Ivo Šebestík se zamyslel nad extrémy kampaně MeeToo a nad tím, proč se jedná o kvazitéma v době, kdy Západ nemůže najít novou barvu na oprýskanou fasádu své dřívější prestiže.
V ruchu prezidentských voleb v České republice a uprostřed neurotické protizemanovské kampaně poněkud zanikla jedna vzácně potěšující informace přicházející z Francie. Přibližně stovka umělkyň reprezentovaných především francouzskou herečkou Catherine Deneuve se v otevřeném dopise ohradila proti extrémním formám feminismu vedoucím ke kriminalizaci mužů.
Zazněl tak hlas samotných žen, které si velmi dobře uvědomují, jaká impotentní prázdnota by v lidském světě vznikla, kdyby se některým feministkám stiženým extremismem ve svém oboru poštěstilo dosáhnout svých cílů. Chválabohu za hlas rozumu a za skutečnost, že aspoň ve Francii mají herci schopnost rozlišovat v politice moudré od nesmyslného, když už v českých zemích a někdy i na Slovensku platí, že co výrok herce to perla.
Ve Spojených státech se nedávno objevila kampaň MeToo zaměřená proti sexuálnímu obtěžování žen ze strany mužů, ovšem vedená způsobem, který dovádí extrémní formy feminismu až k absurdním koncům, ve kterých by v podstatě měly být setřeny (alespoň navenek, když už to nejde biologicky) přirozené přírodní rozdíly mezi oběma pohlavími včetně stejně přirozených forem vzájemných kontaktů. Přesně těch kontaktů, které stvořily většinu poetických děl a inspirovaly světové malířství i hudbu. Podle této zvrácené ideologie by v ideálním případě muž vlastně při setkání se ženou neměl dát najevo, že si vůbec všiml, že se jedná o příslušnici (pardon: příslušníka!) jiného pohlaví, než je on sám. Měl by ji nejspíš plácnout po zádech nebo zatahat za pánskou kravatu a říct: „Tak, jak to jde, vole?“
Je jistě pravda, že samotná příroda to již dávno zařídila tak, že u některých jedinců (tím ovšem vůbec nemyslím homosexuály) je opravdu velmi obtížné na první (někdy i na druhý a třetí) pohled zjistit, o jaké pohlaví se v jejich případě jedná. Čímž ovšem postihla rovnoměrně muže i ženy, nečiníc ve své moudrosti genderových rozdílů. Sama příroda je tedy genderově spravedlivá a vyvážná, což by snad mohlo pro začátek stačit, nebo ne?
Vzhledem k tomu, že v části Evropy má vše hloupé přicházející z USA okamžitě úspěch, stalo se, že též i některé významné instituce tohoto kontinentu vyzdobily své interiéry plakáty varujícími před muži, kteří si ve své neopatrnosti všimli, že žena – pokud je tedy ženou – vypadá poněkud jinak než oni sami, z čehož plyne (či alespoň do určitého věku může plynout) i jisté rozechvění v blíže nespecifikované oblasti mužova těla, srdce ovšem nevyjímaje, jež by muže mohlo inspirovat třeba k úsměvu či oslovení oné ženy, v němž by snad oslovená (a patřičně pohoršená) žena mohla i vytušit, že se muži snad dokonce i (nedejbože!) líbí.
Autoři kampaně MeToo a vášnivého boje proti sexuálnímu obtěžování si však přejí, aby muž ženy a dívky oslovoval výhradně způsobem, jaký ani při vznícené fantazii nemůže být pokládán za projev zájmu. Vzhledem k tomu, že moje generace má zkušenost z života v systému, který o sobě nepravdivě tvrdil, že spěje ke komunismu, není možné si nevzpomenout na to, že i tento politický systém hledal v ženě spíše jeřábnici a soudružku než Múzu a inspirátorku veškeré mužské kreativity. Zárodečný komunismus nevalné jakosti odíval ženy do montérek, neoliberalismus též nevalné jakosti je hledí nacpat i se všemi vnady do pánských obleků, přiškrtit jejich něžná hrdélka kravatami a na jejich půvabné tváře načmárat duchaprázdný ksicht plešatého byznysmena.
Je totiž pravda, že cokoliv muž činí, činí ve skutečnosti jen proto, aby se zalíbil té určité ženě, své Beatrici či paní Lauře. Kvůli ní je dokonce schopen se i ráno umýt a oholit a vzít si na sebe čistou košili. Někteří maniaci ženské přízně dokonce oželí i úvodní kolo Ligy mistrů v televizi. Finále ovšem nikoliv! Tak daleko mužské sexuální harašení nejde. V tom ohledu mohou extrémní feministky, celé v modrém, zůstat klidné.
Není vůbec náhoda, že boj za práva žen vedený způsobem, který by ženy nakonec připravil o jejich právo nejsvětější, přichází jako kvazitéma právě v době, kdy se euroatlantická civilizace zmítá v neklidu jako žák základní školy přistižený učitelem na toaletě s cigaretou v ruce. Popraskal falešný líbivý nátěr, většina obyvatelstva západní a k ní přidružené Evropy si toho začíná všímat a nový kbelík s novou barvou, jež by zakryla oprýskanou realitu, ne a ne nikdo najít. A tak se do veřejného prostoru vychrstne z jiného kbelíku náhradní téma, na které mají občané skočit jako ovce na metr čtverečný nového trávníku.
Ilustrační obrázek: Autor – Martin Kraft, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=58528197