Veronika Sušová-Salminen píše v souvislosti s výročím NATO o absenci reflexe složitější reality mezinárodních vztahů po roce 1989.
Oslavy dvaceti let NATO se nesly jako každé oficiální oslavy v duchu sebepotvrzování, ne hlubší reflexe. Vstup byl správným krokem a jeho správnost potvrdila nejen agrese Ruska na Ukrajině, ale i současná ruská zahraniční politika a vojenská reforma, které (samozřejmě na rozdíl od jiných zemí NATO) jsou světovládným a dobyvatelským plánem Putinova režimu na ovládnutí, dobytí a pokoření celého světa. Tečka. Od politiků a od novinářů se analytické texty a projevy asi čekat nedají. Pro jedny to není politicky pohodlné, pro druhé je to moc práce, navíc s rizikem, že nebudou na té „správné“ straně, což se nemusí vyplatit nejen finančně. Nikomu se nejeví jako selhání, a dokonce nikomu není ani jen divné, že po oslavovaném skončení studené války se NATO obloukem vrátilo tam, kde začalo – ke konfrontaci s Ruskem v Evropě.
V odbornější debatě (nemyslím tím té na ČT) však dostávají věci přece jenom trochu složitější obrysy, objevují se nuance a také kritická reflexe. Například taková kacířská otázka: kdyby se NATO po roce 1990 nerozšířilo na východ, vypadala by zahraniční politika Ruska skutečně zcela stejně? Nebo, nemá Rusko díl pravdy v tom, že došlo k porušení neformálních, gentlemanských dohod, které vedení SSSR slibovaly nerozšíření NATO? Nebo, nedej bože, není ruská politika vůči Ukrajině (a západnímu křídlu svého sousedství) prostě jenom pokračováním zadržování NATO (fakticky USA) asertivními (a agresivními) způsoby?
Rusku lze nepochybně vyčítat, že při pouhé zmínce o NATO vidí kontinuálně rudě, což má svoje kořeny v mentalitě obklíčení, která ruské dějiny a zahraniční politiku doprovází jako červená nit, a kterou nelze vidět odděleně od jeho velmocenské identity. Michail Gorbačov věnoval v době rozpadu sovětského bloku dost energie tomu, aby dostal záruky o nerozšiřování NATO východním směrem. Výhrady zněly za Jelcina, hlasitěji také za jeho nástupce Vladimira Putina. Gorbačov a Putin byli ale také dva ruští (sovětští) lídři, kteří koketovali s možným členstvím v NATO. Jisté signály tu byly, ale nikdy se s nimi, zvláště po roce 1993 a dále, strategicky a systematicky nepracovalo. Nebyl zájem, nebyla trpělivost, chyběla vůle a státnická schopnost představit si novou Evropu jinak než jako repliku známého aranžmá, tedy rozšířeného Západu s Ruskem na jeho okraji. Země střední a východní Evropy na svém členství trvaly a spojovaly ho otevřeně nebo skrytě se strachem z Ruska, které tak fakticky hodily přes palubu jako viníka všech běd, který má být nyní potrestán. Na zkušenost s Německem po roce 1918 se zapomnělo, stejně jako na tu se západním Německem po roce 1945. USA a západní země nejprve s rozšiřováním NATO z dobrých důvodů váhaly, ale nakonec podlehly velmocenskému vábení doplněnému chórem Středoevropanů, kteří se tak konečně měli stát tím vysněným „Západem“. Vždyť Rusko bylo slabé a v oblasti sovětského bloku vznikalo vakuum, které volalo po mocenském zaplnění. Prozápadní politika Ruska mezitím padla za oběť zpackané transformaci, která už tak zbědovanou post-perestrojkovou ekonomiku poslala ke dnu a vytvořila tím podhoubí pro návrat protizápadních nálad a nedůvěry v kombinaci s frustrací. Nebylo divu, že Velká recese roku 2008 se v Rusku četla jako krize Západu, i když s mylnou představou, že se Ruska tato krize jaksi netýká.
Z hlediska USA či obecně Západu bylo zaplnění vzniklého vakua logickým krokem, který navíc zastřešovala atmosféra „konce dějin“ a západního triumfalismu, který byl spojen s expanzí neoliberální globalizace. Potud není třeba se příliš divit, údiv spíše budí reakce na Západě i u nás na dnešní situaci, kdy se Rusko adaptovalo a začalo klást systematicky odpor.
V zaplněném vakuu Moskva vidí možnost nástupiště NATO a nejsilnější vojenské velmoci světa USA na Rusko, vnímá rozšiřování NATO jako nástroj ke svazování svých rukou v prostoru, který pro něj vždy byl životně důležitý a který zaručoval jeho autonomii – tj. velmocenské postavení, možnost vybírat si, kde chce určovat vlastní pravidla a kde je chce přejímat. Západ podezírá, a nejspíš dost oprávněně, že mu přesně tuto autonomii chce sebrat. Ve vojenské moci dnešní Rusko znovu našlo nástroj zahraniční politiky, a to zase není nic nového pod sluncem. Podobně jako klasická ruská asymetrie – slabá ekonomika a „měkká síla“, silná armáda a „ostrá síla“.
Ti, kdo teď slaví a v minulosti podporovali logiku velmocenského zaplnění vakua a expanze NATO, dnes ale z nějakého důvodu moralizují a kýčovitě odsuzují, že se z lesa ozývá stejně jako se do něj volalo. Zaplnění vakua představuje změnu rovnováhy, na kterou ruská strana reaguje, což máme chápat ne jako očekávatelný krok, ale jako skandál a morální selhání (Ruska). Reflexe toho, že „jak jsme si v Evropě po roce 1989 zahraničněpoliticky ustlali, tak také nyní spíme“, zoufale chybí. Už vůbec nikdo se neptá, jak deeskalovat napětí s Ruskem (například Polsko nyní nejen tvrdí, že Rusko chce rozdělovat NATO, ale svému východnímu sousedovi Bělorusku dopomáhá k další krizi à la Ukrajina) a jak nově promyslet architekturu evropské bezpečnosti s Ruskem jako jedním z jeho neodmyslitelných pilířů. O tom, že bezpečnost je společným statkem a ne privilegiem, na které se vytváří nárok splněním konkrétních podmínek pro členství v klubu, se taktéž mlčí. NATO prostě „posiluje východní křídlo“ a dál militarizuje, což má být hodno oslav.
Ovšem v zemích, kde se věří na hodné a zlé velmoci, je takový způsob uvažování chápán jen jako proruská propaganda, takže ho můžeme dál ignorovat jako jeden z faků, jako příznak užitečného idiotství či jako zakázanou myšlenku. Proč si klást nepříjemné a dost namáhavé otázky a dobrovolně se zbavovat pohodlného Hannibala před branami, na jehož bedra se dají odhodit náklady vlastních chyb a na jehož konto se dají navyšovat zisky vojensko-průmyslového komplexu, utahovat šrouby (samozřejmě veskrze demokraticky) a dál rozšiřovat NATO na Balkáně? Rusko je konec konců dokonalý darebák. A Západ jako vždycky ten dokonalý klaďas. A to stačí. Nějaké ty kontexty a pojmy stejně dělají jenom zmatek a kazí nám oslavy.