200 let Karla Marxe: Miroslav Tejkl připomíná ve svém komentáři životní dílo německého filosofa Karla Marxe, především pak Marxovo pojetí kapitálu.
Od narození světoznámého německého filozofa a ekonoma a vůbec myslitele s židovskými kořeny Karla Jindřicha Marxe (který se narodil v Trevíru – tady se o jméně údaje rozcházejí – ještě snad jako Kissel Chaim Mordechai) uplyne v sobotu 5. května 2018 rovných 200 let … … když předtím 14. března roku 2018 uplynulo 135 let od jeho smrti (mimochodem v roce Marxova úmrtí se narodili možná nejvýznamnější ekonomové XX. století John Maynard Keynes a moravský rodák Joseph Alois Schumpeter ale i mnoho dalších známých osobností – například i Jaroslav Hašek).
Karel Marx je považován za věrozvěsta socialistické a komunistické budoucnosti, ale ve skutečnosti byl především spoluzakladatelem myšlenkového a mezinárodně-institucionálního („střechového“ – viz I. internacionála) realistického socialistického hnutí (odborářského, svépomocného a vzdělávacího) …
… a teoreticky a vědecky byl zejména analytikem kapitalistické společnosti.
Byl, pravda, propagátorem socialismu a komunismu jakožto systémově odlišné společnosti než kapitalistická, ale jinak, jiným způsobem, než jeho souběžci, socialisté a komunisté jeho doby. Sám se sice hlásil ke komunismu nebo socialismu minimálně od roku 1844. Ale kromě morálního rozhořčení nad ubohou životní situací tehdy rostoucího proletariátu, které ovšem nechybělo ani v jeho dílech, včetně echt-vědeckého Kapitálu (proto ho někteří považují za svérázné vědecké dílo hraničící s tzv. gotickým románem), kladl Marx důraz na historickou legitimitu toho či onoho systému v civilizaci – tedy i kapitalismu. Vždyť Komunistický manifest (psaný jinak rázným revolučním slovníkem), zároveň chválil roli kapitalisty a kapitalismu v dějinách, ale současně zdůrazňoval, že tato kapitalistická legitimita je historicky pouze dočasná – stejně jako to bylo v případě společenských epoch tradiční (samozásobitelské) ekonomiky před kapitalismem.
Přitom k postkapitalistické budoucnosti, která měla být historicky nutná, se Marx sice razantně hlásil, ale nepokoušel se jí vymýšlet, načrtl jen některé obrysy a zmiňoval ji jen velmi okrajově.
Marx jako vědec ve svém hlavním díle, ve svém „opus magnum“ především analyzoval kapitalismus vyspělých zemí své doby. Své klíčové dílo nazýval pracovně „Kritika politické ekonomie“, ale především ho pojmenoval „Kapitál“ – a slovní spojení „kritika politické ekonomie“ se nakonec stalo jen podtitulkem díla.
-.-.-.-.-.-
Kapitál sám není synonymum pro soukromé vlastnictví – ani soukromého vlastnictví výrobních prostředků.
Je to podle Marxe dominující mechanismus už společenské, ale nejprve kapitalistické společenské ekonomiky, kde nejen producentem nespotřebované přebytky poměrně univerzální produkce samozásobitelských usedlostí jako dřív, ale skoro celá specializovaná produkce jde na trh, protože je vyrobena v naprosto převažující míře pro druhé.
Kapitálový mechanismus soukromého zhodnocování a prvotního rozdělování sice, pravda, předpokládá dílčí soukromě akumulované finanční prostředky na počátku – ať už z prvotní (původní) akumulace zdrojů z minulého – např. feudálního – systému, nebo z předchozích čistých zisků kapitálového simultánního koloběhu.
Nicméně formule kapitálu P – Z – P+ sice nějaké akumulované dílčí zdroje předpokládá, ale sama začíná výdajem a končí nad-výnosem … čili o něco vyšším výnosem (o standardní legitimní zisk) než byl původní výdaj (poznámka: lze připomenout, že i pro Keynese jsou v nekonečném simultánním koloběhu kapitálu investice prvotní a úspory až druhotným předpokladem dalšího kola krytí investic). (VYDÁVÁNÍ – VÝNOSY +)
Předkapitalistická ekonomika, kde trh ale ani kapitál nedominovaly, byla založena na jiné vládnoucí formě společenského přebytku – na rentě. Rentní výnos nebyl výsledkem vynakládání prostředků, ale vlastnictví výrobních prostředků nebo zvláštních pozic a privilegií spojených s prostředky, se kterými pracovali nájemci – ať už svobodní nájemci jako na Západě Evropy nebo nevolníci či alespoň poddaní ve střední a východní Evropě. (MÍT – VÝNOSY+).
Marx byl tedy autorem pojetí kapitálu nejen jako investičního statku nebo nahromaděných peněz, ale jako v daném systému neustále reprodukovaného společenského vztahu, tedy mechanismu soukromého zhodnocování a prvotního rozdělování. A formule kapitálu je založená na vztahu vydávat dílčí akumulované prostředky – dostávat výnosy obnovující tyto prostředky s přirážkou zvanou zisk nebo i bez ní nebo dokonce se ztrátou (podle staré židovské zásady „I prodělek je kšeft“). Pro kapitálový koloběh je dílčí akumulace předpokladem dílčích výdajů a tyto výdaje jsou základem výnosů – nikoli samo vlastnictví, nikoli pouhá pozice MÍT.
Naopak renta vyplývá z vlastnictví nebo mocenské pozice.
Kapitál je mechanismus VYDÁVAT, tedy DOSTÁVAT (nejlépe s přirážkou), renta je v podstatě čistý nájem z vlastnictví nebo z mocenských pozic – MÍT nebo BÝT, a tedy DOSTÁVAT
Bylo tomu tak za feudalismu, kdy renta dominovala a robota mohla být formou placení tohoto nájemného – nebo nemusela. Renta nemusela být spojena s nevolnictvím – mohla existovat bez něj jako po Josefu II. v českých a habsburských zemích nebo v takové Francii už dávno předtím.
Je tomu i dnes, i když moderní renta využívá veřejné zdroje (ostatně i feudál potřeboval jisté prostředky na ozbrojené družiny, ale legalita jeho výnosů byla spojena s členstvím v lenním systému a stavovských strukturách).
Ten, kdo jí těží, sice sám vlastní (a často víc než kdy po druhé světové kdo vlastnil), ale akumulované dílčí soukromé zdroje leží velmi často – s čím dál víc – ladem. Nejsou „riskovány“ … a v nejlepším případě se pouze připojují k veřejným výdajům nebo zdrojům. Také fraktální mezera jako deficitní zdroj peněz komerčních bank nejsou žádné akumulované peníze vkladatele nebo banky, ale jedná se o úvěrové dluhové peníze umožněné síťovým finančním systémem dnešní doby. Peníze z XIX. století s vysokou mírou exogenity by dnešní reprodukci kapitalismu už neobsloužily.
Pokud někdo pracuje s penězi a vydává peníze, které umožňuje fraktální mezera komerčních bank, a vydává je, protože dostal úvěr, jeho dílčí akumulované zdroje neslouží k výdajům jako kdysi, ale k tomu, že je schopen „ručit“ – jako kauce ke vstupu do klubu privilegovaných.
Pokud někdo dnes sám nevynakládá výdaje z vlastních akumulovaných prostředků (vkladů v bance nebo pokladů mimo banku), ale z peněz vytvořených úvěrovou emisí za jistých celospolečenských podmínek, bez kterých by tyto peníze (dnes představující naprostou většinu) neexistovaly, tak by nemělo jít o kapitálovou formuli P – Z – P+.
Zcela přísně vzato startem kapitálových koloběhů je teprve výdej dílčích akumulovaných exogenních peněz, které obíhají v konstantním množství a byly u někoho předtím nahromaděny.
Pokud jsou peníze při úvěrové emisi průběžně vyráběny a při splácení úvěrů naopak stahovány, jde už o něco značně odlišného.
Na rozdíl od staré pozemkové a feudální renty, která byla dominantním fenoménem před kapitalismem, je moderní renta založená na využívání veřejných prostředků – dotací i úlev všeho druhu i regulacemi přikázaných plateb, kdy překomplikovaný regulační systém je zdrojem příležitostí pro celý sektor firem, které by za jiných okolností tyto příležitosti (nesoucí výnosy) neměly. Sama regulace, účinná ve středním období kapitalismu, je dnes neefektivní a funguje v prostředí chaosu.
-.-.-.-.-.-
A v druhé polovině 50. let XIX. století horečnatě očekával „krach kapitalismu“ (důkaz nalezneme v korespondenci s Engelsem).
Za Marxova života byl kapitalismus byl systémově poměrně robustní a taky vcelku legitimní – i když vcelku brutální a podléhající zničujícím krizím, které společenské poznání ještě nebylo schopno zvládat.
Marx v jisté době zřejmě asi právě přecenil destrukční dopad tehdejších velmi brutálních, ale jinak krátkých krizí (které skutečně vypadaly sociálně hrůzostrašně) na sám systém, a v druhé polovině 50. let XIX. století horečnatě očekával „krach kapitalismu“ (důkaz nalezneme v korespondenci s Engelsem).
Přitom hospodářské a obchodní krize on sám považoval – tak trochu „poschumpeterovsku“ – zároveň za fenomén v kapitalismu nutný i ozdravný (jako prostředek progresívní obměny fixního kapitálu). Marx přesto tehdy skutečně věřil tomu, že se konec kapitalismu blíží a poněkud komicky usiloval, aby byl hotov se svým opus magnum dříve než přijde – jak říkal – potopa („deluge“). [1]
Tehdy ale nakonec stihnul zpracovat jenom to, čemu pak dal roli pouhých přípravných rukopisů („Grundrisse“).a knižně vydal až na úplném konci 50. let pouze útlou brožuru „Ke kritice politické ekonomie“ (Berlín 1859), která byla obrovským zklamáním pro Marxovy přátele a celé jeho okolí …
-.-.-.-.-.-
Jinak Marxův osobní život probíhal jako na houpačce – období skutečné bídy se střídaly s obdobími krátkého a relativního blahobytu. Až někdy od druhé poloviny 60. let 19. století nakumulovala dvojice Marx–Engels z dědictví i jinak prostředky, že se Marx mohl usadit ve středostavovském domě, zajištěn Engelsem zařízenou pravidelnou rentou, takže situace z poloviny 60. let XIX. století, kdy poměrně velké prostředky byl schopen prohospodařit, se už neopakovala, protože jistina vynášející rentu byla před nakládáním s podstatou zablokována.
Sociální postavení měšťáka-rentiéra ale nezměnilo nic na Marxových radikálních názorech. Dokonce naopak na úplném konci života poněkud rehabilitoval (podobně jako předtím kolem let 1847-9) násilí jako prvek sociálních procesů – to na rozdíl od svého reformistického „mezinárodně-odborářského období“ v 60. letech, kdy například i vznikal Kapitál s Teoriemi o nadhodnotě …
Toto konečné období, kdy nenávist ke „žvanilům“ spojoval s obdivem k rázným činům (i kdyby mělo jít o atentáty) už nemůžeme spojovat s racionalismem a vývojem poznání jako spíš se skeptickým zoufalstvím „otce určité revoluční koncepce a teorie“, který zjistil, že legitimita kapitalismu je mnohem vyšší, než byl v polovině 50. let ochoten připustit …
Poznámky:
[1] Francis Wheen: Marxův Kapitál. Praha : Pavel Dobrovský – BETA, 2007, str. 83 – 84