Pavel Janíčko se ve svém komentáři k srpnovým událostem zamýšlí hlavně nad významem a definicí slova okupace v odlišných kontextech.
Předseda KSČM Vojtěch Filip se vyjádřil k výročí intervence vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR v roce 1968 v tom smyslu, že nešlo o záležitost Ruska a Rusů, neboť „Brežněv byl Ukrajinec a také většina příslušníků tehdejších intervenčních vojsk pocházela z Ukrajiny“. Možná lze pochopit prvotní motiv tohoto vyjádření jako reakci na současnou permanentní propagandu tvrdící, že dnešní Rusko je za tuto akci odpovědné a že „Rusáci“ jsou agresivním národem, který nemyslí na nic jiného než jak si podrobit své sousedy, potažmo celý svět. A invaze z roku 1968 má tuto „pravdu“ jen dosvědčovat. Bohužel tento Filipův výrok snad může mít tento „bohulibý“ cíl, ale je zejména z pozice komunisty docela bizarní, a nedivím se tak moc tomu, že vyvolal rozpaky i v levicovém názorovém prostředí, nehledě na to, že poskytl docela slušnou munici antikomunistům všeho druhu.
Ale soustřeďme se spíše na to, co musí poněkud zarazit levicově smýšlejícího člověka. V daném výroku V. Filipa se výrazně akcentuje prvek národnostního rozložení v tehdejší sovětské společnosti jako takové a v nejvyšším politickém vedení (politbyru KSSS) zvláště při politickém rozhodování o důležitých zahraničněpolitických problémech. Vypadá to, že v případě řešení československé otázky se pozice členů politbyra rozcházeli podle národnostního klíče, ačkoliv je zřejmé, že souhlas či výhrady k ní závisely na zcela jiných faktorech, které měly spíše ideovou a vojenskopolitickou povahu. Smyslem nepochybně bylo zamezit odklonu Československa od socialistické cesty rozvoje a od politiky spojenectví s dalšími socialistickými zeměmi a také zamezit iniciaci dominového efektu v rámci sovětského bloku. Rozhodně se dané postoje v tehdejším sovětském vedení „nelámaly“ podle jakéhosi národnostního klíče, ale podle úsudku, do jaké míry převládnou z hlediska SSSR a jeho bloku pozitiva či negativa této akce. No a představa, že řadoví vojáci sovětské armády nějak mohli ovlivnit, kam je vyšlou, a že tedy Ukrajinci nesou větší odpovědnost za rok 1968 než Rusové, je skutečně komická.
Nicméně přejděme od kritiky V. Filipa k zamyšlení nad tímto výročím z jiného hlediska. Není posledních několik měsíců ve sdělovacích prostředcích (mainstreamu včetně tzv. veřejnoprávních) „dne ani hodiny“, abychom neposlouchali o „hrůzách sovětské okupace“. V této souvislosti jsem zvědav, zda se budou se stejnou vehemencí reflektovat a připomínat nesrovnatelné větší hrůzy okupace německé při příležitosti výročí v tomto a příštím roce. Nebo třeba zjistíme, že německá okupace byla vlastně svého druhu civilizační misí, jak zhodnotil v LN Petr Zídek obsazení Bosny Rakouskem-Uherskem před první světovou válkou. Zkusím se tedy nad tímto pojmem trochu zamyslet.
Je určitě pravda, že užití tohoto pojmu je téměř vždy spojeno s velmi negativními konotacemi a pocity a je téměř synonymem slov jako násilí či znásilnění, a to dokonce nikoliv na jednotlivcích, ale na celých národech a státech. Koneckonců i jeden z vůdců velké francouzské revoluce M. Robespierre oponoval v určitém období hlasům volajícím po vývozu jejích ušlechtilých hodnot slovy „národy nemají rády ozbrojené misionáře, byť by jim přinášeli sebekrásnější ideály“. Je tedy jistě docela provokativní se zabývat otázkou, zda jsou i nějaké pozitivní efekty aktivit tohoto typu, někdo by mohl dokonce namítnout, že jde o pohrávání si s podstatou trestného činu vlastizrady. Mimochodem v jednom z dřívějších pořadů p. Jílkové „Máte slovo“ bývalý disident a ministr A. Vondra za vlastizrádce označil plk.v.v. Obrtela, který hovořil o „amerických okovaných botách“ pochodujících po českých silnicích, neboť prý takto nelze hovořit o našich spojencích. Stejně tak je poněkud zvláštní jednoznačné odsuzování autorů údajného „zvacího dopisu“ v r. 1968, a současné mainstreamové přitakání těm kteří posílali a posílají vzkazy do USA, že bychom tu určitě potřebovali pro pocit většího bezpečí před vnějšími i vnitřními nepřáteli stálou přítomnost jednotek NATO, nejlépe samozřejmě US Army. Poměrně často se v různých diskusích objevují „argumenty“ v tom smyslu, že přece přítomnost jednotek NATO na území jejích členských států není žádná cizí okupace, protože jsou to spojenecké jednotky a působí tak vlastně na „svém“ území. Autorům těchto myšlenek zřejmě ani nedochází, že tímto způsobem docela zpochybňují oficiální interpretaci událostí r.1968 jako intervence cizí mocnosti, neboť i tehdy se vojska SSSR také pohybovala po „svém“ území v rámci Varšavské smlouvy. Pokud by někdo namítal, že v rámci NATO jsou tam ty armády a vojenské báze na základě pozvání tamních vlád a v souladu s přáním zdejších občanů, pak je na místě otázka, zda se vůbec někdy tito občané měli možnost se skutečně a přímo vyslovit (třeba formou referenda) k těmto otázkám. Nějak se vládnoucí establishmenty moc nemají k tomu se jednoduše zeptat lidí: Chcete mít na svém území cizí (americké) vojáky? Docela by mě zajímalo, jak by taková referenda vyzněla třeba v Německu, Británii, Itálii, Řecku, Turecku, ale i třeba v takové Jižní Koreji, v Japonsku, na Filipínách apod. O případech Iráku, Afghánistánu, Libye apod. snad ani není třeba hovořit.
Abych tuto problematiku „uchopil“ alespoň trochu objektivně, vyhledal jsem příslušné hesla ve Wikipedii (pro naši potřebu popularizačního článku to stačí) a nestačil jsem se divit.
V základní definici pojmu „okupace“ se praví:
„V případě, že ozbrojené síly jedné ze znepřátelených stran obsadí část území druhé strany a jsou schopny je udržet a vykonávat zde své pravomoci, jedná se o okupaci. O okupaci jde i v případě, že se okupující mocnost nesetkává s ozbrojeným odporem. Svojí dočasnou podstatou se vojenská okupace odlišuje od kolonialismu nebo anexe. Nejedná se tedy o připojení daného území k státnímu území okupační mocnosti, nýbrž o prozatímní výkon státní moci“.
V následujících dodatečných upřesněních je uveden i jakýsi výčet příkladů takových okupací v období po 2.světové válce:
- 1950– okupace Tibetu Čínou.
- 1968– okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, tvořené vojáky Sovětského svazu, Bulharské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky
- 1978– okupace Afghánistánu Sovětským svazem
- 1991– okupace Kuvajtu Irákem
- 2003– okupace Iráku koalicí vedenou USA
- 2014- ruská okupace a anexe Krymu (viz Anexe Krymu Ruskou federací)
Trochu jsem popřemýšlel nad tímto výčtem a jeho konzistencí s předchozí obecnou definicí a moc mi to nevychází. Jednak proto, že tento seznam je (ne)překvapivě selektivní (není zde prostor vyčíslovat všechny ozbrojené intervence, které v poválečném provedly ve všech oblastech světa USA s různou mírou následného mocenského ovlivňování dotčených států a které zřejmě nestojí tvůrcům Wikipedie ani za zmínku, nejkomičtější je to asi v případě Afghánistánu, jehož okupace podle tohoto zdroje asi skončila až v r.2001 s příchodem spřátelené US Army).
Problém samozřejmě je i v té obecné definici, oddělit pojem okupace od pojmu kolonialismus je docela ošemetné a je asi dost obtížné určit tu dočasnost a míru autonomie místní správy v kolonizovaných zemích. Asi bychom se mohli zeptat třeba Indů, do kdy se cítili okupováni, koneckonců naši předci v r.1918 také jásali nad setřesením třísetletého habsburského jha a mysleli si určitě, že se zbavili rakouské okupace. Vzali-li bychom totiž doslova a trochu mechanicky dané definice, pak příklad Československa a ČR může posloužit pro rozsáhlé disputace na toto téma. Stejně tak je poněkud kuriózní, že pobaltské státy definují jako okupaci období od r.1939, kdy je obsadil SSSR a posléze Německo (k jehož dobyvačné válce se posléze část“ elit“ těchto zemí připojila), ale již nikoliv období do r.1917, kdy byly součástí ruské carské říše.
V našem prostředí se v současnosti suverénně v tomto smyslu srovnávají dvě období. Protektorát 1939-1945 a období po intervenci Varšavské smlouvy 1968-1989 a dokonce máme celé „vědecké“ ústavy, které je považují za naprosté analogie. Naštěstí ale ještě nejsou úplně všichni zbaveni schopnosti přemýšlet, o čemž svědčí následující citace (autenticky a bez jazykové úpravy) z internetu:
Srovnávat německou okupaci 39 s “okupací” 68 může jen blbec nebo fašista. Dnes už přece všichni víme, že Němci tenkrát měli v plánu úplnou likvidaci českého národa. O nějakém českém státu nemluvě. No a “okupace” v osmašedesátém například znemožnila totální rozkradení českého majetku a zotročení českého národa. Takže ono to zase tak nesmyslné nebylo.
Komunisty jsem nikdy nemusel, nicméně dnes jim musím poděkovat, že nám všem prodloužili slušný život o 20 let, kdy jsme se nemuseli bát o práci a nebo že z výplaty nebudeme mít na nájem a jídlo současně. Nemuseli jsme se bát pustit děcka ven a nechat je lítat do tmy bez dozoru a hlavně beze strachu, že je nějaká zrůda zneužije nebo okrade. Tož tak…Dnes se musíme koukat na psychopaty, kteří nám dávkují tu “svou” demokracii, které mají plné držky. Zlatá éra socializmu…
Je patrné, že i v subjektivní rovině, tedy v rovině společenského vnímání těchto dvou období, je i přes usilovnou snahu popřevratové (od r. 1989) oficiální propagandy stále přítomen pocit, že tyto dvě události jsou přes některé vnější společné znaky (masivní vstup armád na území státu) velmi odlišné. Nebojím se říci, že jejich cíle byly nejen jiné, ale v určitém smyslu opačné:
– Němci chtěli status quo (existenci Československa jako státu zlikvidovat)
– Sověti chtěli status quo (existenci Československa jako socialistického státu) zachovat
– Němci chtěli mezinárodní status quo zlikvidovat a mocenské poměry zcela převrátit ve svůj prospěch
– Sověti chtěli mezinárodní status quo a tehdejší poměry mezi velmocemi zachovat a zabránit jejich změnám ve svůj neprospěch
– Němci chtěli „podřadné“ národy včetně Čechů a Slováků vyhladit nebo zotročit
– Sověti o nic takového neusilovali ani náznakem, pozice místních národů nebyla nijak ohrožena
– Němci chtěli českou ekonomiku zcela podřídit, a to jak kapitálově, tak personálně svým zájmům
– v letech 1968-1989 zůstala československá ekonomika a nástroje jejího řízení v domácích rukou (byť s určitou vazbou na RVHP)
– Němci chtěli zcela podkopat jakékoliv možnosti dalšího rozvoje českého a slovenského národa do budoucna
A to samozřejmě nehovořím o takových „technických“ detailech, jako je počet vražd a násilí obecně v obou těchto případech.
Když si tyto výčty ale po sobě přečtu, maně mi na mysl přichází naprosto „kacířská“ myšlenka, zda se některé atributy, které má naše současná situace a které se projevily v nedávné historii, dost nebezpečně neblíží právě německé agresi v r.1938-39:
– Československo přestalo v r.1993 (bez referenda a proti vůli svých občanů) existovat
– ekonomika je zcela závislá na zahraničních vlastnících a trzích
– prostor pro samostatnou ekonomickou politiku je minimální
– o velké části legislativy se rozhoduje mimo ČR
– “naše” vojenské jednotky se mají spíše formu žoldnéřské legie ve službách cizí mocnosti
– paradoxně např. v Karlových Varech se po ukončení sovětské „okupace“ někde nedomluvíte jinak než rusky, v řadě podniků a institucí se nedomluvíte česky ani náhodou, když chcete publikovat, tak s češtinou nepochodíte
Samozřejmě nechci tvrdit, že současná situace a období německé okupace jsou jedno a totéž, ale možná není někdy na škodu se oprostit od určitých emocí a podívat se na věci na základě objektivních faktů.