200 let Karla Marxe: Publikujeme ukázku z knihy Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla o kapitalismu, socialismu a budoucnosti. Tentokrát z kapitoly, která se zaměřila na zrádnou roli “vlastnictví”.
(…)
Zrádná role „vlastnictví“
Bylo by asi účelné vyjasnit vztah kategorií jako soukromé a společenské zhodnocování [27] ke kategorii, která byla v případě systémové změny vždy považována za klíčovou – tedy vlastnictví (výrobních prostředků).
Marx své hlavní dílo, své opus magnum, nazýval pracovně Kritika politické ekonomie, ale nakonec zvolil název „Kapitál“ a slovní spojení „kritika politické ekonomie“ se nakonec stalo jen podtitulem tohoto díla. Ani ze spisů včetně jeho korespondence nevyplývá, že by ho někdy vůbec jen napadlo uvažovat například o názvu „Analýza soukromého vlastnictví moderní (tehdy moderní) společnosti“ nebo něčem podobném.
Marxisté sice neustále, skoro jako nějakou mantru, opakovali a opa- kují, že je třeba rozlišovat vlastnictví jako soustavu ekonomických vztahů na straně jedné a právní nadstavbu na straně druhé, ale pokud s těmito kategoriemi mají pracovat, tak sami zcela spontánně sklouzávají k právnímu vlastnictví – soukromé versus nějaké státní (většinou). A podle toho vypadal i cílový projekt reálného socialismu protagonistů systémové změny od kapitalismu k socialismu, kteří se o marxismus (-leninismus) opírali: zestátnění skoro všech do té doby soukromých výrobních prostředků (a nesystémově dokonce i některých robustních nemovitých spotřebních předmětů, jako byly hrady a zámky) a (umělé) znemožnění podnikání, aby významné soukromé vlastnictví výrobních prostředků ani nemohlo vznikat.
Přitom například sám Komunistický manifest Marxe a Engelse z roku 1848 je sice psán razantním revolučním slovníkem, ale volební pro- gram v tomto manifestu obsažený, který se měl týkat (jak vyplývá z kontextu) revolučního zásahu a vytvoření podmínek pro další už spontánní vývoj, nežádal zestátnění stávajících továren (jako vyráběných výrobních prostředků – sekundárních faktorů) ani sám zákaz podnikat.
Volební program z Komunistického manifestu navrhoval „jen“ znárodnění přírodního dědictví (jako půdy) a bank. Pokud jde o vyrobené výrobní prostředky, stroje, industriální budovy a infrastrukturu vůbec, tak ty objevíme jen v bodě týkajícím se – výslovná citace – „zvýšení počtu státních továren“ (oproti předcházející situaci).[28]
Idejím volebního programu z Komunistického manifestu mohl vlast- ně odpovídat takový Sovětský svaz, který začal v prvních pětiletkách obrovským tempem budovat průmyslové kapacity, kdyby ale zároveň ponechal svobodu podnikat na vlastní pěst minimálně v rozsahu NEP – nebo spíš v rozsahu neomezeném.
Je ovšem nutno uznat, že volební program z Komunistického manifestu byl, jak se autoři této knihy domnívají, prozatímním dočasným krokem politické strategie – nikoli konečnou vizí nového společenského řádu. Hlavní argumenty ve prospěch teze o rozdílech mezi marxistickou vizí a reálným socialismem nalezneme spíše v pozdním Marxově díle z doby vzniku Kapitálu a ještě později.
Socialismus jako drtivě převažující státní a naštěstí i družstevní a regionální a komunální vlastnictví – to byla vize nástupců Marxe a Engelse ve světové sociální demokracii v době fin de siècle a na začátku 20. století.
Ještě nejméně o jeden řád radikálnější a otevřenější byl postoj ruského marxistického teoretika Vladimíra Iljiče Uljanova, vystupujícího v teoretickém diskurzu své doby jako Vladimír Iljin, který se později (už jako politik Mikuláš Lenin) stal vůdcem ruské, v pořadí už třetí, říjnové bolševické revoluce v roce 1917–18.
Lenin popisoval cílový socialismus jako systém zaplněný žádoucími korporacemi typu státní pošty, což v kontextu doby zcela zjevně považoval za ideál. Třebaže to nevyjádřil doslova, z logiky věci by mělo platit, že čím víc tyto korporace budou v systému obsaženy, tím bude skutečný socialismus dokonalejší a bližší ideálu.
Ani Marx, ani Engels asi neměli (minimálně v 60. a 70. letech 19. sto- letí) na mysli zrovna to, co Uljanov-Iljin-Lenin vyjádřil ze všech tehdejších socialistů nejotevřeněji.
A najít důkaz není příliš obtížné – spočívá v jejich díle a v jejich korespondenci, vzájemné i s jinými osobami.
Právě na tomto místě by asi bylo vhodné připomenout, že zatímco Marxova analýza kapitalismu je vcelku srozumitelná a jasná (ať už je správná, nebo ne), není naopak příliš jasné, jestli Marx svou (mlhavě a jen zřídka uváděnou) prognózu socialistické a komunistické budoucnosti skutečně spojoval s kolektivním vlastnictvím v onom administrativně-technickém a organizačním smyslu.
Nejde přitom jen o ty pověstné ironické, občas připomínané po- známky Marxe a Engelse o tom, že pokud by společnost měla být „socialističtější“ v závislosti na míře státního vlastnictví, pak by asi největším socialistou byl Otto von Bismarck (který byl přitom jedním z úhlavních nepřátel socialistického hnutí, jež bylo díky němu v německé federativní říši císaře Viléma jeden čas postaveno mimo zákon, přičemž sami zvolení sociálnědemokratičtí říšští poslanci operovali na pomezí legality).
Všude tam, kde se objevují úšklebky obou patriarchů dělnického hnutí směrem k „bismarkovskému“ německému státnímu vlastnictví, je vidět velké nedorozumění mezi „klasiky“ a jejich nástupci.
Přinejmenším Marx si vůbec nepotrpěl na německý etatismus, větší pochopení měl pro samosprávu a stát anglosaský nebo holandský. Zálibně také hleděl na tehdejší Spojené státy – v poslední kapitole prvního dílu Kapitálu (který vyšel ještě pod jeho dohledem) s názvem
„Moderní teorie kolonizace“ složil nepřímý hold jedné vývojové fázi USA, samosprávným britským koloniím, kde byla funkce kapitálového mechanismu dočasně oslabena, až utlumena – nikoli však na základě státních zásahů! [29]
Spojené státy jako tehdejší „říše (relativní) rovnosti“[30] se rozvíjely především na základech svobodného trhu, „pouhého“ svobodného soukromého vlastnictví, bez výrazné role námezdního a kapitálové- ho mechanismu jako v Británii, zato ještě i s otrokářstvím v jižních státech americké Unie, které bylo v britském impériu už zrušeno. [31]
Zřejmě i kvůli svobodě a drahé pracovní síle tu fungovalo sdílení „země bez pána“ (americká hranice – frontier) a výsledků prudkého technologického rozvoje (viz světové výstavy v Londýně 1851 a ve Filadelfii 1876).
Marx si nepotrpěl ani na myšlenku státní podpory nesoukromé a ideologicky preferované vlastnické formy, např. právě družstev.
A když něco takového v programu sociálních demokratů své německé, i když už dávno opuštěné vlasti nalezl, reagoval popuzeně a podrobil to typické ironizující kritice.
V Kritice Gothajského programu z roku 1875 [32] reagoval Marx ve třetí části na bod programu, který zněl:
Německá dělnická strana, ve snaze razit cestu řešení sociální otázky, žádá zřizování výrobních družstev za podpory státu pod demokratickou kontrolou pracujícího lidu. Výrobní družstva nechť jsou v průmyslu a v zemědělství vyvolána v život v takovém rozsahu, aby z nich vzešla socialistická organizace veškeré práce.
K této navrhované části německého sociálnědemokratického stranického programu uvádí Marx následující:
Po Lassallově „železném zákoně“ spásonosný prostředek téhož proroka.
„Cesta se razí“ důstojným způsobem. Na místo existujícího třídního boje nastupuje fráze novinářských pisálků: „sociální otázka“, jejímuž „řešení“ se razí „cesta“. Nikoli revoluční přeměnou společnosti, nýbrž „ze státní podpory“ „vzchází“ „socialistická organisace veškeré práce“, z podpory, kterou poskytuje stát výrobním družstvům, která „vyvolává v život“ on, nikoli dělníci. To je důstojno Lassallovy představy, že státní půjčkou se dá vybudovat nová společnost právě tak jako nová železnice!
Ze studu, který ještě zbyl, staví se „podpora státu“ – pod demokratickou kontrolu „pracujícího lidu“.
Předně se „pracující lid“ v Německu skládá většinou z rolníků, a nikoli z proletářů.
Za druhé, „demokratický“ znamená po německu „lidovládný“. Co to však znamená „lidovládná kontrola pracujícího lidu“? A dokonce u dělného lidu, který těmito požadavky kladenými na stát přiznává, že si je plně vědom, že ani není u moci, ani není pro moc zralý!
Je zbytečné zabývat se tu kritikou receptu, který navrhl Buchez za Ludvíka Filipa proti francouzským socialistům a který přijali reakční dělníci „Atelieru“. Není také hlavním kamenem úrazu, že tato zvláštní zázračná léčba byla dána do programu, nýbrž že se vůbec vracíme od stanoviska třídního boje ke stanovisku sektářského hnutí.
To, že dělníci chtějí vytvořit podmínky družstevní výroby v sociálním, a nejdříve u sebe v národním měřítku, znamená jen tolik, že usilují o změnu nynějších výrobních podmínek, a nemá to nic společného se zakládáním družstev se státní podporou. Pokud však jde o nynější družstva, ta mají cenu jen potud, pokud byla nezávisle vytvořena dělníky a nejsou pod záštitou ani vlád, ani měšťáků. (Zvýrazněno aut.)
Pokud jde ale o družstvo bez zvláštní státní podpory, které využívá (na státu tehdy ještě poměrně nezávislé) možnosti fenoménu úvěru, tam je postoj „liberála Marxe“ kladný. V páté kapitole III. dílu Kapitálu napsané někdy v letech 1863–1864 (a Engelsem vydané v roce 1894) považuje Marx úvěrový systém za něco, co spolu s národními sítěmi družstevně řízených továren znamená překonání kapitalistického výrobního způsobu:
Bez továrního systému, vyvěrajícího z kapitalistického způsobu výroby, stejně tak jako bez úvěrového systému, vyvěrajícího z tohoto způsobu výroby, by nemohla vzniknout družstevní továrna. Úvěrový systém, tvořící hlavní základ postupné přeměny kapitalistických soukromých podniků v kapitalistické akciové společnosti, dodává právě tak i prostředky k postupnému rozšiřování družstevních podniků ve více méně národním měřítku. Na kapitalistické akciové podniky stejně jako na družstevní továrny je třeba se dívat jako na přechodné formy mezi kapitalistickým způsobem výroby a způsobem sdruženým, jenže u jedněch je protiklad překonán negativně a u druhých pozitivně. Až dosud jsme zkoumali rozvoj úvěru – a v něm obsažené latentní překonání kapitalistického vlastnictví – hlavně se zřetelem na průmyslový kapitál […] zhodnocování kapitálu založené na protikladném charakteru kapitalistické výroby dovoluje skutečný, svobodný rozvoj jen k určitému bodu, a tvoří tedy ve skutečnosti imanentní pouta a meze výroby, které úvěr ustavičně prolamuje… Dvojaká povaha, která je imanentní úvěrovému systému: že totiž na jedné straně z hybné síly kapitalistické výroby, z obohacování vykořisťováním cizí práce, dělá nejryzejší a nejúžasnější systém spekulace a podvodu a stále více omezuje počet těch, kdo těží ze společenské- ho bohatství, že na druhé straně tvoří přechodnou formu k novému způsobu výroby – tato dvojakost propůjčuje hlavním hlasatelům úvěru od Lawa po Isaaka Pereira jejich příjemný charakter napůl podvodníků a napůl proroků.[33] (Zvýrazněno aut.)
V této souvislosti je ale možná ještě zajímavější zvláštní Marxův výrok na klíčovém místě jeho Kapitálu, kde v prvním díle – který v roce 1867 ještě vydal pod vlastním dozorem – používá na konci předposlední, 24. kapitoly následující „hegelovské“ slovní obraty:
Kapitalistický způsob přivlastňování, vyplývající z kapitalistického výrobního způsobu, tedy i kapitalistické soukromé vlastnictví, je první negací individuálního vlastnictví založeného na vlastní práci. Avšak kapitalistická výroba plodí s nutností přírodně-historického procesu svou vlastní negaci. Je to negace negace. Ta znovu vytváří individuální vlastnictví, ale na základě vymožeností kapitalistické éry – kooperace svobodných pracovníků a jejich pospolné držby půdy a jimi vyrobených výrobních prostředků.[34]
Tento slovník skutečně nepřipomíná obraz státní pošty, železnice nebo jakékoli hierarchicky uspořádané instituce, které ale nakonec byly i pro ten skutečný, tedy reálný socialismus tak typické. Neděláme si pochopitelně iluze o možnostech kreativní představivosti 19. století, ale z našeho současného hlediska to skutečně připomíná spíše právě společné sdílení nerivalitních statků (které sdílet lze) jinak poměr- ně autonomními subjekty prostřednictvím ovladačů, kdy autonomní subjekt využívá sítě všemožného druhu a kdy replikační tisk trojrozměrných věcí nevelkou komunitou nebo i jednotlivcem reprodukuje v místě potřeby i statky, kde užívaní jedním může vylučovat užívání druhým. Protože jak jinak pojmout ono – parafrázujme, ale i citujme – „znovuobnovené“ individuální vlastnictví na základě vymožeností kapitalistické éry, tedy „znovuobnovené individuální vlastnictví“, které předtím kapitalismus boural a soustřeďoval do obrovských anonymních korporací.
A protože víme, že Marx byl synem své doby a dědicem osvícenství, neudiví až tolik, že i když on sám se považoval zhruba od roku 1844 už zcela jednoznačně za socialistu a komunistu v tehdejším smyslu těchto slov, někteří dnešní teoretici a aktivisté chápou Marxe (zároveň) jako svérázného levicového liberála sui generis.[35] Michael Hauser[36] si dokonce pomáhá bonmotem, když dokládá, že marxismus začíná tehdy, když liberál začíná brát liberalismus skutečně vážně a do důsledků .[37] Vzpomeňme též často připomínaný rozdíl a rozpor mezi formální a reálnou svobodou.
Feudální vlastnictví v právním smyslu mělo různé formy, které zda- leka ne vždy znamenaly absolutní vládu nad předmětem vlastnictví (např. svěřené léno, dědičné formy, kdy předmět vlastnictví nebylo možno volně převést, ale přecházel do dědictví)… Existovaly formy nejen panovnického osobního (komorního), ale i státního majetku (korunního, pokud země nebyla středověkou republikou).
Státní vlastnictví v kapitalismu se může týkat i kapacit běžné reálné produkce, nejen elektráren a síťových zdrojů. Ve Francii to byla i proslulá automobilka „Régie nationale des usines Renault“, znárodněná po druhé světové válce bez náhrady (kvůli kolaboraci vlastníka s na- cisty) a na dlouho – v rámci „éry privatizací“ ji odstátnila až teprve pravicová vláda francouzského premiéra Chiraca někdy v polovině 90. let 20. století. Státní podnik je zarámován v systému, kde funguje jako prvek, který ovládá stát jako subjekt, a dividenda teče do veřejných rozpočtů.
Socialismus není z logiky vývoje prostě systém, který by byl v nad- kriticky významném, až dominantním rozsahu „poskládán“ ze státních korporací typu státních pošt.
V socialismu by měly normálně existovat různě řízené a právně vlastněné kapacity – včetně soukromých podniků, a to zdaleka nejen malých živností a podniků v družstevním, zaměstnaneckém, případně dokonce i přímo samosprávném vlastnictví, což by jistě byl žádoucí vývoj, protože u tohoto druhu vlastnictví působí předpokládané, méně výrazné propady počtu pracovníků a jejich příjmů v nepříznivé fázi hospodářského cyklu proticyklicky, jako stabilizační prvek od této kategorie podniků vyšší.
Čili nejen ty „státní pošty“ Mikuláše Lenina a starých sociálních demokratů.
Jako dílčí výseče majetku by je „reálné držely“ různé subjekty, respektive by měly zapsáno své právní vlastnictví v různých veřejných rejstřících a registračních knihách a databázích.
Rozdíl by spočíval zejména v tom, že v postkapitalistické, tedy systémově odlišné etapě společenské ekonomiky by mělo prim hrát nikoli soukromé, ale společenské zhodnocování a podniky v různém vlastnic- tví by měly být nově a v nadkritickém rozsahu (a navzájem v různé míře) agenty společenského zhodnocování.
I když tento návrh může na první pohled vypadat „krotce“, rozvrstvení moderní renty u těch nejprivilegovanějších by nutně vedlo k zuřivému odporu této skupiny.
Odstátňování a privatizace se rozběhly plnou silou v době, kdy rop- ný šok a stagflace „prohrábly“ cestu k reaganovským kontrarevolucím, kdy ale současně začalo být soukromé zhodnocování už plně závislé na svém vlastním parazitismu, sociální stát erodoval, a přitom veřejné rozpočty bobtnaly a stávaly se služebníkem privilegovaných, čím dál důležitějším, silnějším, využívanějším a stále více vytěžovaným služebníkem mocných (přičemž závislost privilegovaných na služebníkovi roste každým rokem).
Zkrátka a dobře: soukromé vlastnictví a kapitál jsou kategorie různého druhu.
Vysvětlivky a poznámky
[27] Tedy v případě dominantních rolí určitého typu zhodnocování jako „kapitál“ respektive „sociál“.
[28] Komické je, že v Československu bylo právě užívání zemědělské půdy sice ekonomicky zkolektivizováno (kromě tzv. záhumenků), ale po formálněprávní stránce (a tedy i v katastru, který ale hrál v reálném socialismu vedlejší roli oproti tzv. evidenci nemovitostí) zůstala tato združstevněná půda soukromá – zatímco dokonce i někteří britští buržoazní (o socialistických ani nemluvě) klasičtí ekonomové v první třetině 19. století navrhovali znárodnění půdy.
[29] Viz Miroslav Tejkl, „Ta událost na Labutí řece“, web Strany demokratického socialismu, http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2007121003
[30] Ve 20. století se situace obrátila a nerovnost je dnes, jak známo, výrazně větší v USA než v Evropě, viz též Kapitál v 21. století Thomase Pikettyho, Euro- media Group, Praha 2015
[31] Ale za americké občanské války byla Velká Británie se zrušeným otrokářstvím z obchodních a hospodářských důvodů dlouho spojencem „otrokářského Jihu“ – protiotrokářský Sever byl naopak podporován ruským carem, který v té době právě rušil v Rusku nevolnictví.
[32] Němečtí socialisté tehdy – v 70. letech XIX. století – zrovna spojovali obě své původní linie socialistického hnutí a hledali společného jmenovatele.
[33] Karel Marx, Kapitál III/1, str. 462–3.
[34] Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 804.
[35] Viz Michael Kroh – http://blisty.cz/art/23504.html
[36] Viz http://nezavisli.blogspot.cz/2011/05/marxismus-je-liberalismus.html
[37] Viz http://nezavisli.blogspot.cz/2011/05/marxismus-je-liberalismus.html
Ilona Švihlíková – Miroslav Tejkl: Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel, Rybka Publishers: Praha 2017.