Věra Beranová se zamyslela nad úlohou a smyslem regionálních galerií.
Letní prázdniny, mimo to, že nám poskytují osvěžení těla prostřednictvím přírody, nabízí také kulturní zážitky. Když pomineme zdražování vstupného a velmi různou kvalitu průvodcovských služeb, jistě mnohé z nás napadne, co všechno a jakým způsobem nabízejí různá kulturní zařízení. Samozřejmě, že hrady a zámky jsou již svou povahou předurčeny k určité prezentaci svých sbírek, svých dějin, i když ani tam to není tak jednoznačné. Kreativní kasteláni vymýšlejí různé programy, oživují minulost tím nejrůznějším způsobem, i když jejich výklad, tedy interpretace historických událostí, je někdy velmi široce (a často dosti ideově) podáván.
My bychom se však měli zamyslet nad takovými kulturními zařízeními, jejichž dramaturgie je podstatně volnější a kde se bezesporu může odrážet dokonce širší obecnější společenský zájem. K takovým zařízením patří galerie, ale také svým způsobem muzea různého zaměření. Tato otázka byla a je stále latentně ukryta v různých diskusích, které se snaží řešit fungování institucí, jako je Národní divadlo, Národní muzeum, Národní galerie, kde je to „národní“ ve vlastním názvu, a tak by se dalo předpokládat, že jsou tyto instituce nasměrovány – tedy jejich dramaturgický plán by měl směřovat – k tomu národnímu. Předpokládá se zde domácí produkce, samozřejmě ne ve smyslu 19. století. Je však otázka, jak je tento předpoklad realizován. Náš zájem však směřuje k institucím regionálním – jaké tam převažují dramaturgické plány. Nepochybně to bude region od regionu různé.
Do celostátního povědomí se v poslední době dostala Olomouc a to kvůli dvěma kauzám, které spolu souvisí. Jednak je to diskuse kolem již odvolaného ministra kultury, původně olomouckého primátora, a činnosti Muzea umění. Na toto téma bylo popsáno mnoho elektronických i papírových stran. Nechtěla bych poukázat na finanční či organizační problémy této instituce, ale na podstatu doslova grandiózního projektu, který měl v novém objektu prezentovat výtvarné umění středoevropského regionu – de facto umění tzv. Visegrádu.
Před zhruba 15 lety to jistě nebyla nezajímavá myšlenka, dnes však tato idea poněkud ztrácí svůj smysl. Pro realizaci této myšlenky byl bez výběrového řízení vybrán architektonický návrh budovy, který nebyl tehdy (a ani v současnosti) odbornou i laickou veřejností jednoznačně přijat. Tak se Muzeum umění v Olomouci, mimo své problémy právní, dostává i do problémů vlastního dramaturgického nasměrování. Představa vytvoření středoevropského centra výtvarného umění je z několika důvodů zpochybňována, a to nejen z hlediska problematičnosti jejího umístění v zamýšlené nové budově. Je to i celková společensko-politická situace v rámci Visegrádu. Příhodně na to upozornil jeden z aktérů četných diskusí, když poukázal v určité nadsázce na situaci, která by mohla nastat, když by se například při otevření této nové expozice setkala polská a maďarská reprezentace. Jistě, že můžeme namítnout: bůhví o jakou reprezentaci by v budoucnu vlastně šlo. Vraťme se však do reálného času.
Tradičně hlavním smyslem institucí fungujících v regionu by měla být prezentace vlastního výstavního programu, kde převzaté výstavy mají nepochybně také své místo, ne však určující. A tak se dostáváme k jádru problému, který bychom mohli lapidárně vyjádřit: Jaké je v naší současnosti poslání regionální galerie? Laik by pravděpodobně poukázal na jistou povinnost představovat umění regionu, a tak se snažit tuto tvorbu dostávat do obecnějšího povědomí, a rovněž těžit z tvorby (odkazu) těch domácích, kteří svým významem tento práh regionu překročili. Konfrontovat to tzv. „domácí“ s tím „cizím“ a zasazovat se o rozšíření všeobecné představy o této regionální tvorbě.
Příkladem (do jisté míry) tradičního, ve své podstatě omezeného výběru, byla úspěšná výstava pořádaná NG v paláci Kinských, která představovala Bretaň v tvorbě francouzských i českých autorů. Pozornému návštěvníkovi jistě neušlo, že právě tvorba českých malířů se většinou, až na výjimky, soustřeďovala na známá jména, někdy i často reprodukovaná díla na úkor hodnotné tvorby, doslova ukryté v depozitářích regionálních galerií. Tedy v tomto případě šlo o menší informovanost Národní galerie o možných dílech, mimo vlastní fondy. Jde o možnou prezentaci toho tzv. regionálního v širším kontextu, tj. propagaci a uplatňování toho „domácího“.
V této souvislosti si možná někteří pamětníci vzpomenou, jak dlouholetý ředitel Národní galerie Jiří Kotalík systematicky objížděl výstavy, které pořádaly regionální galerie. To přineslo oboustrannou znalost a propojenost centra a regionu. Zdá se, že to každopádně není v současnosti cílem, jak centra, tak i regionů – tedy i Muzea umění v Olomouci. Je zajímavé, že se jednoho z těchto úkolů, tj. propagace umění, které má určitý vztah k regionu, zhostilo Vlastivědné muzeum Olomouc, které shodou okolností přímo sousedí s Muzeem umění. A tak například prezentovalo spolu s Univerzitou Palackého velkoformátová plátna olomouckých motivů Aljo Berana a díla Karla Svolinského, rodáka ze Svatého Kopečku u Olomouce. Výstava měla poukázat na Svolinského, který nebyl jen autorem olomouckého orloje, ale byl také vynikajícím kreslířem, grafikem a autorem řady monumentálních děl, např. vitráže pro Expo 58 v Bruselu.
Jako příklad možné orientace kulturních zařízení v regionech nám může posloužit právě výstavní činnost těchto dvou kulturních institucí, Muzea umění a Vlastivědného muzea v Olomouci. Na jedné straně Vlastivědné muzeum supluje úkoly Muzea umění, na straně druhé Muzeum umění koncepčně neprezentuje tvorbu regionu, samozřejmě v co nejširším kontextu domácím i zahraničním.
Hledáme-li odpověď na otázku po ideálním poslání regionálních kulturních zařízení, můžeme ji bezpochyby najít v činnosti Galerie města Olomouce, kterou obhospodařuje Unie výtvarných umělců Olomoucka. Zajisté se svými možnostmi nemůže rovnat státně dotovanému Muzeu umění, ale i přesto se její výstavní činnost nesporně vyznačuje promyšlenou dramaturgií, vyváženě budovanou na prezentaci domácí současné i minulé tvorby, ale stejně tak i produkci zahraniční. Součástí prezentace tohoto sdružení jsou také pravidelné výstavy v pražských a zahraničních galeriích (například ve vídeňských a krakovských), stejně tak ukázky pražských a dalších zahraničních výtvarníků v Olomouci. O této dramaturgii svědčí v současnosti probíhající výstava Nového sdružení pražských umělců.
Svou úvahu jsme začali zamyšlením nad smyslem, úlohou a posláním regionálních kulturních zařízení. Východiskem jejich zdárné činnosti, a to po všech stránkách, je jejich vyváženost v rámci prezentace domácí tvorby s tou za plotem domova.