200 let Karla Marxe: Michael Kroh píše o tom, že myšlenky a filosofie Karla Marxe nejsou, jak se někteří snaží tvrdit, minulostí, nýbrž naopak představují naší budoucnost. Proč?
V souvislosti s dvoustým výročím narození Karla Marxe si znovu připomínají jeho odkaz marxisté, nemarxisté i antimarxisté. Prostě byl to veliký člověk, jehož dílo nelze přehlédnout, ať se k němu stavíme jakkoli. Dokonce i tolikrát kritizovaná Česká televize zveřejnila nový německý hraný film o mladém Marxovi, natočený k jeho výročí. A to ji ze sympatií k dotyčnému nelze podezírat ani v nejmenším. V jeho rodném Trevíru mu dokonce odhalí pomník. Velkou sochu Marxe a Engelse v Berlíně si nikdo neodvážil odsunout do lapidária. Vzpomíná i Jean-Claude Juncker. Jsem opravdu zvědavý, jak se s výročím „vypořádají“ naši i evropští sociální demokraté, na vznik jejichž stran měl geniální německý myslitel zásadní vliv.
Přes všechny ty tisíce stran, které byly o Marxovi napsány, si troufám tvrdit, že opravdové zhodnocení jeho díla mu lidstvo stále dluží. Je tomu tak i proto, že jeho myšlenky zůstávají i po mnoha letech stále revoluční, vizionářské, obrácené do daleké budoucnosti, vzdálenější, než on sám zamýšlel. Samozřejmě zde působí i dopady přehmatů a zločinů, kterých se ve jménu naplňování jeho odkazu dopouštěli ruští bolševici i jejich spojenci a pokračovatelé z dalších zemí, bohužel včetně československých komunistů. Připisovat „zásluhy“ o tyto neblahé činy Marxovi je však stejně hloupé, jak hledat spojitosti Nietscheho filozofie s nacistickým holocaustem. Jsem hluboce přesvědčen, že Marx by byl v prvních řadách těch, kteří by proti zmíněným praktikám bojovali, jako ostatně spousta marxistů postižených „rudým terorem“. Jeho břitká kritika do vlastních řad by se asi tehdejším mocipánům moc nelíbila.
Marx byl první, kdo vyslovil myšlenku, že tehdy vznikající kapitalismus, společnost plná rozporů a vykořisťování, jednou zanikne. Dal tím lidstvu perspektivu spravedlivého rozdělování vyrobeného produktu, společnosti bez útlaku, světového míru. Prvotně to byla hypotéza abstraktně vyvozená z hegelovské dialektiky, teprve později dostala rozměr konkrétně historické ekonomicko-filozofické analýzy. Marx se nejprve musel stát materialistou, aby byl schopen docenit rozhodující úlohu společenské výroby a z ní vyplývajících vztahů v dějinách.
Marxovi a Engelsovi se podařilo překonat dichotomii mezi přírodou a společností, která provázela jejich předchůdce. Člověk není ani čistě přírodní ani čistě společenská bytost a proto nelze ani společnost stavět do absolutního protikladu vůči přírodě. Lidská společnost je podle nich nejsložitější formou existence hmoty. Je to specifická součást přírody, která stojí v určitém smyslu vůči jejím ostatním komponentům. Historický materialismus má podle autorů Manifestu za cíl studovat všeobecné zákony a hybné síly vývoje, společenský život ve své celistvosti, vnitřní souvislosti a rozpornosti. Jeho předmětem nejsou proto dílčí aspekty společenského života, které zkoumají konkrétní společenské vědy (ekonomie, sociologie, politologie atd.). Formulaci základních tezí a principů podal Karel Marx v předmluvě k práci „Ke kritice politické ekonomie“: „Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec. Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím. Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo – což je jen právní výraz toho – s vlastnickými vztahy, uvnitř se až dosud pohybovaly. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy. Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimiž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, než se materiální podmínky jejich existence vylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá jen takové úkoly, které může řešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání.“ (K. Marx – B. Engels: Spisy, sv. 13, Praha 1963, str. 36 – 37).
V tomto jediném, obsáhlém a nesčíslněkrát citovaném odstavci je shrnuta podstata historického materialismu, dialekticko-materialistického pojetí dějin. Kdyby Marx nenapsal nic jiného, stačilo by těchto pár vět, aby vstoupil do historie společenských věd jako geniální myslitel. Pro větší názornost přidám ještě jeden citát, tentokrát od Engelse. „Dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí, z nichž se zase každá stává takovou, jakou je, působením spousty životních podmínek: jsou to tedy nesčetné vzájemně se křížící síly, nekonečná skupina paralelogramů sil, z nichž vyplývá výslednice – dějinná událost, jež sama může být opět považována za výsledek jedné síly, působící jakožto celek, nevědomě a bezděčně. Neboť co chce jeden, maří druhý, a vychází z toho něco, co nikdo nechtěl. Tak dosavadní dějiny probíhají po způsobu přírodního procesu a jsou podrobeny v podstatě týmž pohybovým zákonům. Ale z toho, že vůle jednotlivců – z nichž každý chce to, k čemu jej pudí fyzická konstituce a vnější, v poslední instanci ekonomické okolnosti (buď jeho vlastní, osobní nebo obecně společenské) – nedosahují toho, co chtějí, nýbrž splývají v celkový průměr, v jednu společenskou výslednici, z toho se přece nesmí usuzovat, že tyto vůle = 0. Naopak každá vůle přispívá k výslednici a potud je v ní zahrnuta.“ (K. Marx – B. Engels: Spisy, sv. 37, Praha 1973, str. 536).
•••
Marx a Engels nazvali svoji teorii společenského vývoje přírodně historickým procesem. Lidský rod vzešel z přírody, v přírodě žije, z ní čerpá zdroje energie pro každodenní obnovování vlastní existence, na přírodu působí, mění ji k obrazu svému. Od ostatních živočichů se člověk odlišuje tím, že pracuje, jeho působení ve vztahu s přírodou je vědomé, plánovité. Engels napsal kdysi vtipnou brožurku „Podíl práce na polidštění opice“, ve které s využitím poznatků tehdejší vědy popsal proces přeměny lidoopa v člověka. Dnes můžeme na základě nových poznatků antropologie a archeologie jeho pojetí zpřesnit, ale v základě je to stále práce, která byla příčinou vzniku lidské společnosti, která je zase nejvyšším výtvorem přírody.
Jakkoli se člověk v historickém procesu soustavně „vyděluje“ z přírody, společnost nelze nikdy od přírody plně oddělit, nikdy ji nemůže opustit. Mezi člověkem a přírodou existuje jednota, ale i dialektický protiklad. Práce člověka přeměňuje přírodu ve výrobní sílu, nicméně svými životními funkcemi zůstává člověk pevně spojen s přírodou. Činnost člověka při uspokojování svých životních potřeb může přírodu poškozovat a to se zase zpětně projeví na životě člověka ve formě zhoršení zdraví, vyčerpání zdrojů obživy, změně klimatu a dalších negativních důsledků, které dnes označujeme jako globální problémy.
Marx a Engels překonali geografický determinismus francouzských osvícenců Montesquieua, Barnava a dalších, nicméně působili v době, kdy se zdálo, že zdroje moderní průmyslové výroby jsou nevyčerpatelné. Dnes už ale vidíme hranice lidských možností v oblasti využívání neobnovitelných zdrojů energie a škodlivé důsledky, které z toho plynou pro životní prostředí. Jakkoli dokázal kapitalismus zvládat rozpor mezi prací a kapitálem tak, že v posledních desetiletích se neuskutečnila žádná socialistická revoluce, jeho expanzivnost se dostala blízko hranici, kdy je již ohrožena nejen jedna z existujících tříd, ale lidstvo jako celek.
Marx byl přesvědčen, že i lidská společnost podléhá ve svém vývoji objektivním zákonům. Společenské zákony, podobně jako zákony přírodní, vyjadřují objektivní souvislost, která má podstatný, nutný a obecný charakter. Působení zákonů vždy představuje pohyb podstatného rozporu od jeho vzniku až po vyřešení v podobě vzniku rozporu na novém základě.
Tady však shoda mezi společenskými a přírodními zákony končí. Zatímco v přírodě za týchž podmínek dosáhneme stejného výsledku, ve společnosti tomu tak být nemusí. Ve společnosti působí lidé nadaní vědomím, rozdílnými fyzickými a duševními schopnostmi, s rozdílnými, často protichůdnými zájmy. Jejich střet může mít i při zachování stejných podmínek i opačný průběh a výsledek. To vede ke zdání, že ve společnosti žádné zákony nepůsobí. Ve skutečnosti však můžeme v dějinách vystopovat minimálně několik tendencí, které můžeme označit za zákonité. V prvé řadě jde – podobně jako v živé přírodě – o vývoj od jednoduchých forem společenské organizace ke složitějším. Dále je to linie společenského pokroku, tj. o vývoj od nižších forem k vyšším. I když v zásadě můžeme říci, že se jedná o vývoj od jednodušších, nižších forem k vyšším, složitějším, nelze tuto skutečnost brát úplně doslova, protože vyšší forma společenského uspořádání nemusí být zejména ve svých počátcích složitější než nižší forma, která ustupuje ze scény. Například nastupující feudalismus byl vyšší formou společenského uspořádání z hlediska pokroku (zejména z hlediska ovládané třídy nevolníků), ale zprvu byla jeho struktura jednodušší než u odcházející otrokářské Římské říše, která zahrnovala podstatnou část tehdy známé Evropy, část Asie a severní Afriky. Byla to právě jeho jednodušší struktura, která se ve střetu s příliš velkou, složitou, nadměrně byrokratizovanou Římskou říší ukázala jako výhoda. S vítězstvím feudalismu se ovšem také na dlouhá staletí ztratila velká část technického a organizačního know-how Římanů, zejména jejich silniční a vodohospodářské stavitelství, právní systém atd.
Co se týče vztahu jedince a společnosti, můžeme vysledovat zásadní dějinnou zákonitou linii od systémů založených na převážně osobní (rodové, kmenové, otrocké, vazalské, poddanské) závislosti a přináležitosti k určitému společenství až po systémy založené na primátu ekonomické a občanské závislosti při zachování osobní svobody a nezávislosti jednotlivce. Tento zákon bychom mohli také nazvat zákonem růstu míry osobní svobody lidského jedince. I zde nešlo o jednostrannou vzestupnou linii. Ve většině typů společnosti byly obě základní formy závislosti jednotlivce na společenství kombinovány v určitém poměru. Například ve zmíněné otrokářské společnosti byli otroci absolutně osobně závislí na svém majiteli, zatímco otrokáři byli v řadě případů osobně svobodnými občany městské republiky. Řemeslníci byli nadto ještě se společenstvím spojeni směnou, tedy jednalo se i o druh ekonomické závislosti. Protože byli organizováni v cechovním systému, byli však osobně závislí i na cechovním společenství.
Jako dosud neprokázanou můžeme považovat Marxovu hypotézu, že kapitalismus uzavírá dějinnou epochu třídních formací a po něm musí následovat beztřídní komunismus (míněno jako vyšší fáze komunistické formace). Pozorujeme sice, jak se třídy formující kapitalismus „drolí“ (to neplatí jen pro proletariát, ale i pro buržoazii), jak se společenská struktura stává průchodnější, zvyšuje se sociální mobilita, ale činit z toho jednoznačný závěr, že třídám je již odzvoněno, by bylo předčasné. Stále zde ještě existují lidé, kteří Leninově definici tříd odpovídají. Spíše se společenská struktura obohacuje o nové typy přechodného sociálního statusu (osoby samostatně výdělečně činní, živnostníci, svobodná povolání).
Stejně tak se neprokázalo, že rozpory kapitalismu musejí nutně vyústit v nějakou formu diktatury proletariátu. Sám pojem „proletariát“ je doplňován novotvary jako „cognitariát“ pro vzdělanou vrstvu námezdních zaměstnanců, nicméně nalézáme ve světě velké regiony (například Jihovýchodní Asie), kde podmínky pracujících na výrobních linkách plně odpovídají původnímu Marxovu vymezení. Existuje tam velmi tvrdé vykořisťování. Problém kvalifikace a politické uvědomělosti dělníků a dalších vrstev námezdních pracovníků, který nastolil kdysi Lenin, ale i T. G. Masaryk, však zde stále existuje. Leninovo řešení ve formě polovojensky organizované strany s přísnou hierarchií se ukázalo v podmínkách 20. století jako nepřinášející dlouhodobý úspěch. Namísto diktatury dělnické třídy zde vznikla socialistickou revolucí diktatura ve jménu dělnické třídy, diktatura úzké vrstvy dělnické aristokracie a profesionálních politiků, která se od jádra třídy neustále vzdalovala. Proces vyvrcholil koncem 80. let minulého století, kdy se dělnická třída většinově postavila na stranu protikomunistických revolucí.
•••
V současné době zde nestojí proti sobě sešikované třídy vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Ostatně i v dějinách tomu tak bylo pouze ve vypjatých revolučních událostech (například v době Velké francouzské revoluce či pařížské komuny). V obdobích „klidu“ byla naopak dominantní spolupráce (jednota) tříd než jejich vzájemný otevřený konflikt.
Dějiny se neodehrávají tak, jak se je snažila zjednodušeně popisovat dogmatická teorie v období stalinismu, společenský vývoj je složitější a nedá se jednoduše vtěsnat do „pětičlenky“ společenských formací. Marxova hypotéza byla ve své době logická. Proti menšímu množství kapitalistů a jejich „přisluhovačů“ (úředníků, armádních a policejních důstojníků, církevních hodnostářů atd.) stojí zbídačovaní dělníci, kteří jsou na rozdíl od otroků a nevolníků osobně svobodni a mohou se tudíž účastnit politického života. Dělnická třída je zainteresovaná na zániku kapitalismu a odstranění vykořisťovatelského vztahu daleko více než rolnictvo, drobní řemeslníci a živnostníci. Proto má oprávněný nárok na vůdčí úlohu v revolučním procesu.
Dnes je však situace složitější. Sociální struktura společnosti je pestřejší a rozmanitější. Tovární dělnictvo už netvoří většinu společnosti. Profesní a platové problémy řeší převážně prostřednictvím odborů, má k tomu daleko větší možnosti než měli dělníci za doby Karla Marxe. Určujícím způsobem řešení rozporu mezi prací a kapitálem je sociální dialog nikoli konfrontace či dokonce revoluční výbuch. Také je nutno vzít na vědomí, že kapitalisté se chovají daleko civilizovaněji než v době vzniku Komunistického manifestu a Kapitálu. Nutí je k tomu i sociální a zaměstnanecké zákonodárství, jehož dnešní podoba je výsledkem dlouholetých politických zápasů dělníků a ostatních pracujících vrstev. Nemůžeme ale pominout ani nepřímý vliv strachu z komunistické diktatury u buržoazie a pozemkových vlastníků v letech 1917 – 1989. Ani dnes to není idylická selanka, ale sociální konflikty jsou na denním pořádku, zatím však nikdy nevytvořily revoluční situaci. Tato skutečnost nutí teorii hledat nové alternativy postupných změn.
Od svých předchůdců, především francouzských historiků období restaurace, převzali Marx s Engelsem hypotézu o úloze tříd jako velkých skupin lidí, vyznačujících se relativně shodným postavením ve společenské dělbě práce a politické struktuře společnosti. Tezi, že dějiny jsou dějinami třídních bojů, ještě dále rozvinuli v tom smyslu, že dělnická třída je historicky povolána k tomu, aby odstranila třídní společnost. Marx těžko mohl vidět nějakou jinou než násilnou (ať již ozbrojenou nebo nekrvavou) cestu k uskutečnění vysněné beztřídní společnosti. Marx zde evidentně příliš zjednodušil sociální strukturu tehdejší společnosti (existovaly tam ještě i jiné třídy a vrstvy) a především se provinil vůči své vlastní dialektické metodě tím, že jednostranně akcentoval boj na úkor jednoty protikladných tříd. Dobře znal historii, a proto si měl všimnout, že v dějinách třídních bojů to nikdy nebylo tak, že jedna porazila a zničila druhou, ale že vítězem tohoto boje byl vždy někdo třetí. Vítězem nebyli ani otrokáři ani otroci, feudálové ani poddaní. Nebudou jimi ani kapitalisté a proletáři.
Tím ovšem není řečeno, že průmysloví dělníci netvořili jádro aktérů revolučních zápasů 19. a 20. století a netvoří jej potenciálně ani dnes. Ukázalo se však, že jejich požadavky jen výjimečně překračují hranici ekonomických požadavků na lepší mzdy a sociální zabezpečení. Marx si toho byl vědom, a proto hovoří o třídě „o sobě (an sich)“ a „für sich (pro sebe). Třída „o sobě“ je neuvědomělá, nevidí revoluční východiska ze své situace, zatímco třída „pro sebe“ tyto klíčové vlastnosti pro revoluční převrat nepostrádá. Do třídy je vnášejí zevně ideologové – revolucionáři, což později podrobně rozpracoval zejména V. I. Lenin.
V Marxově díle Kritika gothajského programu z roku 1875 se také objevuje nejobecnější charakteristika budoucího komunistického typu společnosti (komunistické společenskoekonomické formace). Marx předpokládá, že tato společnost bude mít dvě vývojové fáze, kterým bude předcházet relativně krátké přechodné období. První fáze komunistické společnosti je charakterizována „mateřskými znaménky kapitalismu“, existuje zde rozdělování podle pracovních zásluh, teprve vyšší fáze komunistické společnosti je už ten „pravý“ komunismus s rozdělováním podle potřeb. Podmínkou ovšem je, že s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem.
Vezmeme-li tuto Marxovu charakteristiku budoucí společnosti a jeho již citovaný výrok o společenské formaci, která neodchází ze scény, dokud ještě poskytuje prostor pro rozvoj výrobních sil, nelze dospět k jinému závěru, že systém, který existoval mezi léty 1917 – 1990 nebyla vysněná první fáze komunismu, nýbrž „státně monopolní kapitalismus bez kapitalistů“ (Lenin). Přes deklarování úspěchů a posunů od etapy k etapě se tehdejší společnost ke komunismu přibližovala spíše formou, než obsahem. Kapitalismus ještě poskytoval výrobním silám lepší podmínky pro rozvoj zejména v oblasti svobodného bádání a tvorby inovací, které centralistické plánování nedovedlo postihnout. I přes nesporný pokrok v oblasti sociálních práv se nezralý a na nadměrné uplatňování násilí spoléhající systém musel dříve nebo později zhroutit.
Tím se ovšem společenský pokrok nezastavil. Marxem formulované rozdělování potřeb se neustále rozšiřuje i přes neustálé snahy tento vývoj omezit privatizací veřejných služeb. Jak byl nucen americký pokrokový ekonom David Graeber, komunismus nemusíme nastolovat, protože on tu již je a bude dále sílit. A jednou vystřídá v úloze základního systémotvorného faktoru dnešní kapitalistický výrobně spotřební vztah zprostředkovaný trhem. A to je i prognostický výhled do budoucna, který Karel Marx započal a ve kterém budou pokračovat i příští generace, pokud bude chtít zachovat lidstvo jako živý živočišný druh. Marx není minulost, jak se nám mnozí snaží tvrdit, ale právě naopak budoucnost.