Za svoji politickou „smrt“ si může indická levice sama. Obrátila se totiž proti levicovým voličům, kteří pak přešli k Módího konkurenci.
O posledních parlamentních volbách v Indii a o vítězství strany současného premiéra Naréndry Módího se psalo rozsáhle, uvádí svůj článek o propadu levice v Indii Tamoghna Halder na stránkách Al Jazeery. Vedle kritiky opozice, které se nepodařilo zastavit vlnu hinduistického nacionalismu spojenou s Módím a jeho stranou, se ale málo hovořilo o tom, jak dopadla indická levice.
Před 15 lety byla Levicová fronta třetí největší politickou silou v parlamentu. Měla 59 z celkem 543 křesel. V letošních volbách ale měla problém získat jich pět. Někteří hledají příčiny neúspěchu v nárůstu hinduistického nacionalismu, jiní v Módího velmi dobré volební strategii. Jenže pravdou je, že indická levice je už nějakou dobu mrtvá. A musí vinit sama sebe, míní dále Halder.
Halderův článek připomíná, že levice byla součástí indické politiky už od 20. let 20. století, kdy vznikla Komunistická strana Indie (zakázaná britskými koloniálními úřady).
Po roce 1947, kdy Indie získala nezávislost, se komunisté zaměřili na dva úkoly: mobilizovat dělníky a rolníky a účastnit se ve volbách. Na konci čtyřicátých let komunisté podpořili povstání bezzemků v Telengaze a v prvních svobodných volbách v tomto jižním státě se stali vážným konkurentem Indického národního kongresu. V roce 1957 komunisté vyhráli volby ve státě Kérala, také na jihu. V roce 1964 stranu rozštěpily vnitřní spory a došlo k jejímu rozdělení. V podobě Levicové fronty se pak obě křídla sjednotila a do politiky vrátila až o dekádu později. Marxistické křídlo (KSI-M) bylo ale volebně úspěšné už v roce 1967 ve státě Západní Bengálsko. Ovšem vládou potlačené rolnické povstání v Naxalbari, které komunisté podporovali, dovedlo podle Haldera stranu k chybné volbě, nakonec upřednostnila volební politiku a udržení moci před politickými ideály. Ve státě Západní Bengálsko vládla v letech 1977 až 2011, tedy 34 let, 25 let vládla také ve státě Tripura. V Kérale se k moci periodicky vracela. K popularitě komunistů zde přispívala pozemková reforma, která byla za jejich vlády provedena.
Ovšem později, míní Halder, se politika KSI obrátila proti lidem, které měla strana zastupovat a chránit. Komunistické vlády v těchto regionech zavíraly fabriky a likvidovaly malé a pouliční podnikatele. Dokonce zabíraly půdu, aby ji prodaly největším kapitalistům v Indii. Zrada na levicových voličích vedla ke ztrátě podpory, takže strana později sahala k volebním podvodům, aby se udržela u moci. Vedle toho docházelo i k represivním krokům vůči kritikům, připomíná článek dále.
Důsledkem bylo, že strana přestala vést konstruktivní sociální a politické hnutí a přestala propagovat levicovou ideologii mezi masami. Voliče jí pak začali přebírat právě pravicoví extremisté.
Levicová fronta vedená Komunistickou stranou Indie-M také vypudila lidi, kteří byli stále oddáni komunistickým ideálům a měli revoluční aspirace. Jiní její členové ve straně zůstali jen kvůli moci a penězům. Několik z nich se dokonce stalo milionáři. Strana v Západním Bengálsku vycházela v ústrety korporacím, měnila daňovou politiku a zaváděla zákony proti pracovníkům. Strana také zklamala nižší kasty indické populace, nedokázala prosadit rovnost a mobilitu pro muslimy a ženy ani ve svých vlastních řadách, nemluvě o celé populaci země.
Halder považuje za chybné i politické kroky strany v zahraniční oblasti. Výsledkem je, že pokrokový elektorát v Indii se zmenšil a většina voličů přešla k Módího BJP, protože ta dokázala oslovit velké skupiny chudých.
Naděje na obnovu levice v Indii spočívá podle autora v hnutí zdola, v bezzemcích, v indických domorodých kmenech a nižších kastách. Ti všichni jsou v Indii těmi nejvíce utlačovanými a nejvíce nakloněnými rebelii. Historicky tito lidé vždy stáli proti moci státu, a to před i po získání nezávislosti Indie. Bojovali proti těžařským korporacím, bránili svoje pozemky a bojovali za samosprávu. Představují tak hlavní zdroj levicové, komunistické politiky v Indii, píše shrnuje Halder.
Pro liberální indické elity se může zdát naivní, že by se komunistická politika dala obnovit bojem za půdu a práva, ale to jen proto, že si nedovedou představit politickou rezistenci za zdmi parlamentu. Dekády se drží jen vlastního komfortu a již léta žijí s představou mírové, zpanštělé a pohodlné revoluce, kterou lze vybojovat hlasováním, sledováním televizních debat a komentáři na sociálních sítích.
Jenže pokud jsme se z posledních voleb a z posledních 50 let poučili, apeluje Halder, pak v tom smyslu, že revoluce se nedělá v parlamentu. Budoucnost levice leží mezi nízkými kastami, domorodými kmeny a bezzemky v samotném srdci Indie.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.