Ilona Švihlíková píše ve své prvomájové glose o roli a významu odborů v především českém kontextu.
„Mileráda si tě vezmu do služby,“ řekla Královna. „Dva krejcary týdně a obden marmeláda.“
Alenka se zasmála a řekla: „Já k vám sloužit nepůjdu a o marmeládu nestojím.“
„Ale je dobrá,“ řekla Královna.
„Dnes aspoň marmeládu nechci.“
„Však ji taky nedostaneš, i kdybys chtěla,“ řekla Královna. „Tady platí: marmeláda zítra a marmeláda včera – ale žádná marmeláda dnes.“
„Ale někdy snad na marmeládu přece dojde,“ namítla Alenka.
„Ne, nedojde,“ řekla Královna. „Marmeláda je obden. A dnes přece není obden.“
Výše uvedený úryvek z Alenky za zrcadlem jsem použila jako ilustraci toho, jak se řada „tzv. analytiků“ staví ke zvyšování mezd v české ekonomice. Když je krize, tak mzdy zvyšovat nejde, když je dobře, tak mzdové nárůsty – ano, ohrožují českou ekonomiku! Od „analytiků“ se dozvíme, že obecně je možné zvýšit mzdy, ale tak nějak – obden.
Odbory to nemají lehké nikde, ale v našich podmínkách je to opravdu hodně specifické. Nejprve hodně dlouho poslouchaly, že se jedná o „komunistický přežitek“ a pravicí očarovaní novináři kázali moudra o tom, jak si každý svou mzdu tak nějak individuálně vyjedná sám (přičemž mocenská asymetrie ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel nejspíš zůstala taky v říši za zrcadlem). Když se před pár lety začalo hovořit o tom, jak jsou české mzdy nízké v poměru k ekonomické výkonnosti, tak měli naši „nezávislí analytici“ (což je novinářský eufemismus pro pravicové libertariány) zase jasno – odbory byly moc slabé a nedostatečně důrazně prosazovaly růst mezd! A nyní v situaci, kdy ekonomika roste a kdy se jasně v praxi ukázalo, jaký blábol je spojovat mzdové nárůsty s růstem nezaměstnanosti (bububu, když porostou mzdy, budou nezaměstnaní!), tak zase odbory ohrožují náš nejlepší z možných světů tím, že dál tlačí na nárůst mezd!
Kořeny této intenzivní nechuti k odborům (a obecně ke spojování se lidí v boji za lepší práva a podmínky, protože nejde zdaleka jen o výši mezd) jsou zhruba dvojí. První z nich je, že odbory svou činností analytickou i řekněme politicko-praktickou dobře ukazují, kam jsme to za těch třicet let „dotáhli.“ Druhý důvod je ideologický. Řada novinářů, politiků i analytiků sepjala svou kariéru s tím, že hájila „volný trh“, v němž odbory údajně jen škodí. Ekonomická fakta jdou proti nim, a dokonce jdou proti nim i významné instituce, které ze sebe setřásají nesmysly neoliberální doktríny. Naposledy třeba OECD, které se staví za posílení veřejných služeb a za progresivní daně (informovali jsme zde).
Odbory svou „záškodnickou činností“ vyjádřenou zejména v úspěšné kampani Konec levné práce ohrožují živobytí všem těm, kteří svou kariéru spojili s tím, že budou pro cizí panstvo hájit model ČR jako levné kolonie. Protože po třiceti letech je výsledek naší transformace takový, že od nás každý rok odejde asi tak půl bilionu Kč (čítající nejen oficiálně evidovaný odliv zisků, ale také vnitropodnikové ceny a další způsoby, jak si matky z českých dcer vytahují peníze), že německé platy nedoženeme nikdy, protože zůstáváme na jejich třetině, že mezera mezi ekonomickou výkonností a mzdovou úrovní je obrovská a netolerovatelná a že tento „model“ založený na láci představuje pro budoucnost fundamentální ohrožení existence našeho státu.
Promarnilo se hodně času, ale myslím, že ještě je šance „prorazit mzdový strop.“ Krčit se pod něj je strategie hodná toho, jehož osudem je ohýbat hřbet. To jsme si snad v roce 1989 nevybrali, ne?