Jazzový hudebník (nejen bezpečnostní analytik) Jan Schneider provede čtenáře !A zákoutími jazzové hudby.
Děkuji matkám zakladatelkám !Argumentu, že mi umožnily realizovat klukovský sen a otevřít zde jazzové okénko! Možná ale vyvstane námitka, co může bubeník povídat o hudbě? Když se vypráví, jak kdysi kdesi divadelní inspicient v zákulisí vyvolával „prosíme všechny hudebníky, jakož i bubeníky, aby se připravili“… Anebo jak chlap v hospodě tvrdí, že dokáže navázat rozhovor úplně s každým. „Půjdu prostě od stolu ke stolu a každého se zeptám na výši jeho IQ. Když řekne 150, zeptám se, jaký dopad bude mít pokles Tokijské burzy na těžbu mědi ve Viktoriině poušti? V případě 130 nadhodím otázku, zda může El Niňo způsobit zaplavení Holandska? U odborníka se 100 konzultuji, jak bych měl jít na tu blondýnku u baru? Uslyším-li odpověď ‚65‘, zeptám se jen: Jakejma hraješ paličkama?“
Tak to bych měl představení za sebou. Já to ale přesto zkusím. Samozřejmě, že budu vybírat ukázky zejména takové, když se bubeníkovi podaří do toho krásně třísknout, ale vyberu i takové, při nichž z pouhé hudby samé dokonce i bubeníkovi běhá slastně mráz po zádech.
Dnes začnu Dukem Ellingtonem a jeho extrémně pomalou verzí skladby East St. Louis Toodle-Oo, od jejíhož vzniku to už pomalu bude sto let! Na Youtube, kam hyperlink odkazuje, najdete mnoho dalších verzí této skladby, i od samotného Ellingtona. Tato však dokazuje, že pouze velmistři dokážou krásně hrát i pomalu. Osobně vyznávám, že to byla první jazzová skladba, při jejímž poslechu jsem doslova ztuhl, a neopouští mne to dodnes. Působivé Ellingtonovo aranžmá navíc evokuje vzpomínku z Horních Počernic konce sedmdesátých let, kdy v politicky přeexponované době vedl Vráťa Brabenec vášnivou noční půtku se sochařem Mílou Hájkem právě o vedení jednotlivých hlasů v jiné Ellingtonově skladbě, Mood Indigo. Nevzpomínám si, že bych v životě zažil nějaký důstojnější a důležitější spor.
V druhé ukázce, skladbě Dona Cherryho Birdboy, nehraje živý bubeník, ale – hrůzo hrůz! – elektronicky naprogramovaný stroj. Avšak Cherryho sordinovaná trumpeta je skvostná, evokující podobnou náladu jako mystické Brabencovo saxofonové sólo ze skladby Plastiků „Okolo okna“.
Nadto bude pro někoho dráždivé, že skladba Birdboy pochází z alba „Multikulti“. Dráždit to však může jen do té doby, než vzpomeneme na důležité poznání (ex)prezidenta Václava Klause zhruba v tom smyslu, že jakákoliv věc, stane-li se z ní –ismus, mění se v šalbu, faleš a klam.
Já však nemluvím o ideologii multikulturalismu, ale o fenoménu svébytné otevřenosti (multikulti), který – jak Don Cherry dosvědčuje – je samotným fundamentem jazzu a nádhernou ilustrací sepjatosti tvůrčí svobody, odpovědnosti a vědomí rizika. Bát se ho proto mohou jen lidé prázdní, s nakřápnutou identitou. Proto štval nacisty a všechny totalitarizující hlavy. Multikulti je ale setkávání lidí vnitřně integrovaných a silných. Je přesným opakem totalitní monokultury a monokulturalismu. A k nim přece mnozí zmatení kritici multikulti směřovat nechtějí, toho jsme si v tom či onom podání snad ve 20. století užili už dost?!
Takže zkusme s Donem Cherrym proplout mezi Skyllou a Charybdou multikulturalismu a monokultury.
Poslední dnešní ukázka je smířlivým balzámem na duši: L’alba “Sta Mane”. Co to má s předchozími společného? Formálně nic. Vnitřně přesvědčení, že korsická polyfonní improvizace je taky vlastně forma jazzu, zejména té emocí plné odrůdy, které se říká „spiritual jazz“. Kolem ní se vlastně všechno mé povídání bude točit.
Nespletete se, uslyšíte-li v onom harmonicky přebohatém sborovém podkladu Kyrie eleison, neboli krásně po staročesku Krleš. Myslím, že toto úporné, ale vášnivě pokorné přání je vhodné nejen do počátku, ale po celý tento rok.
Váš Jan Schneider