Michael Kroh píše o tom, proč se americký prezident Donald Trump, byť avanturisticky, pustil do změn, které jsou v dnešním světě potřeba z hlediska hospodářské férovosti mezinárodního obchodu.
Jakmile se americký prezident rozhodl uvalit cla na dovozy hliníku a některé další komodity, zdvihla se ve světě vlna nesouhlasu nejen mezi představiteli nejvíce postižených států, ale i mezi odbornou veřejností. Už dvě stě let nám ekonomové říkají, že cestou k prosperitě je volný obchod bez bariér, poučoval v televizních Událostech docent z University New York of Prague. Zapomněl ovšem říci, že taktéž 200 let funguje skupina ekonomů, která říká opak. Paradoxně právě Spojené státy, které jej prostřednictvím pražské pobočky americké univerzity zaměstnávají, vystavěly na umírněném protekcionismu stoletou cestu z farmářského přívěsku Velké Británie na výsluní světové ekonomiky. A na jedné z dolarových bankovek, kterou měl určitě za svého pobytu v USA v ruce, se skví portrét Alexandra Hamiltona, prvního ministra financí nové republiky a také autora této koncepce rozvoje hospodářství.
Přínosy mezinárodního obchodu zkoumali jako první „otcové – zakladatelé“ ekonomické vědy Adam Smith a David Ricardo. Na jednoduchých modelech dokázali, že zapojení do mezinárodní dělby práce prospívá všem – i těm, kteří nejsou úplně na špici v produktivitě práce. Nikdo z nich se nezabýval tím, že výhody z mezinárodní směny nejsou rovnoměrně rozděleny, ale někdo čerpá více, někdo méně. Ostatně byli to občané Spojeného království, tehdy nejvyspělejší země světa, a nerovnost stejně tak i vůdčí roli své domoviny považovali za zcela přirozenou. Stačilo jim, že výsledek zapojení do mezinárodního obchodu byl příznivější, než by byl opačný postup. Naproti tomu Hamilton a jeho německý souputník Friedrich List podporovali v zájmu svých mateřských zemí ochranářství jakožto zbraň proti agresivnímu expanzionismu ze zahraničí, včetně toho britského. Nicméně i je můžeme označit jako liberály, a proto lze oficiální terminologii „liberalismus versus protekcionismus“ považovat za poněkud matoucí a vyvolávající dojem, že jde o srovnání dobra se zlem.
Je zajímavé, že některé aktivity amerického prezidenta vzal v ochranu člověk, u kterého bychom to nečekali – komentátor liberálního deníku Guardian George Monbiot. Ve svém článku pro Project Syndicate, přetištěném internetovým Deníkem Referendum, vyslovil pochopení pro Trumpovo odmítnutí již vytvořených zón volného obchodu NAFTA (USA, Kanada, Mexiko) či Transpacifického partnerství. Hlavním důvodem Monbiotovy spokojenosti s Trumpem byly doložky o ochraně investic, které se staly mocným nástrojem dobývání renty ze strany korporací, protože umožňovaly žalovat stát prakticky kdykoli se investici přestává dařit. Šikovní právníci většinou nějaký důvod ovlivněný politikou státu našli a jeho pokladnu notně oškubali.
Trumpův protekcionismus nesleduje samozřejmě ušlechtilé cíle překazit dobývání renty v mezinárodním měřítku, ale zcela pragmaticky prospěch amerických výrobců a tvorbu pracovních míst prostřednictvím repatriace investic směřujících v minulosti převážně do Asie a Evropy. Navíc jde o typickou trumpovštinu plnou impulzívnosti, humpoláctví a nadbytečné agresivity. To však neznamená, že se nejedná o symptom krize světového neoliberalismu, reálný problém, který vyvolává nutnost kritického přehodnocení zdánlivě neotřesitelných ekonomických axiomat. To přiznává ostatně i zmíněný anglický komentátor. Stupidní reakce evropských komisařů zaměřená spíše proti domácím konzumentům Bourbonu či harleyovským motorkářům, než proti Američanům, mu ostatně dává za pravdu.
Zóny volného obchodu narušují férovou obchodní soutěž
Zóny volného obchodu si zakladatelé GATT (Všeobecné dohody o clech a obchodu, která předcházela dnešní Světové obchodní organizaci) dohodli jako automatickou výjimku z všeobecně platné tzv. doložky nejvyšších výhod, zajišťující nediskriminaci třetích partnerů při vytváření architektury mezinárodního obchodu po druhé světové válce. Praxe dnes potvrzuje, že šlo o fatální chybu, která narušila férovou obchodní soutěž. Doplácí na ni většina zúčastněných, nejvíce však ti nejslabší. Volný obchod může být prospěšný hlavně tam, kde jde o rovnocenné a podobně silné partnery. Ale tam, kde existuje hospodářská heterogenita, mají slabší legitimní nárok na ochranu svého hospodářství, zajištěnou dostupnými prostředky, včetně cel. V zóně volného obchodu se však uplatňuje rovný metr na nerovné partnery. V případě zmíněné zóny NAFTA na to nejvíce doplatilo Mexiko, kde zkrachovala spousta farem a došlo k vylidňování venkova. Tzv. „maquiladoras“ – montovny, vyrábějící výrobky s nízkou přidanou hodnotou (jde v zásadě o práci ve mzdě na základě zušlechťovacího styku pro americké firmy), mají pro saldo obchodní bilance malý význam a výpadek zemědělské produkce nenahradily. Výhoda pro domácí ekonomiku spočívá v tom, že alespoň zaměstnají část volných pracovních sil.
V době, kdy se diskutovalo o transatlantické obchodní smlouvě, zveřejnila Nadace Bertelsman zajímavou mapu, kde se snažila zachytit možné plusy a mínusy této gigantické zóny volného obchodu. Kromě účastníků, z nichž někteří měli vydělat a jiní neprodělat, ostatní vesměs prodělávali. Je to logické, protože export a import jsou pouze dvě strany téže mince a když někdo vydělává, musejí jiní prodělat. Mezinárodní konkurenceschopnost neznamená proto nic jiného, než analogii dětské hry Černý Petr, kdy nechtěná karta zůstává slabším.
Současně s celní iniciativou navrhl prezident USA populisticky zrušit celní bariéry en bloc. Jenže v tom případě by musely ekonomicky slabší státy sáhnout k netarifním omezením, například k licencím na dovozy či přímo k monopolu zahraničního obchodu. Takovému stavu by se neříkalo obchodní válka, ale výsledek by byl tentýž. Lepší by bylo se obrátit na Světovou obchodní organizaci, ale tam se v současné době každá iniciativa zasekne na rozdílném chápání férovosti. Klasický liberalismus a neoliberalismus propagují již zmíněné stejné měřítko na nerovné partnery, toto hledisko sdílí i současný ekonomický mainstream. Chceme-li ale dosáhnout skutečné férovosti, měly by být výhody z mezinárodního obchodu rozděleny víceméně rovnoměrně. Jinak dochází v dlouhém časovém období k reversním tlakům, které poškozují i minulé „vítěze“ obchodní soutěže. Ekonomická nerovnováha se jen přelije z jedné oblasti společenského života do dalších, protože již překročila hranici, v níž je ještě udržitelná a řešitelná ve stávajících podmínkách.
Migrace jako rub ekonomické převahy
Dostáváme se k problému, který sužuje Spojené státy i řadu států Evropské unie. Je jím migrace. Zdánlivě jde o problém nesouvisející s obchodními bariérami, nicméně bližší pohled potvrdí tezi, kterou v souvislosti s migrací neustále opakuji směrem k Evropské unii. Chce-li EU začít skutečně řešit problém migrace a nejen o něm nekonečně žvanit, musí zásadně revidovat svůj diskriminační celní sazebník a otevřít své trhy produktům z rozvojových zemí. Rozdíl v životních podmínkách mezi nejvyspělejšími zeměmi a regiony, odkud přicházejí do Evropy ekonomičtí migranti, dosáhl již takové výše, že se pro dostatečně odvážné jedince vyplatí podniknout riskantní pouť, a za cenu nasazení vlastního života a majetku, případně i života a majetku svých nejbližších, se pokusit dosavadní neradostný osud zvrátit. Ekonomové tomu říkají „náklady obětované příležitosti“, jenže v daném případě je ta „obětovaná příležitost“ limitně rovná nule.
Při sledování zástupů migrantů mně napadá filozofický génius Hegel a jeho zákon přeměny kvantitativních změn ve změny kvalitativní. Prostě v určitém bodě se kvantitativní změny, v našem případě narůstající rozdíl mezi regiony, mění ve změny kvalitativní – v příliv cizinců, který může rozvrátit po staletí budovanou (pravda i za cenu zotročení mnohých neevropských národů) euroatlantickou civilizaci. Logiku tohoto procesu v ekonomické podobě popsal Paul Krugman v modelu „centrum – periferie“. Jenže ani on nedokázal předpovědět masovou internacionální migrační vlnu.
Tváří v tvář invazi migrantů se vyhranily dva téměř nesmiřitelné politické tábory: pro a protiimigrační. Společná pro ně je ovšem slepá víra v neoliberální kapitalismus. Jedni vidí v migraci jeho záchranu před demografickým kolapsem, druzí se zapřísahají jeho obranou proti „nájezdníkům“. Jedni jsou ochotni cizince přijímat prakticky neomezeně, druzí chtějí stavět bariéry. Rozpor, který migrační vlnu zplodil, však neřeší ani jedno ani druhé.
Lidé v chudých, pro nás Evropany nepřestavitelných podmínkách, nevyřeší systémově svoji životní situaci individuálními pokusy o přestěhování. To se podaří jen nemnoha z nich a to většinou ještě na základě porušení zákonů hostitelských zemí. Ti, co zůstali doma, potřebují nejen vodu, energii, potraviny, lékařskou péči, ukončení kmenových a náboženských válek, ale také kapitál, aby mohli začít vyrábět, podnikat, obchodovat. Jenže kdo jim ho poskytne? Pro soukromé investory existují atraktivnější příležitosti ve vyspělých ekonomikách, kde se v důsledku toho točí většina mobilního kapitálu. A státům chybí prostředky, které byly „odkloněny“ do daňových rájů.
Trump svým avanturismem otevřel možnost ke změně
Jenže do reformy světového hospodářství se nikomu nechce. Němcům, kteří dominují EU, dnešní podmínky vyhovují, mainstream stále přísahá na konkurenci, privatizaci a co nejméně regulovaný trh, politici se bojí, že vpuštění konkurence na domácí trh zlikviduje část pracovních míst a tím i jejich volební ambice. A tak se neustále všichni snaží „kupovat“ čas přijímáním limitovaného množství migrantů (co je to pár procent, jenže pozor na zmíněný Hegelův zákon!) či naopak posilováním hraničních bariér.
A tak do toho „kopl“ nevyzpytatelný Trump. Nemusíme být zrovna u vytržení nad způsobem, jakým to udělal, ale alespoň donutil ostatní přemýšlet, co dělat, jaké skoro už zapovězené prostředky použít. Dobře, nějakou dobu bude zuřit obchodní válka, ale jejím výsledkem bude jakási „normalizace“ světové ekonomiky. Určitě nikdo neprohraje tak, aby zbankrotoval. Ten hlavní poražený bude dogmatický ekonomický mainstream. Naopak, mezinárodní obchodní vztahy se mohou stát postupně férovějšími. Ovšem tak, jak kdysi popsal Engels: když se všichni perou, vyjde z toho něco, co nikdo vlastně nechtěl. Slavný klasik věřil v pokrok, přidržme se toho a udělejme totéž. Převrat ve vědomí předchází převratu ve společnosti, o tom nás historie přesvědčila již mnohokrát.