Pozitivní odpovědí by mohl být fotografický cyklus Jindřicha Štreita v prostorách Emauzského kláštera a také svým způsobem dvě výstavy v Muzeu hlavního města Prahy, píše historička umění Věra Beranová.
Je zajímavé, jak odlišně můžeme chápat, respektovat, a ve své podstatě slavit svátky, výročí, významné události. Dokonce zjišťujeme, že i u těch, které se zdají naprosto neměnné, a to po mnoho staletí či tisíciletí, se může jejich podstata během několika desetiletí proměnit. Nejde tady jen o nějakou vnější podobu, ale o jejich vlastní smysl. Mám zde na mysli konkrétně letošní Velikonoce. Asi si nikdo z nás moc neuvědomuje, že by se v podstatě mohlo (a mělo) k tomuto svátku přistupovat poněkud jinak než k Vánocům.
Vánoce jsou oslavou nově narozeného života, podstata Velikonoc je právě v jisté tragice, i když jde o vzkříšení. Jistě, že smyslem tohoto našeho zamyšlení není hledisko církevní, ale právě situace ve společnosti, která si tyto hlavní křesťanské svátky připomíná. Samozřejmě se zde nedotýkám věřících, jejichž život je právě v těchto významných dnech přesně stanoven církevním kalendářem, jde mi v daných souvislostech o většinovou společnost, nepoznamenanou nejen vírou, ale ani základním vzděláním týkajícím se těchto otázek.
Smysl Velikonoc byl po mnohá staletí, a to právě v našem prostoru, spojen především s jistým zklidněním, s půsty, okázalými církevními slavnostmi. Zároveň však stále přetrvávala jistá „pohanská“ lidová tradice spojená s příchodem jara. Tedy konkrétně s bujarým velikonočním pondělím, kde se i dnes praktikují různé rituály. Polévá se vodou, voňavkou, šlehá se tatarem, jalovcovou větvičkou, má se jíst jehněčí pečínka, odměňuje se vajíčkem, kořalkou, mazancem, beránkem, dnes pak nepřeberným množstvím různých, většinou zahraničních pochoutek.
Tuto dvojakost slavení, která je v podstatě velmi protichůdná, si opravdu uvědomíme zvlášť v konfrontaci s kulturou západní Evropy. Tak například Španěl (vůbec to nemusí být věřící) je naprosto zděšen pondělními velikonočními zvyky a první jeho otázka je: „Proč si to ty dívky a ženy nechají líbit? Co je to za barbarské zvyky?“ Odpověď necháme na etnografech.
Nás by snad měla zajímat jiná otázka. A ta bude asi souviset s tak masivní převahou všeho toho hmotného, a v podstatě potlačením duchovního poselství Velikonoc. Nemám zde na mysli to církevní, které v našem prostředí zasahuje omezený okruh, ale obecně lidské poselství.
Stačí jen porovnat dramaturgii filmů, divadelních představení, výstav… Jistou výjimkou v tomto slova smyslu (a proto také ten obsáhlý úvod) je jednak výstava fotografií Křížových cest Jindřicha Štreita v pražských Emauzích (do 9. června) a svým způsobem dvě výstavy v Muzeu hlavního města Prahy. Jedna nazvaná Chudá Praha, druhá má až bombasticky znějící název Dýmová hora.
Fotografická výstava v Emauzích Jindřicha Štreita sice nese název Křížové cesty, ale jde v podstatě o zpodobnění utrpení prostých lidí, tedy utrpení opravdu našich bližních. Představovat tohoto autora bych pokládala za nošení dříva do lesa.
Připomínám například jeho rozsáhlou instalaci v olomoucké Korunní pevnůstce, mapující život vězňů, pak jsme s jeho komorními čtrnácti zastaveními poněkud zklamáni. I vlastní téma, tedy křížové cesty, můžeme spíše chápat v přeneseném slova smyslu. Nic to však nemění na hodnotě zajímavosti 14 fotografií, tedy 14 zastavení v rámci křížové cesty. I vlastní instalace je netradiční. Spíše menší formáty jsou zavěšeny na šikmých křížích, takže divák má možnost se k nim přiblížit na krátkou vzdálenost.
Vlastní téma, tj. křížová cesta, je v podstatě v pozadí. Na některých fotografiích pak vůbec nefigurují atributy vážící se k tématu. O to však působivější jsou zaznamenané portréty, tváře neznámých lidí. Není zde důležitý čas, ani prostor, ve kterém jsou tyto tváře zachyceny. Právě zde je síla, či to typické pro tvorbu Jindřicha Štreita. Jeho zachycení lidské podoby, samozřejmě ne jen ve smyslu její fyziognomie, ale vlastní podstaty zpodobňovaného.
Svým způsobem jisté duchovní zastavení mohou pro některé návštěvníky splňovat dvě výstavy v Muzeu hlavního města Prahy. Bohužel význam této budovy je poněkud zkreslen její současnou dispozicí mezi McDonaldem a obří křižovatkou.
Tyto dvě výstavy – alespoň podle propagačních materiálů, jak to jistě většina návštěvníků pochopila – dokumentují chudobu. Chudobu z historického hlediska v letech 1781–1948, druhá výstava nazvaná Dýmová hora má poukázat na pražskou chudobu současnosti.
Zatímco první z nich je koncipována promyšleně a přehledně, druhá výstava spíše vzbuzuje mnoho otázek. Je mezi nimi naprosto kvalitativní rozdíl. První z nich si klade řadu otázek, nejde jen o faktografickou dokumentaci pražské chudoby ve formě map, bohaté fotografické dokumentace, načrtnutí množství otázek vážící se k chudobě obecně.
Návštěvník si uvědomí celou tu hrůzu vyčleněných lidí. Vede je k tomu i výběr citátů a dělení do jednotlivých částí. Vstupní slova jsou vybrána z Bible: „Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatý do Božího království“. Na této výstavě je chudoba chápána a deklarována z těch nejrůznějších hledisek. Jedním z velmi aktuálních se mi zdá například upozornění, že „Chudoba nemusí být vždy viditelná“, tady jistě nepůjde o chudobu ducha, ale nemohu se zbavit pocitu, že to je právě ta dnešní aktuální chudoba.
Jen malá poznámka: když důchodkyni, či matce s děckem zůstane po zaplacení bytu 1400 Kč??? K tomu se jistě druží nejistota, a to na všech frontách. Výstava zabývající se chudou Prahou do roku 1948 velmi podrobně popisuje organizace pomáhající chudině, jako například městské útulny, noclehárny, ohřívárny, bohatě dokumentovány fotografiemi.
Zvláštní kapitolu pak tvoří kolonie, které vznikaly na okraji Prahy, jako například Na Vidouli, Na Krejcárku, Eden, Na Slatinách. Jistě si někteří v této souvislosti vzpomenou na film Voskovce a Wericha Hej rup. Svým způsobem zajímavá je i kolekce výtvarných děl, olejů, kreseb autorů K. Brože a J. Stöckla, zachycující pohledy ze života v koloniích, avšak bez jakéhokoliv sentimentu.
Návštěvník této velmi seriózně připravené výstavy je jistě zvědavý na související výstavu nazvanou Dýmová hora – tedy chudoba dnes. Po vstupu do naprosto zatemnělé místnosti se dvěma židlemi a obřím plátnem, je mu asi tak v pětiminutové smyčce předváděna situace, kdy anonymní postava pálí někde v terénu kabely, a pak z nich asi získává možné kousky mědi. Když to návštěvník zahlédne asi potřetí, poněkud rozladěn hledá informace u kustodek.
Ty velmi ochotně a s jistou omluvou návštěvníka navedou do další ukryté místnosti, kde v obřích vitrínách je několik drátů a drobných fragmentů z bezdomoveckého života. Celou nekoncepčnost výstavy v podstatě alespoň zachraňuje několik katalogů fotografií ze života současných bezdomovců. Návštěvník má také možnost si vyslechnout jejich krátké odpovědi, týkající se jejich současného života.
Jistě to samozřejmě není bez zajímavosti, ale… Pozorný návštěvník se musí zeptat: To je ta celá chudoba naší současnosti? Znovu opakuji, že mi v této souvislosti nejde o chudobu duchovní, mravní. A tak se nám vynořují otázky: Mám kde bydlet? Vyhodit z bytu mě může, kdo má víc peněz. Okrádá mě, kdo může. Každý den se setkávám z vyššími cenami. Koupit si brambory je již luxus. Na nemocné děti sbíráme víčka…tak bychom mohli pokračovat.
Závěrem snad ve vztahu k dramaturgii Muzea hlavního města Prahy: zatímco první výstava svým způsobem odpověděla na zásadní otázky chudoby Prahy do roku 1948, druhá její část, která podle mého názoru měla být tou dominantní, se zabývala jen tou její viditelnou části – bezdomovectvím, a to jen v obecně známých skutečnostech.
Naši úvahu jsme začali Velikonocemi, v podstatě jejím odkazem pro naši současnost. Každý z nás se jistě přesvědčil o totální převaze toho pohanského veselí nad jistým duchovním odkazem.