Jozef B. Ftorek píše o tom, jak politické dopady nových technologií komunikace vyvolávají u nynějších mocných hysterii a demaskují liberální iluze.
Ať je motivace hlavních iniciátorů aktuálních událostí kolem Juliana Assangeho jakákoli, je ukázkovým příkladem limitů současné politické moci i omezené racionality stávající politické elity. Administrativa USA a někteří její partneři v Evropě si pod tlakem počínají jako sloni v porcelánu. Aktuálním pronásledováním online disidentů demontují po více než století budovanou iluzi o svobodě a demokracii, jež je integrální součástí ideologie liberalismu jako nátěru současného kapitalismu. O tom, že si politická elita počíná v situaci neřízených informačních úniků dlouhodobě skoro až hystericky, svědčí už výroky některých politiků z doby, kdy kauza WikiLeaks dosahovala svého vrcholu. Tedy koncem roku 2010.
Příkladem:
„WikiLeaks by měla být vedena jako teroristická organizace,“ poslanec Pete King (28.11. 2010 New York Daily News)
Julian Assange by měl být zavražděn tajnými službami, poradce kanadského premiéra (1.12.2010 – Telegraph)
Na veřejnou žádost senátora Liebermana zastavují firmy podporu WikiLeaks (2. 12.2010 New York Times)
Austrálie zvažuje, že Assangeovi odebere pas (4.12.2010 News 24)
„Myslím, že ten člověk je technologický terorista. Naší zemi nesmírně ublížil a měl by být stíhán v plném rozsahu zákona. A pokud to nepůjde, tak změníme zákon,“ šéf republikánského senátního klubu Mitch McConnell na adresu J. Assangeho.
Zaměstnanci vládních úřadů USA tehdy nesměli číst důvěrné vládní informace zveřejněné serverem WikiLeaks. Pokud tak učinili, měli informovat své nadřízené. Faktem je, že zveřejněné depeše State Departamentu (ministerstva zahraničí) výrazně poškodily zejména image Spojených států. I v ČR jsme se tak mohli dozvědět, kdo příležitostně nebo i pravidelně docházel na ambasádu USA v Praze a informoval úředníky cizí, byť spojenecké moci, o tom, co jim znát vůbec nepřísluší.
Prohlášení výš zmíněného šéfa republikánského senátního klubu McConnella mi připomnělo vyprávění staršího kolegy o výroku Klementa Gottwalda z roku 1948: „Že na to nejsou zákony? Tak si je uděláme!“
Současné kroky represivního aparátu státu jsou ve vztahu k ústřední postavě causy WikiLeaks, stejně jako politická a tisková prohlášení současného euroatlantického establishmentu, a na něj napojených redakcí médií hlavního proudu, především důkazem pokračující bezradnosti i pozvolné a zřetelné degenerace stávající politické-servisní elity. Ta již nedokáže přesvědčivě a bezpečně udržet většinu veřejnosti mimo vlastní mocensko-politickou hru. Nedokáže pak svoji legitimitu odvozovat od většinového souhlasu veřejnosti s dovedně formulovanou a prezentovanou politickou praxí v procesu demokratické volby.
Video záběry z kamery bojového vrtulníku Armády USA, jehož posádka kulometnou palbou kosí irácké civilisty, včetně místního televizního štábu, mohla být momentem, kdy divák pochopil, o čem je zahraniční politika Washingtonu nejen v Iráku. Tenhle obraz podoby války mu přinesl projekt WikiLeaks. Ne, že by se v minulosti podobné obrazy v médiích neobjevovaly. Tohle bylo ovšem jiné, a to co do kvality a množství. Establishment USA se oprávněně cítil pokořen a ponížen.
Schopnost politické elity naplňovat očekávání nejmocnějších skupin své původní základny, stejně jako požadavků diskrétní mocenské elity (těch, kdo skutečně kontrolují globální finanční toky, peníze), se zřetelně vyčerpává. V důsledku společenského i technologického vývoje a pohybu ztrácí současná politická elita opodstatnění vlastní existence.
Tak jako přinesla průmyslová revoluce střídání společenských systémů, jejich elit a ideologií, tak přináší i digitální revoluce požadavek zásadní změny v řízení společnosti, její správy a vlády včetně její výkonné servisní elity. To, čeho jsme svědky, je počátek takové změny. Pracně budovaná iluze o demokratické a férové správě věcí veřejných dostává angažovaným pronásledováním online disidentu jen další ránu na solar. Nová média, jež reprezentuje zejména síť sítí – internet, online alternativa k hlavnímu a tradičnímu mediálního proudu, zásadně mění zažité mechanismy, jejichž prostřednictvím elity kontrolovaly šíření informací. Internet zrušil časoprostorové bariéry přenosu a výměny informací, poskytuje novou platformu pro svobodnou občanskou debatu, veřejnou sféru. Zásadně změnil i zavedené obchodní modely distribuce, prodeje a nákupu zboží včetně produktů zábavního průmyslu (filmu, hudby, literatury nebo zpravodajství). Snadná dostupnost obrovského množství více i méně relevantního obsahu informačního i zábavního charakteru přispívá k naplnění vize informační společnosti a revoluce. Je pochopitelné, že mocenské elity v nastalé situaci velmi intenzivně hledají a zavádějí způsoby efektivní kontroly nových médií v prostředí internetu. Nejjednodušší způsob, jak kontrolovat internet, je regulace technických a legislativních parametrů, spojených s jeho provozem a užíváním. Oficiálním důvodem i argumentem k regulaci internetu je samozřejmě ochrana zákonem a státem chráněných zájmů. Jedná se především o opatření v boji proti terorismu, dětské pornografii, nebo na ochranu autorských práv.
To, že něco není s tolik deklarovanou svobodou jako takovou, včetně svobody slova a vyjadřování, v pořádku, si uvědomuje stále více i jinak běžných lidí. V současnosti především těch, kteří jsou administrátory sociálních sítí aktuálně blokováni, na dny a týdny výchovně trestáni, usměrňováni za porušení pravidel komunity. V případě ČR jde zejména o v našich zemích dosud nejpopulárnější komunikační platformu, kterou je Facebook. Dominantně spojovaný s osobou jeho tvůrce M. Zuckerbergera. Nová média ovšem už dávno a plně opanovali ti, kteří jsou vždy tam, kde jsou vliv, moc a peníze. Nerovnost je biologicky dána. Změní se jen způsob jejího vysvětlení a odůvodnění. Nakonec jde o naši kolektivní bezpečnost. Řád a pořádek. Případně i pokrok. Král je mrtev, ať žije král!
Když jsem se Noama Chomského při jeho návštěvě Prahy v roce 2014 zeptal, jak dlouho se elitě může dařit vyrábět veřejný souhlas s její politikou správy věcí veřejných, odpověděl – po poměrně dlouhém výkladu toho co, že to je ten souhlas a jeho výroba, včetně toho, kdo je skutečným autorem výrazu „výroba souhlasu“ – nakonec velmi prostě: „Tak dlouho, jak si to lidé nechají líbit.“