Zdeněk Vopat se ve svém komentáři ptá na to, jak silná je vlastně česká pravice a jak moc veřejnosti ještě vadí komunisté?
Ve svém článku Antikomunistická nostalgie Babiše neoslabí a voliče neosloví Veronika Sušová-Salminen dle mého názoru velmi správně analyzovala absurditu a vyprázdněnost současného pravicového obsahu v naší republice. Podle autorky současná pravice touto rétorikou Babiše neoslabí a voliče neosloví. Ve svém textu bych se rád pokusil o alternativní rozbor toho, na kolik po 29 letech po událostech z listopadu 1989 je stále u nás živý odpor proti komunismu a levicovým myšlenkám a zároveň na kolik je silná česká pravice.
Určitý obrázek ohledně toho, na kolik je naše společnost ještě zatížena negativními postoji vůči radikálním či progresivním levicovým myšlenkám si můžeme udělat například podle druhého kola prezidentských voleb. Zde byl mnohými médii a svým oponentem Miloš Zeman líčen jako příznivec sil, které chtějí strhnout směřování české republiky více na „východ“. Miloši Zemanovi bylo vytýkáno spojení s Andrejem Babišem, který je podezřelý z toho, že vědomě spolupracoval s „komunistickou“ státní bezpečností StB. Miloš Zeman tak implicitně dostal nálepku kandidáta, jenž je při nejmenším ochoten připustit větší angažovanost KSČM na české politické scéně.
Oproti tomu byl Jiří Drahoš vykreslován jakožto protipól těchto tendencí. Šlo tedy o souboj dvou světů, toho prokomunistického, a toho protikomunistického. Ponechme nyní stranou skutečnost, že realita je v případě Miloše Zemana mnohem složitější. Ve skutečnosti současný prezident není rozhodně příznivcem KSČM a ani radikální levice. Jde spíše o „reformistu“, než o nějakého revolucionáře.
Zemanův protikandidát Jiří Drahoš ve druhém kole prezidentských voleb obdržel 2 701 206 hlasů. To ukazuje na skutečnost, že ve vybičované atmosféře, kdy se jedná o souboj dvou kandidátů, je tzv. „protikomunistická“ karta stále ještě silným nástrojem. Jak jsem již naznačil, tzv. „komunistický“ (komunistům nakloněný) kandidát nemusí mít s KSČM ani s radikální levicí nic společného, stačí, že je tak vnímán širokou veřejností. Zde je nutné upozornit, že jako radikální či „komunistická“ levice může být vykreslena i levice progresivní. Přičemž radikální levice nemusí být vždy levicí progresivní, ovšem progresivní levice může být vždy vykreslena jako radikální či „komunistická“. Faktem zůstává, že česká pravice je stále ještě schopna za použití tzv. „protikomunistické“ karty k tomu, aby zmobilizovala přibližně dva a půl miliónu voličů, aby hlasovali za určitého kandidáta.
Jiný pohled získáme podíváme-li se na účast v protivládních demonstracích, které nejsou schopny zvrátit volební výsledek a zároveň vyžadují od svých účastníků více energie, nežli se zúčastnit na 5 minut volebního rituálu. Podle Lidových novin se na demonstraci proti premiéru Babišovi a proti podílu KSČM v jeho vládě zúčastnilo v Praze 5. června několik tisíc lidí, v Brně tomu bylo několik set občanů a v ostatních městech to byli stovky nebo desítky lidí. To znamená, že občané v tomto případě nejsou ochotni aktivně vystoupit proti tzv. „komunistické“ hrozbě.
Jiný zajímavý obrázek získáme, podíváme-li se na sběr podpisů pod petici požadující odchod Andreje Babiše z politiky organizované hnutím Milión chvilek pro demokracii. Ve své petici toto hnutí rovněž spojuje Andreje Babiše se spoluprací s Stb. Toto hnutí tak implicitně vyvolává obavu z toho, že by mohlo dojít k návratu „komunistů“ k moci, nebo k nějaké reinkarnaci jejich nedemokratického režimu. Hnutí Milión chvilek pro demokracii sebralo mezi 25. únorem a 7. červnem úctyhodných 255 958 podpisů pod svoji petici. Nepodařil se jim jejich ambiciózní úkol během sto dní shromáždit milión podpisů. Tato petice nám však ukazuje zajímavou věc. Většinu podpisů pod svoji petici sebralo toto hnutí mezi 25. únorem a 26. březnem, kdy výše zmíněnou petici podepsalo asi 230 tisíc občanů. Pravicové síly jsou tedy během jednoho měsíce schopny zmobilizovat asi 230 tisíc lidí, aby alespoň podepsali určitý dokument.
Obávám se, že v současné době v České republice neexistuje žádná progresivní levicová síla, která by dokázala zmobilizovat podobný počet občanů. Ze shora naznačeného tak vyplývá, že odpor proti radikální levici či spíš „komunistům“ se z veřejného vědomí pomalu vytrácí, ale česká pravice má před progresivní levicí pořád obrovský náskok v podobě mobilizačního potenciálu.