Salviniho odchod znamená, že se s italskou stagnací budou muset vypořádat jiní. Liga v opozici jen posílí.
Komentátor Ambrose Evans-Pritchard píše pro britský Telegraph: Dávejte pozor, co si přejete, varuje. Pro establishment EU a obhájce eura nemusí být odchod Mattea Salviniho dobrou zprávou.
Známý komentátor Telegraphu tvrdí, že silný muž Ligy a de facto lídr vzpoury proti EU na celém kontinentu, drtivě uspěje příští rok. Pak už bude tak silný, myslí si Evans-Pritchard, že prosadí revoluční změny. Nový úděl jako výdajový program, který mu pomůže realizovat centrální banka Itálie, která bude pod politickou kontrolou. A dalším bodem jeho revoluce onen “minibot”, tedy paralelní měna.
Salviniho odchod znamená, že se s italskou stagnací budou muset vypořádat jiní. To oni budou muset prosadit škrty ve výši 23 miliard eur, aby Itálie dodržovala fiskální kompakt. Claudio Borghi, který má v Lize na starosti ekonomiku říká: pro Ligu to bude situace win-win.
Pokud nakonec radikální Hnutí pěti hvězd skousne svého arcinepřítele, centristickou proevropskou PD (Partito Democratico – Demokratická strana), pak vznikne divná koalice – bez mise, jen k udržení moci.
Takovéto uspořádání těžko vydrží. Velká část techno-anarchistické základny Pěti hvězd je zcela znechucená, vidí takovou koalici jako zradu. Vždyť toto hnutí bylo od počátku definováno odporem vůči PD a jejímu elitářství. Najednou ovšem jejich lídr dělá dohody za jejich zády, píše Evans-Pritchard.
Prezident tuto koalici akceptoval. Je to pro něj lepší než předčasné volby, které by Salviniho vynesly do křesla premiéra. Dluhopisové trhy jsou nadšené, píše autor pro Telegraph. Technokraté budou vládnout nad ekonomikou, uspokojení evropského establishmentu je přímo hmatatelné.
Lídr Ligy odhadl politický vývoj, asi čekal, že Pět hvězd se rozpadne. Veřejnost ho obviňuje, že zbytečně v létě způsobil politickou krizi. Preference Ligy poklesly.
Je možné, že nyní Salvini ztratil lesk. Nakonec může být z opozičních lavic nebezpečnější. Salvini říká, že vláda je „pěšákem Merkelové a Macrona“. Je to prý zase jen vláda à la Monti (technokratický premiér, který v Itálii svou škrtací politikou přivodil krizi). Tehdy to byla ECB, kdo způsobil krizi na italském dluhopisovém trhu a Berlusconi byl vystrčen z vlády, píše Evans-Pritchard. Nyní je cílem elit mít poslušnou vládu, která bude poslouchat ve věcech rozpočtu.
Italské HDP je pět procentních bodů pod vrcholem z doby „před Lehman Brothers“. Ekonomika se zase potácí na hranici recese. Poměr dluhu k HDP roste a je pro zemi, která nemá vlastní měnu, neudržitelný. Italské nominální HDP by muselo růst asi dvě procenta, aby dluhový poměr byl stabilní. Jenže místo toho je podstatně nižší a může dál klesat, protože eurozóna padá do deflace.
Evans-Pritchard se ptá: Kdy se to začne vařit? Aktuálně jsou výnosy hodně dole, a i špatné dluhopisy (junk) mají negativní výnosy. Italský dluh vypadá „lacino“, ale bylo by nebezpečné se na tohle spoléhat.
Nová vláda Pěti hvězd a PD možná brzy zjistí, že bude muset zvládat světovou recesi. Světový obchod se snižuje, varuje autor. Tak nějak se ví, že ECB je impotentní. Jít pod sazby, které jsou nyní na -0,4 %? Pak to udělá víc škody než užitku.
Fiskální stimul je v nedohlednu. Severní země s ním nesouhlasí a Německo půjde expanzivní cestou jen v případě skutečně hluboké recese. Akademici říkají, že Itálie má problém na trhu práce, nemá nabídkové reformy a nefungující soudy. To je pravda, píše Evans-Pritchard. Produktivita v neobchodovatelném sektoru se od roku 1992 snížila o neuvěřitelných 15 procentních bodů.
Když už je země v takovém stavu, pak je potřeba drastické akce. Evans-Pritchard píše, jak na to. Domnívá se, že Itálie potřebuje „šok“, devalvaci o 30 % vůči „státům D-marky“, snížení dluhu restrukturalizací, fiskální expanzi, kterou ochrání kapitálové kontroly, to je takový program à la MMF, tedy po opuštění eura.
Jenže tam ještě nejsme. V Itálii pořád vládne euro a bez boje to nepůjde. Evans-Pritchard se ovšem diví tomu, že „mocné italské síly“ (poteri forti) nevidí machiavelistickou výhodu v tom, umožnit Salvinimu vyhrát volby a pak ho nechat ušpinit si ruce děsivým rokem, který před Itálií stojí.
Pozor na srovnání s Německem na počátku třicátých let, varuje Evans-Pritchard. Liga není ideologicky fašistická a okolnosti jsou jiné. Ale nemělo by se zapomenout na to, že nacistická strana byla schopná ovládnout celý institucionální systém poté, co se německý politický střed sám zničil (Brüningovou deflací) – a ano, zlatým standardem.
Možná budou evropské elity litovat toho, že nechaly Salviniho sedět stranou a alibisticky v opozici.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.
