spatřovala, a možná dosud spatřuje, svůj ideál. Pravice ji ovšem odmítá. Přestože tento druh rovnosti je reálně nedosažitelný a přestože je z mnoha důvodů problematický, není to pojem nesmyslný. Všichni víme, co se takovou rovností míní a jakým způsobem jí lze, alespoň teoreticky, dosáhnout. Politicky se však její myšlenka natolik zdiskreditovala, že se o ní v současnosti téměř nemluví.
Lidstvo si je rovno metafyzicky, ne politicky
Největší zmatení mysli působí vágní představa o politické rovnosti lidstva. Taková rovnost totiž neexistuje. Lidé celého světa si mohou být rovni ve smyslu metafyzickém – před Bohem, ale nikoliv ve smyslu politickém. Rovnost občanů před státem se týká právě jen občanů daného státu. Pro cizince neplatí a platit nemůže.
Je například absurdní myšlenka, že by každý člověk na planetě Zemi měl mít stejný nárok služby německého sociálního státu. Přesto jsou mnozí lidé ochotní opáčit: „A proč ne? Vždyť jsme si přece všichni rovni!“ Pokud však někdo v idealistickém zanícení požaduje rovnost všech v přístupu k německému či jinému sociálnímu systému, pak by měl požadovat, aby německý stát měl nárok na vybírání daní z celého světa, jinak takový požadavek nedává smysl. Jinými slovy: Politická rovnost lidstva vyžaduje existenci jediného světostátu. Tento důsledek aktivisté nevidí a odmítají přijmout (jsou-li s ním konfrontováni), čímž vzniká politický blábol. Ten se dnes dostává i do učebnic, např. žáci deváté třídy mají diskutovat o tom, jestli je správné, že občanská práva cizinců jsou omezena.
V celosvětovém měřítku lze požadovat pouze princip, který stanoví rovnost mezi občany v rámci státu a rovnost mezi státy (národy) na mezinárodním poli. Jiné řešení nedává smysl.
Paradoxem je, že důraz na práva migrantů se může dostávat do rozporu s ideou rovnosti mezi národy. V levicově aktivistickém prostředí se lze setkat s argumentem, který tvrdí, že lidé v rozvojových zemích nemohou za to, že žijí pod neschopnými vládami. Takový postoj vlastně ruší zodpovědnost občanů za politický osud jejich země. Pokud ovšem jsou vlády těchto zemí skutečně neschopné, proč na jejich území nezřídit kolonii a nezavést světlo osvícené vlády? Proč tam neposlat vojsko, aby neschopnou vládu svrhlo? Ačkoliv levice se za podobné intervence nepřimlouvá, jejich postoj vyrůstá z myšlenkových kořenů paternalismu vůči rozvojovým zemím, který je příznačný pro koloniální myšlení. Lze jistě s úspěchem pochybovat o tom, že by levicoví liberálové prohlásili se stejnou samozřejmostí, že občané západního světa nemohou za to, že žijí pod schopnými vládami.
Též obecně rozšířená myšlenka adresné pomoci lidem v rozvojových zemích, která má zabránit tomu, aby se pomoci zmocnili zkorumpovaní vládci, je v rozporu s principem rovnosti mezi národy. Obcházet vládu s odůvodněním, že se tak děje v zájmu jejích občanů, znamená, že implicitně považuji za neschopnou jak vládu, tak občany, neboť pokud obyvatelé mají špatnou vládu, tak to nejspíš znamená, že si sami vládnout neumějí. Potřebují nejspíš pomoc z civilizované země, která jim řekne, jak to dělat.
Neoliberální ptydepe: Půjčka s úroky pomocí?
Dalším problémem je, že neoliberální ptydepe označuje slovem „pomoc“ i různé formy vykořisťování. Úročená půjčka není nikdy pomoc, a přesto jsou takřka všechny úročené půjčky tímto slovem označovány. Díky tomu můžeme za pomoc označovat proces, jehož podstatou je ovládnutí rozvojové země cizím kapitálem.A ani prosté dary nemusejí být eticky bezproblémové. Kdo má peníze, může si jimi koupit i dobré svědomí. Je snazší darovat peníze, než umožnit druhému, aby si peníze vydělal sám, obzvláště tehdy, pokud by to omezovalo naše vlastní podnikání. Světová ekonomika je prostorem, kde probíhá permanentní boj o moc. Podpořit druhého v soběstačnosti znamená připravit se o část moci, dát mu almužnu znamená svoji moc posílit.
Náš zájem by se neměl tolik soustředit na pomoc lidem v chudých zemích, ale daleko více na to, jak těmto zemím neškodit. To ovšem znamená mnohem větší nebezpečí konfrontace s korporátním světem.
Rovnost a práva menšin
Vraťme se ještě k tématu menšinových práv, která jsou dnes často spojována s konceptem politické rovnosti. Kdo měl možnost seznámit se blíže s argumentací ekonomických liberálů, nejspíše zjistil, že nejohroženější menšinou v pojetí této ideologie jsou bohatí a schopní. Ekonomičtí liberálové vyjadřují především obavu, aby nedošlo ke znárodnění, byť to zpravidla nepojmenovávají přímočaře. Demokracie je zpochybňována právě s ohledem na možnost, že většina si odhlasuje, aby byl odňat bohatým majetek ve prospěch chudých. Proto je tady ideologie, aby říkala, jak řídit ekonomiku ve prospěch „všech“, přičemž největší nebezpečí pro správné řízení ekonomiky je nedostatečná poučenost mas. Ta musí být kompenzována účinnou propagandou a lobbistickým ovlivňováním politiky.
V médiích jsou ovšem vyjadřovány obavy o řadu jiných menšin či skupin – etnické, náboženské, sexuální menšiny, ženská práva atd. Bohatí jako ohrožená minorita netáhnou.
Otázkou je, jakou sociální roli tato rétorika hraje? Je výrazem humanity naší společnosti, nebo souvisí s obranou mocenských pozic stávajícího establishmentu? Není to tak, že si mocenská elita dobře uvědomuje, jak jsou pro ni tyto myšlenky výhodné? Byla by jich skutečně mainstreamová média plná, pokud by ohrožovaly současnou mocenskou strukturu? Srovnejme to s tématem progresivní daně: Argumenty v její prospěch jsou v mediální diskuzi takřka eliminovány, ačkoliv právě ta by nejúčinněji přispěla k spravedlivějšímu rozdělení národního bohatství.
Důraz na nediskriminaci je bezpochyby i nástrojem disciplinace většinového obyvatelstva. Je to osvědčený recept technologie moci. Moc musí masu atomizovat, aby zabránila kolektivní akci. Neexistence kolektivního zájmu je jedním ze stěžejních liberálních dogmat. Ještě působivější je odmítnout existenci celé společnosti s odůvodněním, že ve skutečnosti existují pouze jednotlivci. Společnost má být podle tohoto mínění pouhý konstrukt. (Zajímavé je, že tato filozoficky štěpná metoda se nepoužívá na pojmy jako trh, firma, rovnost, které nejsou o nic menším konstruktem.)
Dnešní liberální rétorika opakovaně varuje před fikcí kolektivního zájmu, který má být jen nástrojem nebezpečných populistů a diktátorů. Na tom může být kus pravdy, neboť vytvářet dojem hájení společného zájmu patří k obvyklým mocenským nástrojům. Liberální technologie moci vsadila zdánlivě na opačnou tezi: Společný zájem neexistuje.
Dvě role společného zájmu
Při bližším ohledání se však liberální učení společného zájmu nevzdává, nýbrž ho na vyšší úrovni potvrzuje. Společný zájem je diskreditován v těch případech, kdy by mohl povzbudit akci proti stávající moci. Pokud však společný zájem deklaruje stávající mocenská elita, např. jako obranu liberálních hodnot, pak se od této diskreditační techniky upouští. Liberální ideologie tak nakonec dovedně spojuje tezi s její antitezí, neboť její plné poselství zní: Společným zájmem je maximalizace individuálního zájmu! Realizace takto chápaného „společného“ zájmu tkví ve správném použití politických nástrojů, které zařizují jednou nepokřivený trh, jednou nediskriminaci. Nápadným rysem tu je, že správnost formulované politiky již nepodléhá souhlasu většiny. Ideologie tu skrze sakralizaci individuálního zájmu umožňuje nepřipustit jakoukoliv protiargumentaci.
Současná levice v tomto boji myšlenek selhává na celé čáře. Nemajíc oporu ve vlastní ideologii, přizpůsobuje se vládnoucímu myšlení, jehož klamavost neumí dešifrovat. Nedokáže hájit zájem těch dole, což si částečně vynahrazuje představou, že hájí zájmy těch na okraji. Přesvědčivá je jenom tam, kde se nedostává do rozporu s liberální ideologií. Nedokáže však smysluplně pojmenovat narůstající sociální rozdíly, natož navrhnout řešení. Neustále se opájí představou rovnosti, kterou neumí ani definovat. Možná ještě horší je to, že levicové pojetí rovnosti se v ničem neodlišuje od toho, jak rovnost pojímá liberalismus. Populismu se levice obává přinejmenším stejně jako vládnoucí establishment a je ochotna ho vysvětlovat podobně prostoduše. Populismus má být důsledek manipulace a strašení. I když si levice někdy uvědomuje, že obavy lidí možná souvisejí s ekonomickou realitou, stejně bude raději bojovat proti iracionálnímu myšlení mas než, aby jim nabídla reálnou perspektivu.
Tzv. levicoví intelektuálové dnes svými názory nápadně připomínají středověké kněží. Projevujíce svůj soucit s lidem, jsou zároveň oporou nejmocnějších. Dnešní intelektuálové dbají o spásu lidu tím, že se snaží měnit jeho myšlení a zvyklosti, nad kterými se pohoršují. Je to podobné, jako když středověcí kněží zakazovali lidu jeho tradiční tance a magii, ježto v nich spatřovali nebezpečí pro spásu duše. Intelektuálové se na lid snaží působit výchovně, povážlivě málo se však pokoušejí změnit jeho ekonomické podmínky.