Proč mají rodilí mluvčí angličtiny takový problém naučit se mluvit cizími jazyky?

Podle nedávného průzkumu koordinovaného Evropskou komisí 80 % Evropanů na kontinentě ve věku 15-30 let umí číst a psát nejméně v jednom cizím jazyce. Mezi Brity stejného věku je to pouhých 32 %. A nejen, že většina mladých lidí na kontinentě mluví anglicky; například v Lucembursku jich 88 % ovládá nejméně tři jazyky, v Lotyšsku 77 % a na Maltě 62%, zatímco v Británii je to pouhých 8%, uvádí svůj článek Michelle Sheehanová.

Autorka uvádí několik základních potíží, jimž Britové čelí při studiu cizích jazyků:

Předměty mají rod

Prapodivný a pro britské studenty jeden z nejobtížnějších problémů je okolnost, že ve francouzštině a němčině – rovněž v italštině, polštině, hindštině, velštině a mnoha dalších jazycích – jsou neživotné předměty jako je třeba stůl nebo židle buď rodu mužského (on) nebo ženského (ona), případně středního (ono). Postrádá to jakoukoli logiku: ve francouzštině a v italštině je mléko rodu mužského, zatímco ve španělštině a němčině ženského, i když vypadá a chutná stejně.

Ve španělštině a italštině je rod často naznačen koncovkou (-o nebo -a), což studium usnadní, ale ve francouzštině je v důsledku hláskových změn rod nejasný a tudíž pro studenty skutečnou výzvou. I angličtina měla kdysi gramatické rody a zájmena he/she/it si dosud udržují příslušný mužský, ženský a střední rod, avšak he/she se dnes používají pouze pro živé bytosti, nikoli pro neživé objekty, jak tomu bývalo v předchozích obdobích.

Autorka dodává, že jazyky vlastně gramatický rod nevyžadují; příkladem jsou třeba turečtina nebo finština. Jiné, jmenovitě svahilština a jí příbuzné jazyky, mají až 18 rodů!

Shoda je nezbytná

Jakmile si zapamatujete, že dům je rodu ženského a kniha mužského, musíte zajistit, aby adjektiva, členy (a, the), ukazovací a přivlastňovací zájmena, která tato slova popisují, byla s nimi v souladu, pokud jde o rod, o rozdíl mezi jednotným a množným číslem a o pád (viz níže). Shodu vyžaduje většina ostatních evropských jazyků, což je pro anglické mluvčí obtížné, protože v angličtině (již) neexistuje – kromě pozůstatků: this/these, that/those a a/some.

Pouze ze zdvořilosti

Francouzština rozlišuje tu/vous, němčina du/Sie, španělština tu/usted, italština tu/Lei, zatímco angličtina prostě používá you. Zdvořilostní úroveň rozlišují i mnohé neindoevropské jazyky např. baskitčtina, indonéština, mongolština, tagalog a další. V principu je v závislosti na společenském postavení, věku, stupni intimnosti apod. nutno při oslovení použít příslušné zájmeno (u slovesa příslušnou gramatickou osobu – např. v italštině, nebo gramatické číslo – v ruštině. I v angličtině, pokud situace vyžaduje mimořádnou zdvořilost, může být například zákaznice oslovena jako 3. osoba, obdobně jako v italštině nebo v japonštině: ‚Does madam wish to …?‘ (pozn. red.).

V době Shakespeara rozlišovala angličtina neformální zájmeno pro singulár thou (ty), které kromě několika dialektů (například v Yorkshire) zaniklo, a namísto formálního plurálu (ye/you) you dnes nerozlišuje ani zdvořilostní úroveň ani gramatické číslo. Jazykový úzus se samozřejmě časem mění a v některých západoevropských zemích (přinejmenším ve Španělsku, Německu a ve Francii) používání zdvořilostních forem klesá. Podle autorky lze předpokládat, že se tyto jazyky budou postupně měnit „v opačném směru než angličtina“ (v tom smyslu, že se v nich šíří používání neformálních zájmen a slovesných forem, zatímco v angličtině převládlo původně zdvořilé you a slovesná forma pro 2.osobu singuláru zanikla. Prakticky by takový vývoj vlastně znamenal přiblížení těchto jazyků angličtině – možná i pod jejím vlivem – pozn. red.).

Pozor na pády

Proč má angličtina pouze jeden tvar určitého členu the, zatímco němčina používá der/die/das/dem/den/des? V němčině se totiž forma členů (rovněž podstatných a přídavných jmen a zájmen – pozn. red.) liší nejen podle toho, o který rod se jedná, zda jde o singulár nebo plurál, ale i v závislosti na pádu, který naznačuje jejich roli ve větě – podmět, předmět přímý nebo nepřímý, a podobně. V současné angličtině jsou tyto role naznačeny převážně slovním pořadím.

I angličtina mívala pádový systém obdobně jako němčina a mnoho dalších indoevropských i vzdálenějších jazyků. V angličtině existují pády pouze v případě osobních zájmen „I love him.“ narozdíl od „He loves me.“, která mají rovněž odlišný přivlastňovací tvar (genitiv) my/his.

Otázka způsobu

Naše poslední výzva se týká časování. U pravidelných anglických sloves existují pouze čtyři tvary: jump/jumps/jumping/jumped, které se mohou kombinovat s pomocnými slovesy, španělština jich má 51; je to jazyk s komplexním systémem časování obdobně jako italština, němčina a mnoho dalších. Zatímco v angličtině závisí tvar slovesa pouze na čase (minulý, přítomný atd.) a do určité míry na gramatické osobě, v mnoha jazycích závisí také na vidu (trvání akce) a způsobu.

Anglickým mluvčím působí potíže zejména způsob spojovací, kdy se jedná o něco nejistého, což se v angličtině slovesným tvarem nerozlišuje. I v tomto ohledu byla kdysi angličtina bližší jazykům se složitější flexí; rozlišovala zřetelněji nejen gramatickou osobu a číslo ale i spojovací způsob. I dnes je však možné jej poněkud formálně vyjádřit, např.: „It is vital that you be (místo are) on time.“ Před několika sty lety, kdy angličtina měla rysy, jež jsou dnes pro anglické mluvčí obtížné, by bylo studium cizích jazyků pro Brity pravděpodobně snadnější.

Závěrem autorka naznačuje, že Britové v tomto ohledu zaostávají z více důvodů než jen kvůli gramatice a že 2 % Britů, kteří umí číst a psát ve více než třech jazycích jsou důkazem toho, že když se chce, tak to jde. (Pozn. red.: Jistě je nutno vzít v úvahu společenské a kulturní příčiny současné situace v Británii, též problémy školního systému, výuky angličtiny, a široce zastávané předsudky vůči studiu jazyků. Srovnání se situací v Austrálii, Kanadě a USA by rovněž mohlo poskytnout zajímavé poznatky.)

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.